5 Tdo 420/2012-20 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 5. 2012 o dovolání, které podal uprchlý obviněný Q. T. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 9 To 470/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 115/2009, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný Q. T. N. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 11 T 115/2009, uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 zákona č. 140/1941 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), jehož se dopustil skutkem blíže popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění na dobu 10 let. Dále mu byl uložen podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to zboží specifikovaného ve výroku rozsudku. Týmž rozsudkem byla podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěna obžaloby obviněná T. P. H. V. Z podnětu odvolání obviněného Q. T. N. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 9 To 470/2009, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu vyhoštění. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil trest vyhoštění na dobu 5 let. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Obviněný Q. T. N. podal prostřednictvím svého obhájce dne 29. 3. 2010 proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), g), h) a l) tr. řádu. Přitom v podaném dovolání výslovně neuvedl, jaké námitky podřadil pod jednotlivé dovolací důvody. Obviněný především nesouhlasí s trestem vyhoštění, pro jehož uložení podle jeho názoru nebyly v posuzované věci splněny zákonné podmínky uvedené v § 57 odst. 1, 2 tr. zák. s ohledem na překážku podle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Obviněný namítá i porušení základních práv obsažených v ustanoveních čl. 8 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť měl na území České republiky v době rozhodování soudů nižších stupňů povolen dlouhodobý pobyt, je ženatý a má dvě děti. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 9 To 470/2009, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 11 T 115/2009, aniž by označil soud, který má ve věci dále jednat a rozhodovat. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Q. T. N. prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru nejsou dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu namístě, přičemž obviněný neuvedl žádné argumenty k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Jak dále státní zástupce zdůraznil s poukazem na dikci ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák., existence této negativní podmínky pro uložení trestu vyhoštění nastává v případě současného naplnění všech zde uvedených dílčích podmínek. Obviněný sice měl v době rozhodování soudů nižších stupňů na území České republiky povolen trvalý pobyt a měl zde i pracovní zázemí, byť nelze přehlédnout, že v jeho rámci se dopustil projednávané trestné činnosti. Pokud však jde o sociální zázemí a o rodinné poměry obviněného, bylo z jeho výpovědi zjištěno, že má na území České republiky manželku, ale jejich společné nezletilé děti žijí ve Vietnamu. Vzhledem k tomu podle státního zástupce sociální zázemí obviněného není nijak zásadně vázáno k území České republiky a uložení trestu vyhoštění není v žádném případě v rozporu se zájmem na spojování rodin. Napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl obviněnému uložen trest vyhoštění podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák., tedy není v rozporu se zákonem. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Q. T. N. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), podané dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Pokud jde o dovolací důvody, obviněný opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g), h) a l) tr. řádu. První z nich je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Druhý dovolací důvod je naplněn v případě, když napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Třetí z uplatněných dovolacích důvodů lze dovodit za situace, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Konečně poslední ze zmíněných dovolacích důvodů přichází v úvahu, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu obviněný neuvedl žádné argumenty, takže se jím nemohl Nejvyšší soud zabývat. Přitom z dovolání obviněného ani z příslušného trestního spisu nevyplývá, že by snad obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného Q. T. N. , které uplatnil v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu a jimiž zpochybnil splnění zákonných podmínek pro uložení trestu vyhoštění. Pokud jde o první z nich, Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že výrok o trestu lze sice napadnout i prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen tehdy, jestliže jeho uložení bylo výsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Ve vztahu k výroku o trestu je pak možno považovat za nesprávné hmotně právní posouzení jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Jde tedy např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové námitky ovšem obviněný Q. T. N. ve svém dovolání neuplatnil a ani u něj nepřicházely v úvahu, proto nemohl být naplněn ani posledně citovaný dovolací důvod. Tvrzení obviněného o nepřípustnosti trestu vyhoštění, který mu byl uložen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, sice již odpovídá dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale Nejvyšší soud ho považuje za neopodstatněné. Obviněný zpochybnil především naplnění podmínek pro uložení trestu vyhoštění podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. s ohledem na překážku uvedenou v ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák., která podle jeho názoru bránila uložení tohoto druhu trestu. Zmíněná překážka spočívá v tom, že pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Jde o kumulativně stanovené okolnosti, jimiž se soudy nižších stupňů v posuzované věci náležitě zabývaly a opatřily si k nim dostatečné podklady. Jak totiž vyplývá ze spisu vedeného v této trestní věci u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 115/2009, obviněný Q. T. N. nemá na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, a pokud jde o jeho pracovní a sociální zázemí (viz č. l. 264 trestního spisu), obviněný již nepodniká na našem území od 9. 5. 2011 a nemá zde ani jiné vhodné pracovní zázemí, které by zasluhovalo zákonnou ochranu. Přitom soudy nižších učinily závěr o tom, že posuzovaná trestná činnost obviněného souvisela s jeho podnikáním na území České republiky a že vyjma prodeje textilního zboží nepodnikal ani nepracoval v jiných oblastech. Zdrojem jeho příjmů v posledních několika letech bylo tedy nejen jeho podnikání, ale i zjištěná trestná činnost, což s ohledem na skutkové okolnosti tohoto případu vylučuje splnění podmínky požadovaného pracovního zázemí. Soudy nižších stupňů se však zabývaly i tím, zda má obviněný na našem území nějaké sociální zázemí. Přitom dospěly k závěru, že bydlel se svou manželkou v podnájmu a kromě své podnikatelské aktivity neměl k České republice žádné konkrétní vazby. Konečně soudy nižších stupňů zhodnotily správně i otázku, zda by uložení trestu vyhoštění obviněnému nebylo v rozporu se zájmem na spojování rodin ve smyslu § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Jak tedy soudy zjistily, manželka obviněného, která s ním v době činu pobývala na území České republiky asi jen jeden rok, byla materiálně odkázána na obviněného a kromě toho, že mu pomáhala s prodejem zboží, zde neměla žádné další aktivity ani příjmy. Jejich společné nezletilé děti pobývají na území Vietnamské socialistické republiky u prarodičů. Za tohoto stavu se uložení trestu vyhoštění obviněnému nemohlo negativně promítnout v jeho rodinné situaci. Proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného vytýkající nepřípustnost uložení trestu vyhoštění za nedůvodné. Konečně obviněný Q. T. N. uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo, neboť odvolání obviněného Q. T. N. bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud postupem podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu rozhodl o zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o trestu vyhoštění a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o uložení tohoto druhu trestu. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být naplněn ani zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný Q. T. N. v podaném dovolání namítl existenci dovolacích důvodů v předcházejícím řízení podle již zmíněných ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g) a h) tr. řádu. Ohledně nich se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal je naplněnými, resp. obviněný k nim neuvedl žádné nebo relevantní námitky. Na podkladě všech popsaných skutečností proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Q. T. N. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody uvedenými v § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného Q. T. N. v neveřejném zasedání, proto tak učinil. Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 16. 5. 2012 Předseda senátu: JUDr. František Púry