7 Tdo 1627/2011-25 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 11. ledna 2012 dovolání obviněného I. L., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 10 To 63/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 345/2009, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. L. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 27. 12. 2010, sp. zn. 1 T 345/2009, uznal obviněného I. L. (dále jen „obviněný“) vinným trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že „dne 12. 5. 2009 ve 21:30 hodin řídil, po vedlejší komunikaci v ulici V P., v k. o. R., okr. Praha-západ, osobní automobil tovární značky Audi A6, registrační značky …, kde na křižovatce s hlavní silnicí v ulici K. nerespektoval svislé dopravní značení P6 “Stůj, dej přednost v jízdě“ a s vozidlem vjel na hlavní pozemní komunikaci, kde narazil do zleva přijíždějícího motocyklu tovární značky Honda, registrační značka …, řízeného L. Š., který v důsledku střetu a pádu na vozovku utrpěl abrupci vnitřní strany pravého kotníku, tržnězhmožděnou ránu paty vpravo a zhmoždění pravé nohy, čímž byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest týdnů“. Podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozeného L. Š. na náhradu škody. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti výrokům o vině a trestu. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného proti výroku o vině. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 10 To 63/2011, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozeného L. Š. na náhradu škody. Podle § 256 tr. ř. soud zamítl odvolání obviněného. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 10 To 213/2011, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a dospěly k nesprávným právním závěrům. Uvedl, že závěry soudů obou stupňů nerespektují provedené dokazování, neboť všechny pochybnosti ohledně skutkových zjištění odvolací soud vyložil v neprospěch obviněného. Obviněný se domnívá, že výrok o trestu zákazu činnosti není v souladu s § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, aniž by uvedl, z jakého důvodu. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 10 To 63/2011, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 12. 2010, sp. zn. 1 T 345/2009, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem a zprostil jej obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. K argumentaci obviněného nelze přihlížet, neboť jeho námitky nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na to, že z výrokové části rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 10 To 63/2011, je zjevná písařská chyba, neboť zde absentuje vyjádření, že odvolací soud rozhodoval, v části pro obviněného nepříznivé, z podnětu odvolání státního zástupce. Tento formální nedostatek však nemá jakýkoli dopad na věcnou správnost rozsudku soudu druhého stupně. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů výslovně stanovených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Přitom nestačí takový důvod pouze formálně deklarovat, ale je nutné, aby uplatněné námitky odpovídaly svým obsahem tomuto důvodu. Podání dovolání z jiného důvodu je ze zákona vyloučeno. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou dovolatel sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není zahrnut mezi dovolacími důvody. Dovolání není dalším odvoláním. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování ( § 259, odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r tr. ř. V řízení o dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze přezkoumávat jen otázky, které souvisejí s právní kvalifikací skutku nebo s hmotně právním posouzením jiné otázky. Podle našeho právního řádu, stejně jako ve většině evropských zemí, je Nejvyšší soud povolán přezkoumávat jen otázky právní a nikoliv otázky skutkové. Rozhodující pro právní posouzení je přitom popis skutku ve skutkové větě výroku rozsudku o vině. Dovolací soud je při posuzování argumentů odvolatele o tom, zda existuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně vždy vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004). Aplikují-li se tyto zásady v trestní věci obviněného I. L., je zřejmé, že dovolací námitky obviněného směřují téměř výhradně do oblasti skutkových zjištění a že obviněný v podstatě jen opakuje námitky z řízení o odvolání. Za námitky skutkového charakteru je nutno považovat námitky obviněného, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a na základě těchto dospěly k nesprávným právním závěrům. Stejně tak se nelze v dovolacím řízení zabývat námitkou, že závěry soudů obou stupňů nerespektují provedené dokazování, neboť všechny pochybnosti ohledně skutkových zjištění odvolací soud vyložil v neprospěch obviněného. Z porovnání dovolacích námitek s námitkami uvedenými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný uplatnil obdobné námitky jako v dovolání již v odvolání. Nejvyšší soud nemá důvod, aby se odchyloval (a zásadně tak ani nemůže činit) od své dosavadní judikatury, podle níž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17 pod T – 408). Tak je tomu i v případě námitek obviněného, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a v souladu se zákonem vypořádaly, a proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 10 To 63/2011, pro stručnost zcela odkazuje. Námitku proti výroku o trestu zákazu činnosti nelze uplatňovat v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za splnění podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. ledna 2012 Předseda senátu JUDr. Jindřich Urbánek