22 Cdo 3591/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 1830/44, proti žalované Z. H., zastoupené JUDr. Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čajkovského 1640/8, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 114/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 28 Co 241/2006-330, takto: I. Řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 28 Co 241/2006-330, se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. května 2013, č. j. 28 Co 241/2006-330, zamítl návrh žalobkyně na opravu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 28 Co 241/2006-306. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání. Pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout, je-li to zákonem připuštěno, dovoláním [§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] a soudem příslušným k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích je Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.). Vedle kategorie rozhodnutí, která jsou z dovolacího přezkumu vyloučena proto, že je zákon neřadí mezi rozhodnutí, proti nimž dovolání přípustné být může, rozeznáváme též rozhodnutí, k jejichž dovolacímu přezkumu nebylo dovolání (jako institut) vůbec zřízeno. Jde zjednodušeně řečeno o rozhodnutí, jež nejsou rozhodnutími „odvolacího soudu“ [způsobilým předmětem dovolání může být jen rozhodnutí, které bylo vyhlášeno (vydáno) v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (za odvolacího řízení)]. Řízení o dovolání proti rozhodnutí, které nebylo vydáno v odvolacím řízení, dovolací soud zastaví (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 104 odst. 1 o. s. ř.) pro nedostatek „funkční“ příslušnosti soudu k projednání takového opravného prostředku, tedy proto, že zde není žádného soudu, jenž by byl povolán takový opravný prostředek projednat a rozhodnout o něm (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1874). Takovým rozhodnutím je i usnesení, kterým bylo rozhodnuto krajským soudem (Městským soudem v Praze) o návrhu žalobkyně na opravu rozsudku téhož soudu podle § 164 o. s. ř. Jelikož usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 28 Co 241/2006-330, jímž byl zamítnutý návrh žalobkyně na opravu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 28 Co 241/2006-306, není rozhodnutím vydaným v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyně proti němu podala dovolání, Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a skutečnosti, že žalované žádné náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. prosince 2013 JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. předseda senátu