33 Cdo 3059/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. M. P., se sídlem v Ostravě, Brigádnická 665/42, identifikační číslo 13437186, proti žalovanému městu Bílovec, zastoupenému JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem v Bílovci, Wolkerova 1140/2, o zaplacení 56.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 44/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. května 2013, č. j. 15 Co 1298/2012-84, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 27. září 2012, č. j. 14 C 44/2012-57, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 56.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. května 2013, č. j. 15 Co 1298/2012-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb.), přičemž tuto vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, žalovaný včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně dovolání neobsahuje řádnou specifikaci údajů o tom, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Konstatování, že má za to, že „soud smlouvu vadně interpretoval a vadně si vyložil jednotlivá ujednání“ a že „soudy se nezabývaly zásadní otázkou platnosti a účinnosti smlouvy“, nevystihuje ani jedno ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v § 237 o. s. ř. Vyjádřeno jinak, z okolností, z nichž žalovaný usuzuje na přípustnost dovolání, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a už proto nemůže být současně údajem, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nad rámec uvedeného se sluší poznamenat, že předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nejsou splněny rovněž proto, že podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) v něm žalovaný ve skutečnosti neuplatnil důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jeho námitky totiž směřují výhradně proti správnosti skutkového zjištění (žalovaný není srozuměn se zjištěním obsahu právního úkonu, respektive s interpretací jednotlivých smluvních ujednání), na němž soudy právní posouzení věci založily. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 29. října 2013 JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á předsedkyně senátu