21 Cdo 1422/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Václavou Kubalíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 1531/9, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí č. 101/5, IČO 45769851, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Oldřichova č. 299/23, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 10/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2013, č. j. 62 Co 339/2013-101, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Věry Bognárové, advokátky se sídlem v Praze 2, Oldřichova č. 299/23. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 62 Co 339/2013-101, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce splnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011 (žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 14. 9. 2011, který byl žalobci doručen dne 27. 9. 2011 - § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, uveřejněný pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4897/2009, nebo odvolacím soudem i účastníky zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3980/2011] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Vytýká-li dovolatel soudům, že se nezabývaly otázkou neplatnosti výpovědi z pracovního poměru z hlediska ustanovení § 14 odst. 1 zákoníku práce, ačkoliv „se jeví nabídka míst, která jsou přinejmenším problematická z hlediska splnění nabídkové povinnosti, a naopak nenabídnutí místa, které bylo zcela zjevně pro žalobce vhodné, jako výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy“, pak přehlíží, že podle ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy. Navíc uvedeným tvrzením (i dalšími námitkami), uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (dovolatelem označené otázky vychází z jiných skutkových závěrů, než na jakých založil svůj rozsudek odvolací soud; podstatou jeho námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil). Dovolání v této části trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. července 2014 JUDr. Mojmír Putna předseda senátu