29 Cdo 3198/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně RLC Praha a. s., se sídlem v Popovičkách č. p. 100, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 26 42 06 01, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, advokátu, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 Cm 103/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 00 03 32 43, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2012, č. j. 15 Cmo 17/2012-104, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2012, č. j. 15 Cmo 17/2012-104, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 18. října 2011, č. j. 196 Cm 103/2009-67, ve znění usnesení ze dne 27. ledna 2012, č. j. 196 Cm 103/2009-76, jímž Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil pravost pohledávky žalobkyně za dlužníkem ve výši 316.642,19 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné smlouvy o nájmu části nemovitosti (dále jen „smlouva o nájmu“). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně (mimo jiné) uzavřel, že pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého ve vztahu mezi žalobkyní a dlužníkem se promlčuje podle ustanovení § 394 odst. 2 a § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve čtyřleté lhůtě, která počíná běžet dnem, kdy k plnění došlo. Současně akcentoval, že smlouva o nájmu byla obchodním závazkovým vztahem, neboť byla uzavřena mezi obchodní společností (právním předchůdcem žalobkyně) a bytovým družstvem, žalobkyně „pronajaté prostory“ využívala ke své podnikatelské činnosti a dlužník měl z tohoto závazkového vztahu pravidelný měsíční několikaletý zisk v podobě nájemného, bez ohledu na to, jakým způsobem tento zisk použil. V situaci, kdy pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení byla požadována za dobu od 5. března 2001 do 24. ledna 2002 a u soudu byla uplatněna 1. března 2004, shledal námitku promlčení vznesenou žalovaným neopodstatněnou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky, zda „nájemní vztah, který je realizován ze strany pronajímatele čistě nahodile, tedy nikoli soustavně a nikoli za účelem zisku ve smyslu podnikatelského záměru, je možno považovat za právní vztah týkající se podnikatelské činnosti ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák., a tedy zda je možné na tento právní vztah aplikovat ustanovení obchodního zákoníku, navzdory tomu, že účastníci nájemního vztahu tento svůj vztah výslovně podřídili úpravě obsažené v občanském zákoníku“. Přitom akcentuje, že „nájem nebytových prostor nebyl předmětem činnosti dlužníka a nahodilé uzavření nájemní smlouvy nelze podřadit pod definici podnikání ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 obch. zák.“ Dlužník nikdy nerealizoval − pokračuje dovolatel – „komerční“ (nedružstevní) nájem soustavně a tuto činnost nikdy nevykonával za účelem zisku. Smlouva o nájmu nebytových prostor má přitom „obecně občanskoprávní charakter“ a vůli účastníků vyjádřenou v této smlouvě bylo uzavřít nájemní smlouvu podle občanského zákoníku. Uzavíraje, že námitku promlčení měl odvolací soud posuzovat podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. a nikoli podle ustanovení § 397 obch. zák., dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 1 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. rozsudek ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 17. února 2005, sp. zn. 32 Odo 472/2003, rozsudek ze dne 28. března 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005, rozsudek ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 280/2009, usnesení ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, rozsudek ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněný pod číslem 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 14. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 1437/2008, rozsudek ze dne 15. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007 a rozsudek ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V poměrech projednávané věci ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že pohledávka žalobkyně za dlužníkem [podnikatelem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) obch. zák.] z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním na základě neplatného právního úkonu, je vztahem podřaditelným ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), když ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. července 2014 JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu