30 Cdo 4879/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalovaným 1) P. M., a 2) L. M., oběma zastoupeným JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 196/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočce v Jihlavě, ze dne 18. prosince 2012, č. j. 54 Co 588/2012-325, takto: I. Dovolání žalovaných se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s čl. II bodem 2 přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bodem 7 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád (dále již „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2012; vzhledem však k tomu, že ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 [všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz] uplynutím dne 31. prosince 2012, přičemž dovolání v této věci bylo podáno 14. března 2013, bylo nezbytné otázku přípustnosti dovolání posuzovat již ve smyslu novelizovaného § 237 o. s. ř. (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. 1572/11). Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočce v Jihlavě (dále již „odvolací soud“), ze dne 18. prosince 2012, č. j. 54 Co 588/2012-325, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka, kterýžto jako jediný dovolací důvod žalovaní v dovolání řádně precizovali, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve shodě s plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněného pod č. 307/2007 Sb., totiž konstantně zaujímá právní názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. 12 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz § 3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2014, který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je navíc zřejmé, že žalovaní podrobují revizi skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při rozhodování věci, čímž jednak zásadně pomíjejí, že ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze (po 1. 1. 2013 – k tomu srov. předchozí odstavec) podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, především však z takto uplatňované skutkové verze případu nesprávně dovozují hmotněprávní pochybení odvolacího soudu (v případě přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit, neboť přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů). Protože dovolání nebylo shledáno přípustným, nemohlo být přihlédnuto ani k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení důsledkem aplikace § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalovaní s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě osvědčeny nebyly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. prosince 2014 JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu