7 Tdo 1020/2014-II-45 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 9. 2014, konaném o dovoláních obviněného J. S. , proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013 a ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 3/2012, takto: Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. S. nebere do vazby. O d ů v o d n ě n í Obviněný J. S. vykonává trest odnětí svobody v trvání osmi roků, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 52 T 3/2012, ve spojení s usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013 a ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 10 To 88/2013. Tato rozhodnutí byla z podnětu dovolání obviněného zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1020/2014-I, s tím, že Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci bylo přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci. Tím odpadl podklad pro další výkon trestu podnětí svobody. Zároveň bylo nutné rozhodnout podle § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě. Nejvyšší soud shledal, že v nynějším stádiu řízení není u obviněného dán žádný z důvodů vazby podle § 67 písm. a) až c) tr. ř. V původním řízení konaném před soudy prvního a druhého stupně byl obviněný ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. Pro závěr, že tento důvod vazby tu je i po rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, není přesvědčivého podkladu. Obviněný je stíhán pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), který měl být spáchán v období let 1997-2001, pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který měl být spáchán v období let 2006-2011, a pro další trestné činy spáchané ve stejném období. Trestného činu znásilnění (§ 241 tr. zák.) se měl podle obžaloby dopustit zneužitím bezbrannosti chlapce narozeného v roce 1989 a zločinu znásilnění (§ 185 tr. zákoníku) se měl dopustit zneužitím bezbrannosti svého adoptivního syna narozeného v roce 2001 a jeho dvou kamarádů narozených rovněž v roce 2001. Výsledky dovolacího řízení ukazují na reálnou možnost zmírnění výroku o vině v novém řízení. Navíc tu je již výrazný časový odstup od doby spáchání těchto skutků. Vzhledem k tomu, že bezbrannost poškozených byla vyvozována jen z jejich věku, nelze pominout, že v souvislosti s jejich nynějším věkem je prakticky vyloučeno, aby tento stav u nich nadále trval. To je významné zejména v případě poškozeného, který je adoptivním synem obviněného a žil s ním ve společné domácnosti. Obviněný se měl trestné činnosti dopouštět ve svém domě, případně ojediněle v motorovém vozidle při dopravě jednoho z poškozených do svého bytu. Kromě jeho adoptivního syna byli další dva poškození, na nichž měl obviněný spáchat zločin znásilnění, kamarády jeho adoptivního syna a z toho titulu docházeli do domu obviněného. Z časového odstupu od doby spáchání posuzovaných skutků vyplývá malá reálnost opakování těchto situací a tudíž i malá reálnost opakování trestné činnosti, jejíž podstatou by bylo znásilnění. Pokud byl obviněný v roce 1996 odsouzen jako mladistvý pro trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. v trestní věci Okresního soudu v Jablonci sp. zn. 3 T 349/96, nelze z toho ve vztahu k otázce důvodnosti vazby vyvozovat žádné závěry. Kromě velkého časového odstupu od spáchání dřívějšího trestného činu je významné, že bylo upuštěno od potrestání obviněného vzhledem k menšímu stupni nebezpečnosti činu, takže se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen. V projednávané věci byla osobní svoboda obviněného omezena vazbou a navazujícím výkonem trestu odnětí svobody od 7. 7. 2011, tedy po tak dlouhou dobu, která v nynějším stádiu řízení činí vazbu zbytečnou. Nejvyšší soud proto rozhodl, že obviněný se nebere do vazby. Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. V Brně dne 11. září 2014 Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec