21 Cdo 2670/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce V. P., zastoupeného JUDr. Christianem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Jugoslávská č. 481/12, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti v Praze 2, Vyšehradská č. 16, a 2) JUDr. Milanu Suchánkovi, soudnímu exekutorovi se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami č. 245/10, o 498.993,- Kč s úroky z prodlení, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. ledna 2009 č. j. 22 C 317/2007-67 opravenému usneseními ze dne 26. listopadu 2009 č. j. 22 C 317/2007-91 a ze dne 7. ledna 2010 č. j. 22 C 317/2007-96 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2010 č. j. 53 Co 291/2009-106, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Co 291/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2014 č. j. 4 Co 261/2013-247, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014 č. j. 4 Co 261/2013-247 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v závěru, že ve skutečnostech namítaných žalobcem v žalobě pro zmatečnost nelze spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce měl v původním řízení (jak u jednání soudu prvního stupně konaného dne 14. 1. 2009, kterého se přes svou předchozí žádost ze dne 11. 12. 2008 „o uvážení, zda by bylo lze termín jednání přeložit, a to s ohledem na zachování reálné možnosti se na jednání připravit resp. nedojít přímo ke kolizi“, a po svém sdělení ze dne 9. 1. 2009, že „jednání u obvodního soudu se může zúčastnit ovšem s tím, že nebude předpokládáno rozhodnutí ve věci“, zúčastnil, tak u jednání odvolacího soudu konaného dne 8. 4. 2010) možnost uplatnit všechna svá procesní práva, která mu občanský soudní řád jako účastníku řízení dává, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992 sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996 sp. zn. 2 Cdon 539/96, které bylo uveřejněno pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3905/2011, jakož i odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. 28 Cdo 634/2012, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobce podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2010 č. j. 53 Co 291/2009-106) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. srpna 2015 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu