26 Cdo 3253/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce M. S., zastoupeného Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem Praha 1 – Nové Město, Vladislavova 1390/17, proti žalované J. K., zastoupené JUDr. Petrem Santarem, advokátem se sídlem Praha 5 – Zbraslav, Vladislava Vančury 635, o oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 126/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2015, č. j. 27 Co 485/2014-116, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám Mgr. Rostislava Šustka, advokáta se sídlem Praha 1 – Nové Město, Vladislavova 1390/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2015, č. j. 27 Co 485/2014-116, odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Jeho žádost (vztahující se k přípustnosti dovolání podle § 237 o.s.ř.), aby odvolacím soudem vyřešená právní otázka (v daném případě otázka věcné legitimace manželů, jímž svědčí ve vztahu k bytu společné nájemní právo, ve sporu o oprávněnost výpovědi z nájmu bytu) byla dovolacím soudem posouzena jinak, totiž významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o.s.ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyjádřeno jinak, z okolností, z nichž dovolatel usuzoval na přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř., nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Zbývá dodat, že naposledy uvedený případ (který měl dovolatel – vzhledem k odůvodnění přípustnosti dovolání – zřejmě na mysli) míří na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů), a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v rozhodnutí napadeném dovoláním, jak se snad mylně domníval dovolatel. Ostatně okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o.s.ř.), a už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. S přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek však nelze ani přehlédnout, že ve skutečnosti rovněž uplatněné vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario) a dovolací soud k takovým vadám přihlíží jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. listopadu 2015 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu