21 Cdo 5464/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Mgr. Bc. Z. M. M., zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská č. 2575/31a, proti žalované Pfizer, spol. s r. o. se sídlem v Praze 5, Stroupežnického č. 17, IČO 49244809, zastoupené Mgr. Martinem Jarolínem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sázavská č. 791/11, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 368/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2015 č.j. 23 Co 294/2015-101, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Jarolína, advokáta se sídlem v Praze 2, Sázavská č. 791/11. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.9.2015 č.j. 23 Co 294/2015-101 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k závěru o porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.2.2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.11.2014 sp. zn. 21 Cdo 2298/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. [dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, na nichž soud prvního stupně a odvolací soud založily svůj závěr o tom, že v této věci bylo ze strany žalobkyně prokázáno porušení povinností zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce; v případě ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce se jedná o právní normu s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu], dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. února 2016 JUDr. Ljubomír Drápalpředseda senátu