29 Cdo 1664/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a) M. F. a b) M. F., obou zastoupených Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, PSČ 460 01, proti žalovanému Mysliveckému spolku Kunratice - zahrady, se sídlem ve Frýdlantu, Žitavská 3008, PSČ 464 01, identifikační číslo osoby 46746081, zastoupenému JUDr. Vladimírem Matulou, narozeným 13. května 1954, bytem ve Frýdlantu, Děkanská 83, PSČ 464 01, o určení, že rozhodnutí členské schůze žalovaného o vyloučení žalobců není v souladu se zákonem a stanovami a o určení, že žalobci jsou členy žalovaného, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 160/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. října 2014, č. j. 83 Co 292/2014-57, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 27. března 2014, č. j. 12 C 160/2012-38, zamítl žalobu o určení, že rozhodnutí členské schůze žalovaného ze dne 28. dubna 2012 o vyloučení žalobců není v souladu se zákonem a stanovami a že žalobci jsou nadále členy žalovaného (výroky I. a II.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý). Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání, které nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř., není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Závěr, podle něhož marným uplynutím subjektivní lhůty třiceti dnů podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, zaniká právo člena sdružení požádat soud o určení, zda je rozhodnutí členské schůze o vyloučení člena v souladu se zákonem a stanovami, a to bez ohledu na to, zda již uplynula i objektivní lhůta šesti měsíců a bez ohledu na to, zda dovolatelé byli poučeni o možnosti podat žalobu podle § 15 zákona o sdružování občanů, přičemž soulad rozhodnutí členské schůze sdružení se zákonem a stanovami lze přezkoumat pouze v řízení podle označeného ustanovení, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. odvolacím soudem přiléhavě odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2007, sp. zn. 28 Cdo 704/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 2993/2013, jakož i judikaturu tam citovanou; označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu). Opačný závěr neplyne – a dovolatelé se mýlí, usuzují-li jinak – ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1919/2009, uveřejněného pod číslem 91/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud neposuzoval otázku platnosti usnesení orgánu sdružení ani otázku povahy a běhu lhůt k podání žaloby podle § 15 zákona o sdružování občanů. Dovolání nečiní přípustným ani otázka „náležitostí rozhodnutí sdružení o vyloučení svého člena“. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že náležitosti takového rozhodnutí nejsou zákonem upraveny a jsou (případně) ponechány na stanovách sdružení (srov. např. shora citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 704/2007). Jakkoliv je nezbytné, aby rozhodnutí orgánu sdružení bylo (přinejmenším) srozumitelné a určité (srov. obdobně v poměrech obchodních korporací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 3646/2008), v projednávané věci není pochyb o tom, že uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí členské schůze žalovaného dostála. Byly-li žaloby dovolatelů zamítnuty pro zánik jejich práva podat žalobu podle § 15 zákona o sdružování občanů, jsou zcela bez právního významu (a tudíž ani nemohou založit přípustnost dovolání) úvahy dovolatelů o rozporu napadených rozhodnutí členské schůze se zákonem a stanovami žalovaného (viz shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu). Na jejich posouzení ostatně odvolací soud (správně) své rozhodnutí nezaložil. Konečně dovolání nečiní přípustným ani otázka výkladu přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a případné aplikovatelnosti úpravy občanského zákoníku na projednávanou věc. Je tomu tak již proto, že – jak se podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu – ani dovolatelem citovaná přechodná ustanovení (§ 3045 a 3028 o. z.), ani § 3047 o. z. nelze vykládat tak, že způsobují či umožňují pravou zpětnou retroaktivitu úpravy spolků obsažené v občanském zákoníku (v podrobnostech srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněného pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dovozovat, že na běh lhůt pro napadení rozhodnutí členské schůze žalovaného, přijatého 28. dubna 2012, dopadá § 259 o. z. (jak „s určitou mírou nejistoty“ dovozují dovolatelé). Pouze na okraj pak Nejvyšší soud poznamenává, že ani opačný výklad (totiž, že subjektivní lhůtu k napadení rozhodnutí členské schůze je nutno posoudit dle § 259 o. z. a tato činila tři měsíce) by dovolatelům nepřinesl úspěch ve věci, neboť žalobu proti rozhodnutím členské schůze přijatým dne 28. dubna 2012 podali až dne 26. října 2012. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. září 2016 JUDr. Petr Š u k předseda senátu