21 Cdo 2916/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce T. S., zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Stodolní č. 834/7, proti žalovanému Městu Český Těšín, se sídlem v Českém Těšíně, náměstí ČSA č. 1/1, IČO 002 97 437, zastoupenému JUDr. Miroslavem Richterem, advokátem se sídlem v Karviné, Ciolkovského č. 282/24, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 19/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2016 č.j. 16 Co 198/2016-44, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Richtera, advokáta se sídlem v Karviné, Ciolkovského č. 282/24. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.12.2016 č.j. 16 Co 198/2016-44 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k výkladu ustanovení § 301 písm. d) zák. práce, obsahu a rozsahu pracovněprávního vztahu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005 sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86, roč. 2006, ve vztahu k otázce přípustnosti (oprávněnosti), povaze a rozsahu kritiky zaměstnavatele zaměstnancem srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2017 sp. zn. 21 Cdo 1043/2016; k výkladu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska naplnění míry intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2011 sp. zn. 21 Cdo 3478/2010, anebo právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 477/2000 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 1560/2004] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Právo na zachování dobré pověsti jak fyzické, tak právnické osoby a právo každého na svobodný projev a informace, které v sobě zahrnuje i právo kritiky, patří mezi základní, ústavně zaručená práva. V případě jejich kolize je vždy třeba zvažovat konkurující si základní práva s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17.7.2007 sp. zn. IV. ÚS 23/05). Přestože je kritika jako součást svobody projevu nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti, musí mít i svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, v demokratické společnosti své meze (srov. Čl. 17 odst. 4 LZPS) tak, aby nedocházelo k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti (včetně práva na zachování dobré pověsti) kritizovaných osob. V části, v níž žalobce v dovolání uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (nesouhlasí-li s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věty druhé o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. srpna 2017 JUDr. Zdeněk Novotnýpředseda senátu