KSPL 20 INS XY 139 ICm XY 29 ICdo 10/2017-147 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Šukem v právní věci žalobce JUDr. P. Z., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, PSČ 301 00, proti žalovanému Ing. Antonínu Divišovi, se sídlem v Plzni, Klatovská třída 1204/125, PSČ 301 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Z. Š., zastoupenému JUDr. Soňou Ulčovou, se sídlem v Plzni, Klatovská třída 1204/125, PSČ 301 00, za účasti I.F., se sídlem XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 139 ICm XY jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Z. Š., narozeného XY,bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS XY. I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. října 2015, č. j. 139 ICm 3XY, vyloučil z majetkové podstaty dlužníka ve výroku blíže specifikovanou nemovitost (dále jen “sporná nemovitost”) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného změnil tak, že žalobu o vyloučení sporné nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části). Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Dovolatel k předpokladům přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, kterou dle žalobce odvolací soud vyřešil nesprávně a měla by být dovolacím soudem vyřešená jinak“. Argument, podle kterého „mají být otázky hmotného a procesního práva dovolacím soudem vyřešeny jinak“ (ve smyslu odlišně od posouzení učiněného odvolacím soudem) významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3736/2014, či ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2014, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu), ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, či ze dne 21. července 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15; označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostál. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. května 2017 JUDr. Petr Šuk předseda senátu