30 Cdo 3923/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Mgr. J. H., žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 276 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 222/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, č. j. 29 Co 317/2015-156, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 276 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného Úřadem Městské části Praha 10, o žádosti žalobce o přiznání dávky sociální péče za měsíc září roku 2003 (ve výši 5 494 Kč), a to konkrétně za újmu způsobenou v části toho řízení probíhající v období od 16. 2. 2009 do 7. 11. 2014. Za předchozí fázi řízení, tj. za dobu od 3. 9. 2003 do 17. 2. 2009, mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 11. 2010, č. j. 10 C 355/2009-93, bylo pravomocně přiznáno zadostiučinění ve výši 63 750 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud první stupně rozsudkem ze dne 17. 4. 2015, č. j. 12 C 222/2010-130, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné. Otázka, zda žalobci náleží peněžité odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou v navazující části nepřiměřeně dlouhého správního řízení poté, co byl již předtím odškodněn za předchozí fázi řízení, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že peněžité odškodnění nemůže svoji výší výrazně převyšovat to, co bylo pro poškozeného v sázce (tj. peněžitá částka ve výši 5 494 Kč), a že žalobce byl proto dostatečně odškodněn již poskytnutím částky 63 750 Kč v předchozím kompenzačním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014). Ve vztahu k významu posuzovaného řízení pro žalobce pak odvolací soud (ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) správně odkázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, který byl vydán v rámci předchozího kompenzačního řízení, a podle kterého byl význam řízení pro žalobce počínaje říjnem roku 2003 zanedbatelný. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky. V Brně dne 26. dubna 2017 JUDr. Pavel Simon předseda senátu