21 Cdo 5879/2017-187 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce D. L., zastoupeného JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem v Praze, V jámě č. 699/1, za účasti 1) L. L., zastoupené Mgr. Šárkou Svobodovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská č. 1494, 2) M. O. (dříve C.), zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 5/49, a 3) L. C., o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 78/2015, o dovolání M. O. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2017, č. j. 4 Co 190/2016-129, takto: I. Dovolání M. O. se odmítá. II. M. O. je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lukáše Slaniny, advokáta se sídlem v Praze, V jámě č. 699/1. III. M. O. je povinna zaplatit L. L. na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Šárky Svobodové, advokátky se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská č. 1494; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání M. O. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, č. j. 4 Co 190/2016-129 (do výroku ve věci samé), není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3395/2010, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4040/2011, který byl uveřejněn pod č. 1/2013 v časopise Soudní judikatura, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3797/2013, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4662/2015, nebo též v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000, který byl přijat za účinnosti dřívější, obsahově identické, právní úpravy a který je i nadále přijímán jako správný, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu určitost a srozumitelnost právního úkonu (právního jednání), vyžadované v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí ustanovením § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. (nyní § 17 odst. 1 písm. b) zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon), je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, tedy obdobně, jak by to činil soud při posuzování právní otázky platnosti (neplatnosti) takového právního úkonu (právního jednání)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Dovolání M. O. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, č. j. 4 Co 190/2016-129, do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení není rovněž přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání M. O. podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. dubna 2018 JUDr. Mojmír Putnapředseda senátu