30 Cdo 4380/2016-183 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem v Bořicích 65, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 143/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 30 Co 41/2016-146, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku několika nesprávných úředních postupů soudní komisařky a soudů v dědickém řízení vedeném před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 32 D 863/2011. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 6. 2015, č. j. 12 C 143/2013-77, nepřipustil změnu žaloby (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka existence odpovědnostního titulu nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud vycházel z toho, že odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, nebo z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2526/2017). Právě takové vady, které se v konečném důsledku – podle tvrzení samotného žalobce – projevily v rozhodnutí soudu v dědickém řízení, jímž údajně nebyl vypořádán celý majetek zůstavitele, žalobce postupu soudní komisařky a soudů v posuzovaném dědickém řízení vytýká. Žalobcem namítané vady odškodňovacího řízení (spočívající v podjatosti soudce soudu prvního stupně, v nesprávném obsazení odvolacího soudu a v porušení zásady rovnosti účastníků řízení) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky. V Brně 27. 2. 2018 JUDr. František Ištvánek předseda senátu