7 Td 9/2018-8U S N E S E N Í Nejvyšší soud ve věci obviněných M. K., a R. C., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 16/2016, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. února 2018 návrh obviněných na odnětí a přikázání věci a rozhodl takto: Podle § 25 tr. ř. se věc Krajskému soudu v Brně neodnímá. Odůvodnění: Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně podala u Městského soudu v Brně obžalobu na výše uvedené obviněné. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 8 T 16/2016 (č. l. 1239 tr. spisu), byli obvinění uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (bod č. 1), zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným (bod č. 2.1), dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod č. 2.2), zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (body č. 3.1 a 3.2) a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným (bod č. 4.2), dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod č. 4.1). a byl jim uložen trest. Podle § 226 písm. a) tr. ř. byli zproštěni skutku popsaného pod bodem 3.1 obžaloby. Rozsudek soudu prvního stupně se nestal pravomocným, neboť proti němu podali odvolání oba obvinění a státní zástupkyně v neprospěch obou obviněných. Podáním ze dne 14. 12. 2017 učinili obvinění prostřednictvím obhájkyně JUDr. I. Pokorné návrh na odnětí věci Krajskému soudu v Brně a její přikázání Městskému soudu v Praze podle § 25 tr. ř. Podle obviněných je možné předpokládat, že Krajský soud v Brně zruší odvoláními napadené rozhodnutí Městského soudu v Brně v jejich věci. Uvádí, že následně bude spis vrácen Městskému soudu v Brně a obhajoba učiní návrh na odnětí věci Městskému soudu v Brně a její přikázání Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Obvinění zejména nesouhlasí s postupem předsedy senátu Městského soudu v Praze Mgr. M. Hrabala v jejich věci, kdy tento po podání obžaloby, předložil věc k Vrchnímu soudu v Olomouci k posouzení, zda není dána příslušnost Krajského soudu v Brně, neboť měl za to, že skutky popsané v obžalobě nesou znaky pokračujícího trestného činu. Se stanovením výše škody vyjádřili obvinění nesouhlas. Vrchní soud v Olomouci jednoznačně vyslovil, že je dána příslušnost Městského soudu v Brně. V souvislosti s tímto postupem soudu mají obvinění pochybnosti. Soudce podle nich předjímá závěry a jednání obviněných, aniž bylo provedeno dokazování. Dále se domnívají, že dokazování bylo vedeno jednoznačně pouze v jejich neprospěch. O nestrannosti předsedy senátu podle nich svědčí obsah vydaného rozhodnutí a skutečnost, že zamítl návrhy obhajoby na dokazování (pozn. obvinění zřejmě měli na mysli, že uvedené skutečnosti svědčí o tom, že předseda senátu není nestranný). Rozsudek nalézacího soudu obsahuje podle nich řadu procesních i hmotněprávních pochybení. Soudce hodnotil důkazy pouze v jejich neprospěch. Důkazy v jejich prospěch nebyly podle nich hodnoceny vůbec nebo pouze krajově. Výrok o náhradě škody obsahuje podle nich další chyby, které jsou podrobně zmíněny v jejich odvolání, na které obvinění odkazují. S ohledem na výše uvedené mají obvinění za to, že jsou splněny podmínky pro postup podle § 25 tr. ř. Pro množství chyb v prvostupňovém rozhodnutí by podle nich nebylo možné u Městského soudu v Brně garantovat spravedlivé řízení spočívající v nezávislosti a nestrannosti soudu. Domnívají se, že předseda senátu Mgr. M. Hrabal nezabezpečí předpoklady nezávislého a nestranného rozhodování a je tedy dán důvod pro odnětí věci. Současně se obvinění domnívají, že vzhledem k nejrůznějším mediálně sledovaným kauzám v moravské justici fungují mezi soudy a soudci takové vazby, že za daných podmínek nelze podle nich zabezpečit nezávislé a nestranné soudní rozhodnutí. Obviněným jsou z médií známy podle nich nestandardní projevy soudců Krajského soudu v Brně, pro které pochybují o jejich nestrannosti, a proto usilují o delegaci své věci mimo dosah moravské justice. Obvinění v obecné rovině pochybují o nezávislém a nestranném rozhodování Krajského soudu v Brně, který je v jejich věci odvolacím soudem, přičemž ve svém návrhu poukázali na mediálně známé výstupy, z nichž vyplývá jejich pochybnost v nestrannost krajského soudu. Obvinění proto navrhují, aby Nejvyšší soud odňal věc Krajskému soudu v Brně a přikázal jí Městskému soudu v Praze, kdy po případném zrušení rozsudku Městského soudu v Brně bude dána příslušnost jednoho z nestranných obvodních soudů v Praze. Nejvyššímu soudu byl Krajským soudem v Brně dne 6. 2. 2018 předložen trestní spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 8 T 16/2016, k rozhodnutí o návrhu obviněných na delegaci, neboť je soudem nejblíže společně nadřízeným Krajskému soudu v Brně a Městskému soudu v Praze (kam požadují obvinění přikázání své trestní věci). Nejvyšší soud projednal předložený návrh obviněných na delegaci věci a dospěl k následujícímu závěru. Podle § 25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že se trestní věc obviněných, v době rozhodování Nejvyššího soudu o jejich návrhu na delegaci, nachází ve stadiu řízení před odvolacím soudem, neboť Krajskému soudu v Brně byl dne 15. 11. 2017 předložen trestní spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 8 T 16/2016, k rozhodnutí o odvoláních obviněných a státní zástupkyně. Trestní věc je u Krajského soudu v Brně vedena pod sp. zn. 9 To 464/2017. Není sporu o příslušnost Krajského soudu v Brně k rozhodnutí o podaných odvoláních (místní příslušnost Krajského soudu v Brně nesporují ani obvinění), jakož i je zřejmé, že Nejvyšší soud je příslušný k rozhodnutí o návrhu obviněných na odnětí věci příslušnému soudu, neboť je nejblíže společně nadřízeným soudem Krajskému soudu v Brně a Městskému soudu v Praze. Nejvyšší soud projednal návrh obviněných na delegaci, avšak v uvedené věci neshledal existenci žádných důležitých důvodů opodstatňujících postup podle § 25 tr. ř. Obvinění navrhují odnětí věci příslušnému soudu (Krajskému soudu v Brně) za účelem rozhodnutí o odvoláních v jejich trestní věci u jiného soudu, nestranného Městského soudu v Praze. V návrhu na delegaci především nepřípustně předjímají, že rozhodnutí nalézacího soudu bude odvolacím soudem zrušeno pro množství procesních a hmotněprávních chyb, kterými je podle jejich přesvědčení stiženo řízení u Městského soudu v Brně. Vyjadřují přitom nesouhlas s postupem předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. M. Hrabala v jejich věci po podání obžaloby, jakož i nesouhlasí se způsobem dokazování, jaké důkazy byly, resp. nebyly u hlavního líčení provedeny, a jak soud provedené důkazy hodnotil (údajně jednostranně v jejich neprospěch). Rovněž nesouhlasí s výrokem o náhradě škody rozhodnutí nalézacího soudu Z této části návrhu na delegaci je zřejmé, že obvinění postavili své přesvědčení o neschopnosti Městského soudu v Brně, potažmo Krajského soudu v Brně, nestranně v jejich věci rozhodovat, především na svém subjektivním vnímání průběhu trestního řízení proti jejich osobám a na svém nesouhlasu se způsobem rozhodnutí soudu v jejich věci. Nutno především poznamenat, že je na soudu, který řízení provádí, aby určil, které důkazy provede a které nikoli. Řešení této otázky pak není předmětem řízení o delegaci u Nejvyššího soudu. Jak již bylo řečeno, trestní věc obviněných se nyní nachází ve fázi řízení u odvolacího soudu a otázky týkající se vad dosavadního řízení a procesu dokazování budou řešeny v řízení před odvolacím soudem. Nejvyšší soud upozorňuje, že samotná okolnost, že soud (předseda senátu) vede řízení a věc rozhodne v rozporu s právním názorem nebo přáním obviněného nebo účastníka řízení neznamená, že jeho rozhodnutí je nezákonné, nespravedlivé a nikoli nestranné, a že tedy existuje důvod pro odejmutí věci tomuto soudu a její přikázání soudu jinému. Z konstantní judikatury vyplývá, že způsob rozhodování soudu (soudců) nemůže být důvodem pro jejich vyloučení z rozhodování věci (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 23/1998 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí publikované pod označením T 339 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck). Takovým důvodem by dokonce nebylo ani zjištění, že soud v minulosti porušil některé z ústavně zaručených základních práv obviněného. Ani tato skutečnost sama o sobě nestačí k závěru, že objektivita řízení není u tohoto soudu zaručena a že je tak dán důvod k odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod označením T 398 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck). Tyto námitky tedy nemohou být důležitým důvodem pro postup podle § 25 tr. ř. Nelze přisvědčit ani argumentaci obviněných týkající se jejich přesvědčení, že celý Krajský soud v Brně, potažmo žádný soud v tzv. „moravské justici“, není schopen zajistit v jejich věci nestranné rozhodování, a to na základě vyjádření určitých soudců v jiných mediálně sledovaných kauzách, ze kterých podle obviněných vyplývají mezi soudci a soudy „moravské justice“ takové vazby, které nezávislé a nestranné rozhodování v tomto celém regionu vylučují. Nejvyšší soud v těchto argumentech obviněných neshledal důležité důvody pro tak výjimečný postup jakým je postup podle § 25 tr. ř. Důvodem ke změně místní příslušnosti soudu podle § 25 tr. ř. totiž nemůže být jakákoliv, v tomto případě nepodložená, nedůvěra obviněných v objektivní rozhodování všech soudců Krajského soudu v Brně v trestní věci obviněných. V obecné rovině Nejvyšší soud upozorňuje, že v zásadě se lze domáhat vyloučení jen těch konkrétních soudců, kteří jako zákonní soudci jsou určeni rozvrhem práce příslušného soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci. Teprve pro případ, že by došlo k rozhodnutí o jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci (popř. k vyloučení některého z nich), by přicházelo v úvahu zabývat se povahou a důvody, pro které zákonný soudce příslušného soudu je vyloučen z rozhodování a zda tyto důvody by se případně mohly vztahovat i k dalším zákonným soudcům tohoto soudu. Taková situace v posuzované věci není dána. Námitky směřující k vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení lze tedy vznášet jen proti konkrétním osobám, které se na provádění těchto úkonů skutečně podílejí, nikoli proti neurčitým osobám (např. proti všem soudcům určitého kraje; srov. ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 30 [Podjatost]. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, NOVOTNÁ, Jaroslava, PÚRY, František, RŮŽIČKA, Miroslav, ŘÍHA, Jiří, ŠÁMALOVÁ, Milada, ŠKVAIN, Petr. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 371. ISBN 978-80-7400-465-0). Z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce nebo přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Tedy v zásadě lze rozhodovat jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob. Nelze rozhodovat o vyloučení senátu (viz R 34/1997). Pokud jde o obviněnými tvrzené vazby mezi soudci a soudy je třeba uvést, že z konstantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu vyplývá, že sám kolegiální, profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejné pracoviště a třeba i do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 274/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. Non 47/1997, a ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 4 Nd 34/2008). Nejvyšší soud také v obecné rovině dodává, že skutečnost, že určitá trestná činnost v konkrétním případě vyvolá pozornost médií, není neobvyklá a výjimečná a zásadně nemůže být pravidlem, že medializací případu soud jako celek pozbývá způsobilost věc spravedlivě a nestranně rozhodnout. V tomto případě jde navíc o zcela jinou trestní věc. Mezi předpoklady výkonu funkce soudce lze zařadit i jeho schopnost odolávat vnějším vlivům. Nezbývá než konstatovat, že obvinění ve svém návrhu na odnětí jejich trestní věci Krajskému soudu v Brně a její přikázání Městskému soudu v Praze, neuvedli žádné závažné argumenty, které by byly natolik zřetelné a zřejmé, že by jednoznačně prokazovaly důvodnost jejich návrhu. Odnětí věci místně příslušnému soudu a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu, je rozhodnutím výjimečným a znamená průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro takový postup musí být dány důležité důvody, které ale Nejvyšší soud neshledal. Nejvyšší soud uzavírá, že v argumentaci obviněných neshledal důležité důvody na postup podle § 25 tr. ř. a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. února 2018 JUDr. Michal Mikláš předseda senátu