21 Cdo 4280/2018-312 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné Reticulum Recovery, a.s., se sídlem v Praze, Sokolovská č. 394/17, IČO 27923568, proti povinné M. F., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 EXE 5110/2015, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2018, č. j. 20 Co 21/2018-244, takto: Dovolání povinné se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 20 Co 21/2018-244, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolacím soudem přijaté řešení otázky procesního práva týkající se vázanosti soudu rozhodnutím o spáchání trestního činu ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1239/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 2002, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4142/2016, i dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit ani dovolatelkou položená „neřešená“ otázka, „zda je dán důvod k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) o prodeji zástavy ve vlastnictví zástavního dlužníka podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v případě, kdy zástavní dlužník odlišný od obligačního dlužníka uzavřel zástavní smlouvu v důsledku trestného činu či jiného protiprávního jednání třetí osoby odlišné od zástavního věřitele (která jednala v součinnosti s obligačním dlužníkem) a výkonem zástavního práva by došlo k porušení ústavního práva zástavního dlužníka vlastnit majetek podle č.l 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť třetí osoba, která se dopustila trestného činu nebo jiného protiprávního jednání, jakož i obligační dlužník, by získali výkonem zástavního práva prospěch ze svého protiprávního jednání, pokud toto ústavní právo zástavního dlužníka převáží nad stejným ústavním právem zástavního věřitele a jeho ústavním právem na legitimní očekávání“ odkazující v této souvislosti na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, neboť jde o odkaz nepřiléhavý. Odvolací soud se věcí z tohoto pohledu zabýval a vysvětlil, proč dospěl ke svému (od Pl. ÚS 34/09 odlišnému) závěru, a to zejména pro odlišný skutkový základ věci. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 3. 2019 JUDr. Mojmír Putna předseda senátu