24 Nd 15/2019-19 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Vítězslavy Pekárkové ve věci návrhu T. R., narozeného dne XY, bytem v XY, na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 Nc 10335/2016, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2018 č. j. 30 UL 23/2018-7, takto: I. Řízení o odvolání navrhovatele T. R. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2018 č. j. 30 UL 23/2018-7 se zastavuje. II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2018 č. j. 30 UL 23/2018-7 zamítl návrh navrhovatele ze dne 19. 10. 2018 „na určení lhůty k odnětí a přikázání věci“; dospěl k závěru, že procesní soud nemůže být v prodlení s úkonem (rozhodnutí o delegaci), který byl navrhovatelem požadován v podání, ve kterém navrhovatel současně požaduje určení lhůty k provedení tohoto úkonu, a navíc uzavřel, že procesní soud „nemá k rozhodnutí o delegaci funkční příslušnost“, když o návrhu na delegaci rozhoduje dle ustanovení § 12 odst. 3 občanského soudního řádu soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel dne 27. 12. 2018 odvolání, které bylo doručeno Městskému soudu v Praze téhož dne elektronickou poštou a k němuž nebyl připojen elektronický podpis odesílatele. Podle ustanovení § 174a odst. 9 věty druhé zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), proti rozhodnutí soudu o návrhu na určení lhůty nejsou přípustné opravné prostředky. Tomu, že proti rozhodnutí soudu o návrhu na určení lhůty nejsou přípustné opravné prostředky, tedy ani odvolání, koresponduje skutečnost, že funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí soudu o návrhu na určení lhůty zákon o soudech a soudcích ani občanský soudní řád neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Je-li podáno „odvolání“ proti rozhodnutí odvolacího soudu, je Nejvyšší soud České republiky jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů, příslušný i k rozhodnutí o zastavení řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 2001 pod číslem 85). Protože zde není soudu, který by byl – jak výše uvedeno – funkčně příslušný k rozhodnutí o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2018 č. j. 30 UL 23/2018-7, Nejvyšší soud České republiky řízení o tomto podání navrhovatele zastavil (§ 243b, § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 174a odst. 5 věty druhé zákona o soudech a soudcích a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť navrhovatel nemá ve smyslu ustanovení § 174a odst. 8 věty druhé zákona o soudech a soudcích právo, aby mu stát nahradil náklady, které mu v tomto řízení vznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 2. 2019 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu