22 Cdo 1179/2022-135 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Heldesem, advokátem se sídlem v Polné, Husovo náměstí 20, proti žalovaným 1) J. H., narozené XY, bytem XY, a 2) ZDV Novoveselsko, družstvo, se sídlem v Novém Veselí, Dolní 180, IČO: 60699213, zastoupenému Mgr. Martinem Blohoněm, advokátem se sídlem v České Třebové, Masarykova 1293, o neplatnosti kupní smlouvy, eventuálně o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 27/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 7. prosince 2021, č. j. 54 Co 209/2021-115, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení ve výši 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Martina Blohoně, advokáta se sídlem v České Třebové, Masarykova 1293. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2021, č. j. 6 C 27/2020-90, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných určení, že je neplatná kupní smlouva ze dne 16. 7. 2019, uzavřená mezi žalovanou 1) jako prodávající a žalovaným 2) jako kupujícím, a to ohledně pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, zapsaných v katastru nemovitostí pro k. ú. a obec XY na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště XY (dále také „předmětné nemovité věci“) – (výrok I). Zamítl také žalobu, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného 2) k uzavření kupní smlouvy s žalobkyní, kterou dojde k prodeji předmětných nemovitostí (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2021, č. j. 54 Co 209/2021-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I–III (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II–IV). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které spatřovala přípustným, neboť věc spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně byly řešeny odlišným způsobem. Jako otázky vymezila: 1) Je oprávněný z předkupního práva povinen využít své předkupní právo ke všem nemovitým věcem obsaženým v kupní smlouvě, která je mu předložena, nebo může využít své právo pouze k některým z nich? 2) Je případně povinen využít své předkupní právo ke všem věcem i za situace, kdy tyto netvoří ucelený soubor věcí? A lze případně za ucelený soubor věcí považovat podíly na různých nemovitých věcech? 3) Je nezbytné k účinnému využití předkupního práva zaplatit kupní cenu za některé vybrané věci, které jsou předmětem kupní smlouvy, když není známa konkrétní kupní cena těchto nemovitých věcí a kdy prodávající odmítá sdělit cenu jednotlivých věcí a principiálně i odmítne možnost využití předkupního práva ve vztahu pouze k některým věcem? Navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že vyhoví jejímu nároku na nahrazení projevu vůle žalovaného 2) s uzavřením kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitých věcí, a dále aby uložil žalovaným povinnost k náhradě nákladů celého řízení. Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila. Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání uvedl, že jako určující k řešení spatřuje jinou otázku, než vymezuje žalobkyně v dovolání, a sice zachování jejího předkupního práva za situace, kdy v zákonné lhůtě neuhradila kupní cenu. Ve vztahu k předpokladům přípustnosti dovolání uvedl, že k této otázce již existuje judikatura Nejvyššího soudu. Dále ve vyjádření své úvahy rozvedl a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, případně odmítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. V projednávané věci žalobkyně v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání konkrétně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu ke každé dovolací otázce. Žalobkyně sice v úvodu svého dovolání uvedla, že má jít o otázku hmotného práva, „která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně byla řešena odlišným způsobem,“ z takové formulace však není zřejmé, k jaké ze tří vymezených otázek vztahuje ten který z předpokladů přípustnosti dovolání, a to nehledě na skutečnost, že nemohou být současně splněny oba uvedené předpoklady přípustnosti dovolání pro vzájemnou rozpornost, a že druhý z uvedených důvodů občanský soudní řád jako předpoklad přípustnosti dovolání vůbec nezná. Jestliže tedy z dovolání žalobkyně není patrné, jaký předpoklad přípustnosti přiřazuje ke konkrétní dovolací otázce, trpí její dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Jelikož dovolání žalované trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Toliko nad rámec a pro úplnost dovolací soud uvádí, že by žalobkyně nemohla být v dovolacím řízení úspěšná, i kdyby její dovolání neobsahovalo vady. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobkyně nesplnila podmínku řádného uplatnění předkupního práva, protože nezaplatila kupní cenu. Tento určující závěr však žalobkyně v dovolání žádnou ze svých otázek nezpochybňuje. Bez relevance jsou otázky 1) a 2), ve kterých polemizuje s tím, zda lze předkupní právo uplatnit pouze k některým z převáděných věcí. Odvolací soud se totiž těmito otázkami nezabýval a neučinil závěr, že by takové jednání nebylo možné. Zcela hypotetická je pak otázka 3) týkající se platby kupní ceny pouze za věci, ke kterým je předkupní právo uplatňováno. V dané věci totiž odvolací soud vycházel z toho, že nedošlo k zaplacení kupní ceny v žádném rozsahu. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 25. 4. 2023 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu