30 Cdo 1109/2023-131 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka, v právní věci žalobce P. T., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 58 261,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 260/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022, č. j. 12 Co 28/2021-104, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 58 261,50 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 129/2014. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 10. 2020, č. j. 5 C 260/2019-46, uložil žalované zaplatit žalobci částku 58 261,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 27 204,30 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žaloba na zaplacení částky 58 261,50 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení před soudy všech stupňů v částce 3 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Námitka, že orgány činné v trestním řízení postupovaly svévolně, není námitkou proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním v situaci, kdy z nich daná skutečnost nijak neplyne, a představuje tedy nepřípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V otázce předpokladů odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním, které bylo následně zastaveno pro promlčení, se odvolací soud neodchýlil od závěrů judikatury Nejvyššího soudu vyjádřených v předchozím kasačním rozhodnutí v této věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2930/2021), a proto daná otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Namítá-li dovolatel vadu řízení spočívající v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením, aniž by tento rozpor blíže specifikoval, nemůže k ní Nejvyšší soud přihlédnout. Ostatně k namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 6. 2023 JUDr. Pavel Simon předseda senátu