33 Cdo 1015/2022-264 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Chytrý nájem s. r. o. se sídlem v Chotíkově 479, identifikační číslo 29158958, zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sady 5. května 296/36, proti žalovaným 1) D. L., bytem XY, 2) L. L., bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Otakarova 1427/41, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 22/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021, č. j. 2 Cmo 99/2021-156, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021, č. j. 2 Cmo 99/2021-156, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, č. j. 49 Cm 22/2019-123, zrušil směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Plzni ze dne 11. 3. 2019, č. j. 49 Cm 22/2019-21, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalovaný uzavřel dne 12. 1. 2016 se žalobkyní smlouvu o půjčce, na jejímž základě došlo k poskytnutí částky 170.000 Kč, která je účelově vázána na financování zálohy podle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo č. 658/15, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci č. 658/15 a smlouvu příkazní č. 658/15 ze dne 17. 9. 2015. Smluvní strany se dohodly, že poskytnutá částka bude žalobkyní poskytnuta přímo budoucímu zhotoviteli – společnosti Ekonomické stavby s. r. o. Půjčka měla být vrácena do 14. 3. 2016. K zajištění půjčky byla žalovaným vystavena blankosměnka, přičemž žalovaná se na předmětné směnce zavázala jako směnečný rukojmí. Pro případ, že by půjčka nebyla včas vrácena, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z jistiny až do úplného splacení. Žalovaný včas půjčku nesplatil a žalobkyně v souladu se smlouvou vyplnila blankosměnku tak, že byla splatná dne 6. 2. 2019 pro částku 620.075 Kč. Soud prvního stupně smlouvu posoudil jako půjčku, kterou je třeba podřadit pod režim zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a nelze ji tedy zajistit směnkou. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2021, č. j. 2 Cmo 99/2021-156, změnil rozsudek soudu prvního stupně a ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouvu o půjčce, k jejímuž zajištění sporná směnka sloužila, nelze hodnotit jako spotřebitelský úvěr podléhající režimu zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu nepojmenovanou, která však má charakter smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť ji uzavřela žalobkyně jako podnikatelka a žalovaný jako spotřebitel. Sjednanou smluvní pokutu odvolací soud neshledal nepřiměřeně vysokou, když dospěl k závěru, že denní sazba pokuty není v hrubém nepoměru k výši půjčky. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé) dovolání, které mají za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Argumentují ve prospěch závěru, že smlouva o půjčce je smlouvou o spotřebitelském úvěru, která podléhá režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž poukazují na podle jejich přesvědčení správné závěry, k nimž dospěl ve věci soud prvního stupně. Dovolatelé navrhují zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odporuje závěrům, k nimž dospěl Ústavní soud a Nejvyšší soud v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty. Nejvyšší soud v této souvislosti předesílá, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) správně vyhodnotil, že smlouva o půjčce, kterou uzavřel žalobce (podnikatel ‒ § 420 a násl. o. z.) s prvním žalovaným (spotřebitelem ‒ § 419 o. z.) je smlouvou spotřebitelskou (§ 1810 a násl. o. z.); ostatně otázka spotřebitelské povahy smlouvy o půjčce nebyla mezi účastníky řízení sporná. Zároveň odvolací soud uzavřel, že smlouva o půjčce není smlouvou o spotřebitelském úvěru, když zákon o spotřebitelském úvěru se nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty [k tomu srov. § 2 písm. c) tohoto zákona]. Jakkoli Nejvyšší soud při hodnocení povahy obsahově srovnatelných právních úkonů (do 31. prosince 2013) a právních jednání (od 1. ledna 2014), jehož smluvní stranou byl žalobce (jako věřitel), opakovaně dovodil, že ujednání o smluvní pokutě pro případ prodlení dlužníka s vrácením „půjčky“ nelze považovat za ujednání o úroku či úplatě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, ze dne 30. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2377/2019, ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021), nelze přehlédnout, že tento závěr (bez dalšího) v ústavní rovině neobstál. Nálezem ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, totiž Ústavní soud zrušil (mimo jiné) usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3668/2019, v němž se Nejvyšší soud přihlásil [při hodnocení, zda tamní právní jednání (smlouva o „půjčce“ uzavřená mezi stejným žalobcem a jinými spotřebiteli) je spotřebitelským úvěrem] právě ke shora zmíněnému závěru. Nosné důvody tohoto nálezu lze shrnout následovně: [1] Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů, že se obecné soudy ústavně konformním způsobem nevypořádaly s řešením otázky, zda smlouva o „půjčce“ (…-) byla sjednána jako smlouva úplatná či bezúplatná a zda tudíž na předmětný právní vztah dopadá právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli. Pro toto posouzení bylo nezbytné interpretovat předmětné právní jednání a zejména jeho ujednání o „smluvní pokutě“, a to za účelem zjištění, zda toto ujednání je ve své podstatě skutečně sankcí pro případ nesplnění povinností jedné ze smluvních stran či zda jde o „skrytý úrok“ (bod 18.). [2] Podle Ústavního soudu, který jinak nemá teoretickému vymezení rozdílu mezi úrokem coby plodem peněz a smluvní pokutou, jež má motivovat dlužníka k řádnému splnění zajištěného závazku, provedenému obecnými soudy z hlediska ústavnosti co vytknout, vedlejší účastnice (Chytrý nájem s. r. o.), jejímž hlavním (ne-li jediným) předmětem podnikání je poskytování údajně bezúplatných překlenovacích půjček klientům společnosti Ekonomické stavby s. r. o., musela od samého počátku předpokládat, že stěžovatelé jistinu včas neuhradí. To platí tím spíše, že stěžovatelé před uzavřením předmětné smlouvy opakovaně výslovně deklarovali, že naspořenými finančními prostředky pro včasné splacení nedisponují a jsou tedy odkázáni na úhradu prostřednictvím hypotečního úvěru. Tento úvěr však dle Ústavního soudu s ohledem na obvyklý běh věcí nebylo reálně možné v krátké době splatnosti tak, jak tato byla sjednána, vyřídit a vyčerpat. Za této situace je tak více než zřejmé, že se skutečností, že se stěžovatelé dostanou do prodlení a dojde k „aktivaci“ ujednání o „smluvní pokutě“, muselo být vedlejší účastnicí při nastavování smluvních podmínek počítáno a na předmětné ujednání je tak vzhledem ke skutkovým okolnostem věci třeba hledět jako na skrytý úrok, tedy úplatu, kterou za poskytnutí půjčky věřitel nad rámec jistiny od dlužníků obdrží, nikoli jako na smluvní pokutu (bod 24.). [3] Přestože stěžovatelům (kteří navíc smlouvu o „půjčce“ uzavřeli rovněž coby spotřebitelé) v řízení před obecnými soudy s ohledem na ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona formálně vzato příslušely námitky toliko vůči „majiteli“ směnky, tedy vedlejší účastnici, měly se soudy dle názoru Ústavního soudu zabývat otázkou, zda s ohledem na okolnosti věci, zejména okolnosti uzavření jednotlivých smluvních vztahů, do nichž stěžovatelé vstoupili, a propojení obou společností (tedy vedlejší účastnice a společnosti Ekonomické stavby s. r. o.), nepředstavuje formální oddělení obou subjektů ve své podstatě toliko jednoduchou a účinnou „právní kličku“, jež ve svém důsledku vede ke znemožnění, případně značnému ztížení, právní obrany stěžovatelů v případném soudním sporu. V případě kladné odpovědi na tuto otázku pak bylo namístě, aby tuto námitkovou obranu stěžovatelů připustily a řádně se jí zabývaly (bod 26.). [4] Úkolem soudu prvního stupně bude znovu se zabývat námitkami stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu. Vázán přitom bude právními názory Ústavního soudu vyjádřenými v tomto nálezu, tj. zejména že: 1) při výkladu smlouvy o „půjčce“ za účelem posouzení, zda jde o smlouvu úplatnou či bezúplatnou a zda na ni tudíž dopadají ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli, je třeba zohlednit veškeré pro věc relevantní skutečnosti, a nikoli vycházet pouze z jejího jazykového výkladu, který je však v rozporu s jejím výkladem teleologickým, průběh předsmluvních jednání a nastavení smluvních ujednání všech smluv, které stěžovatelé s předmětnými společnostmi uzavřeli, jako celku; 2) je nutné zabývat se též námitkovou obranou stěžovatelů plynoucí z jejich vztahů se společností E a její faktickou provázaností s vedlejší účastnicí. V každém případě pak bude mít na zřeteli, že jeho úkolem (stejně jako soudu odvolacího či dovolacího) je nejen respektovat právo jako takové, ale též to, že jeho výklad a aplikace musí vždy směřovat ke spravedlivému výsledku a spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky (bod 29.). K výše uvedeným závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil v rozsudcích ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1569/2021, ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1765/2021 a ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3581/2021. Jelikož odvolací soud nepostupoval při výkladu smlouvy o půjčce způsobem, který popsal Ústavní soud ve shora označeném nálezu (s nímž se následně ztotožnil též Nejvyšší soud), nemůže (bez dalšího) obstát ani jeho závěr, že na smlouvu o půjčce se nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu (v dovoláním napadeném rozsahu) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby posoudil, zda je skutkový stav dané věci v podstatných (pro následné právní posouzení rozhodných) okolnostech srovnatelný s poměry věci, ve které rozhodl Ústavní soud citovaným nálezem, a následně vyhodnotil, zda smlouva o půjčce je smlouvou o spotřebitelském úvěru (a zda lze v takovém případě se zřetelem k § 18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru použít k jejímu zajištění směnku). Setrvá-li na závěru, že jde o smlouvu, na kterou se nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru, nepřehlédne, že Ústavní soud se v nálezu vyjádřil též ke vzájemné souvislosti jednotlivých smluv, jakož i k faktické provázanosti žalobce se společností Ekonomické stavby s. r. o., které považoval za právně významné pro posouzení námitkové obrany žalovaných (spotřebitelů) proti směnečnému platebnímu rozkazu. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 4. 2023 JUDr. Václav Duda předseda senátu