33 Cdo 2229/2022-360 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Kancelář správců v. o. s., insolvenční správce dlužníka GOMI Trade s. r. o., se sídlem Brno, Čechyňská 419/14a, zastoupené JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Pražákova 1008/69, proti žalované BAK stavební společnost, a.s., se sídlem Praha 9, Žitenická 871/1, identifikační číslo osoby 28402758, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D. advokátem se sídlem Pardubice, Dražkovice 181, o 468 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 233/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. 70 Co 280/2021-315, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. 70 Co 280/2021-315, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 3. 2020, č.j. 42 C 233/2016-250, ve znění usnesení ze dne 7. 5. 2021, č.j. 42 C 233/2016-290, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 468 000 Kč s příslušenstvím jakožto smluvní pokuty (500 Kč denně za dobu 29. 11. 2013 do 21. 6. 2016) sjednané v zápisu o odevzdání a převzetí díla ze dne 26. 1. 1996 pro případ nesplnění závazku žalované odstranit vady a nedodělky díla prováděného žalovanou na základě smlouvy uzavřené mezi ní a předchůdkyní žalobkyně. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 42 C 233/2016-250, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2021, č. j. 42 C 233/2016-290, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 468 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 362 500 Kč od 5. 12. 2015 do zaplacení a z částky 105 500 Kč od 28. 6. 2016 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 70 Co 280/2021-315, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 468 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 362 500 Kč od 5. 12. 2015 do zaplacení a z částky 105 500 Kč od 28. 6. 2016 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná dne 16. 6. 1995 uzavřely smlouvu, v níž se žalovaná (zhotovitelka) zavázala provést dílo (stavbu autoservisu) za sjednanou cenu s termínem dokončení do 30. 11. 1995. Po přejímacím řízení strany dne 31. 1. 1996 sepsaly „Zápis o odevzdání a převzetí budovy“, v němž je seznam nedodělků: 1) střecha – krytina na hlavním objektu a na myčce není dokončena, termín odstranění 15. 9. 1996, 2) fasáda – opravy štukových omítek, nátěr soklu, dotmelení sádrokartonových konstrukcí a nátěr, termín 15. 5. 1996, 3) podlahy – nátěrový systém Astradur, termín 20. 2. 1996, 4) povlakové podlahy – kanceláře, termín 3. 2. 1996, schodiště,, termín 15. 2. 1996, 5) komunikace – terénní úpravy, svodové úpravy, termín 31. 5. 1996; bylo ujednáno, že po odstranění vad a nedodělků bude uvolněna finanční pozastávka, že při nedodržení termínu vzniká investorovi nárok na pokutu 500 Kč denně, a že dílo je provedeno v dobré kvalitě. Odvolací soud dále zjistil, že žalobkyně následně žalované oznámila (reklamovala) další různé vady díla. Rozsudkem ze dne 29. 3. 2013, č.j. 41 Cm 410/1999-264, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, č.j. 1 Cmo 148/2013-318, Krajský soud v Hradci Králové uložil žalované povinnost do 90 dnů od právní moci rozsudku odstranit vady na dotyčném objektu projevující se v zatékání střešní krytinou do objektu, značné nerovnosti obkladů stěn a podlahy, deformaci podlah, rozpraskání nosných zdí, podlahy a omítek a provést opravu všech dveří objektu. Podle závěrů znalců stavba nebyla řádně dokončena v souladu s projektovou dokumentací – byly zjištěny odchylky od projektové dokumentace, vady a poruchy, přičemž většina nedostatků na stavbě přetrvává i v období, za něž žalobkyně požaduje smluvní pokutu. Odvolací soud se ztotožnil s dílčím závěrem soudu prvního stupně, že nárok na zaplacení smluvní pokuty žalobkyni vznikl a není promlčen; neztotožnil se však s jeho závěrem, že uplatnění smluvních pokut je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Ohledně promlčení přitakal soudu prvního stupně, že právo na zaplacení smluvní pokuty bylo uplatněno v zachované čtyřleté promlčecí lhůtě od vydání rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, č.j. 1 Cmo 148/2013-318, jímž byla žalované uložena povinnost odstranit vady střechy. Dále ve vztahu k porušení zásad poctivého obchodního styku uzavřel, že důvodem vzniku nároku na smluvní pokutu po 20 letech od zhotovení díla je primárně skutečnost, že žalovaná dosud neuvedla střechu do stavu, který předpokládal projekt, odkázal přitom na závěr posudku, že nesprávné uchycení střešní krytiny snižuje její životnost a prakticky hrozí jejím poškozením. Smluvní pokuta tak v tomto případě stále plní nejen svou funkci sankční, ale i donucovací, když vady střechy dosud nebyly odstraněny. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání zakládá dovolatelka na skutečnosti, že „soudy obou stupňů se v předchozím řízení odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve věci promlčení obchodních závazkových vztahů a možnosti přiznání práva na úhradu smluvní pokuty v rozsahu vzniklém po promlčení primárního závazku“, případně je přípustnost dovolání žalované dána též potřebou vyřešení otázky, „zda vydáním rozhodnutí ve věci, kterým je přiznáno právo na odstranění vad díla, počíná běžet 4letá promlčecí doba ohledně daného závazku, akcesorického závazku (například závazku na smluvní pokutu) vzniklého z porušení primárního závazku, a jak má být v tomto smyslu vykládáno ust. § 408 obchodního zákoníku“. Výtka, že odvolací soud není oprávněn změnit hodnocení dílčího skutkového závěru, aniž by zopakoval důkazy nebo dokazování doplnil, je vymezena pouze obecným a nekonkrétním způsobem, tedy zde absentuje vymezení důvodu přípustnosti dovolání a též dovolací důvod. Nadto z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud při svém rozhodování vycházel z odlišných skutkových zjištění, než která učinil soud prvního stupně. Námitka dovolatelky, že odvolací soud při aplikaci § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „obch. zák.“), postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není důvodná. Jednou ze základních zásad, na kterých spočívá právní úprava obchodněprávních závazkových vztahů, je zásada smluvní suverenity účastníků. To znamená, že strany obchodních závazkových vztahů se mohou odchýlit od ustanovení obchodního zákoníku s výjimkou těch, která jsou donucující (kogentní) povahy. V zásadě platí, že co není zakázáno, je dovoleno. Přesto však má smluvní suverenita své meze. Určitá jednání jsou považována za nepřípustná, přestože formálně nevykazují znaky rozporu se závazným právním předpisem a ani nelze uzavřít, že jej obcházejí. Takovými jsou jednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku. Obchodní právo kategorii dobrých mravů výslovně nezná, z principu subsidiarity občanského zákoníku však vyplývá, že právní úprava dobrých mravů tam obsažená se promítne i do obchodních závazkových vztahů. Naproti tomu, se zásadami poctivého obchodního styku obchodní zákoník pracuje (§ 265). Jde o ustanovení, které je – stejně tak jako ustanovení, v nichž je užito hledisko dobrých mravů – řazeno k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Je proto na soudu, aby ji v každém jednotlivém případě vymezil podle své vlastní úvahy a v souladu s konkrétními okolnostmi zjištěnými v dané věci. Zásady poctivého obchodního styku jsou institutem navazujícím na kategorii dobrých mravů. Jde také o určitý soubor morálních pravidel, byť jiného druhu. Je zřejmé, že jednání, které bude v obchodních závazkových vztazích nemravné, bude i nepoctivé. Obchodní zákoník však cílí na jednání, která sice z pohledu dobrých mravů obstojí, tedy nejsou v rozporu s právem, neobcházejí jej a nejsou ani v rozporu s mravností, přesto však jsou problematická, jinak řečeno, jejich rozpor s morálkou je slabší intenzity, než je tomu v případě rozporu s dobrými mravy. Jednáním v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku se obecně rozumí jednání, které formálně není s kogentní úpravou zákona v rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku, jde o jednání, které je zneužitím práva - šikanou (viz Obchodní zákoník, komentář, 9. vydání, C. H. Beck, Praha, 2004, str. 943). Tomu také odpovídá sankce, která je s tím spojena. Nemravnost s sebou nese absolutní neplatnost dotčených právních jednání. Rozpor s poctivostí obchodování naproti tomu k neplatnosti právního jednání nevede, jde o platné právní úkony. Práva z těchto jednání však mají povahu naturální obligace. Existují, lze je splnit a jinak s nimi zacházet, lze se však bránit jejich přiznání a výkonu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2019). Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že význam § 265 obch. zák. spočívá v tom, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Ujednání, ze kterého mu vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná; soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002). V rozsudcích ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, a ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak ve výjimečných případech zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že § 265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. V rozsudcích ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006, a ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007, Nejvyšší soud zdůraznil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti jednotlivého případu. Po zohlednění skutkových okolností je závěr odvolacího soudu, podle něhož jednání žalobkyně domáhající se nároku na úhradu smluvní pokuty není zneužitím práva (šikanou žalovaného), tedy výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, souladný s judikaturou Nejvyššího soudu. Zavázala-li se žalovaná odstranit nedodělky jí provedeného díla do určitého data, měla povinnost závazek splnit, přičemž sjednání smluvní pokuty za nedodržení závazku byla výsledkem smluvní volnosti stran. Následné (ne)jednání žalované – nebylo, jak vyplývá z provedeného dokazování – zapříčiněno žalobkyní, ani jinými okolnostmi, jež by objektivně bránily v možnosti plnit. Tedy to, že žalovaná bezdůvodně zůstala nečinná i poté, co jí předmětnou povinnost uložil soud, z ní jakkoliv nesnímá povinnost zaplatit smluvní pokutu. Naopak je třeba zdůraznit, že jednou ze základních zásad poctivého obchodního styku je především řádné a včasné plnění závazků. Jestliže jeden účastník – v daném případě žalovaná – své závazky neplní a porušuje tím základní zásadu poctivého obchodního styku, nelze považovat za porušování zásad poctivého obchodního styku jednání věřitelky (žalobkyně), jež se domáhá svého práva na zaplacení smluvní pokuty sjednané k jejich zajištění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. III. Odon 20/96, ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 45/2004, a ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007). Krom výše uvedeného řešení nastolené právní otázky (aplikace zásady poctivého obchodního styku) dovolatelka buduje na vlastním skutkovém rámci (že závazek nebylo možné splnit z důvodů na straně žalobkyně) odlišném od toho, z něhož vycházel odvolací soud. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným, neboť napadené rozhodnutí je založeno na řešení otázky promlčení uplatněného práva na smluvní pokutu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Dovolání je důvodné. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, učinil závěr, že smluvní pokuta má, stejně jako úroky z prodlení a poplatky z prodlení, akcesorickou povahu. Znamená to, že bez existence hlavního (zajišťovaného) závazku nemůže platně vzniknout vedlejší (zajišťovací) závazek z dohody o smluvní pokutě. Zásadně platí, že při zániku hlavního závazku se nelze úspěšně domáhat smluvní pokuty. (…) Smluvní pokuta není na rozdíl od úroků z prodlení a poplatků z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, ale samostatným majetkovým nárokem. Odborná literatura a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zajedno v tom, že dojde-li ke zrušení smlouvy odstoupením (§ 48 obč. zák.), zaniká sice hlavní závazek (tj. práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy), jakož i vedlejší závazek sloužící k jeho zajištění, nezaniká však nárok na smluvní pokutu, pokud vznikl ještě před odstoupením od smlouvy. V důsledku porušení smluvní povinnosti totiž vznikl mezi smluvními stranami nový - dosud neexistující a původní smlouvou bez dalšího nezaložený - právní vztah, který již nemá ve vztahu k zajištěnému závazku akcesorickou povahu a na jehož existenci nemá zánik zajištěného závazku vliv (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1607 s., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003). Jestliže zánik pohledávky nemá vliv na smluvní pokutu, na niž vzniklo právo v době před zánikem pohledávky, tím spíše musí platit, že úspěšné uplatnění námitky promlčení pohledávky nemůže mít vliv na smluvní pokutu, na niž vzniklo právo před promlčením pohledávky. Vzhledem k tomu, že smluvní pokuta, na kterou již právo vzniklo, je samostatným nárokem, nevylučuje promlčení práva zajištěného smluvní pokutou, jehož se dlužník dovolal, aby se věřitel úspěšně domohl přiznání smluvní pokuty vzniklé před promlčením zajištěného práva. Jinak je tomu ovšem se smluvní pokutou, na niž vzniklo právo po promlčení zajištěné pohledávky. Dojde-li k promlčení pohledávky z hlavního závazkového vztahu, stává se nevymahatelnou i smluvní pokuta z vedlejšího závazkového vztahu, na niž vzniklo právo po promlčení zajištěné pohledávky. Promlčená pohledávka i smluvní pokuta, na niž vzniklo právo po promlčení pohledávky, sice nezanikly a existují nadále, ovšem oslabené o nárok, a jsou soudně nevynutitelné. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007, v němž vyslovil, že po promlčení práva zajišťovaného smluvní pokutou nelze soudně přiznat právo na zaplacení smluvní pokuty za dobu po uplynutí promlčecí doby. Odvolací soud se náležitě nevypořádal s námitkou žalované, že „smluvní pokuta za nedodržení termínu odstranění vad a nedodělků je uplatněna po více jak 20 letech od předání díla“. Byť žalovaná uvedenou námitku spojila i s úvahou, že jde o právo uplatněné v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, odvolací soud při posouzení námitky promlčení nevzal v úvahu, zda na právo žalobkyně domáhat se zaplacení smluvní pokuty nemá vliv promlčení práva na plnění hlavního závazku (odstranění nedodělků a vad zajištěných smluvní pokutou podle zápisu ze dne 31. 1. 1996). Jeho právní posouzení je proto neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací soud rovněž nesouhlasí s odvolacím soudem, který počátek běhu promlčecí doby u práva na smluvní pokutu určil od vydání rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, č.j. 1 Cmo 148/2013-318, jímž byla žalované uložena povinnost odstranit vady, ač žalobkyně uplatněný nárok opírá o tvrzení, že právo na smluvní pokutu vzniklo nedodržením termínu pro odstranění vad a nedodělků podle Zápisu o odevzdání a převzetí budovy pořízeného dne 31. 1. 1996. Z výše vyložených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 6. 2023 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu