6 5 20 Cdo 3929/2023-443 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněných a) P. N., a b) A. N., zastoupených Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, proti povinnému J. J., zastoupenému Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, pro 717 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 EXE 349/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2023, č. j. 18 Co 147/2022-397, t a k t o: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í: 1) Ve shora specifikované věci Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 3. 2023, č. j. 18 Co 147/2022-397, k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) ze dne 9. 5. 2022, č. j. 4 EXE 349/2017-339, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. 2) Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuční návrh podal právní předchůdce oprávněných P. N., (dále „původní oprávněný“), pro vymožení pohledávky ve výši 717 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z uvedené pohledávky od 24. 3. 2016 do 28. 2. 2017 podle vykonatelného notářského zápisu sepsaného dne 23. 9. 2015 notářem v Lounech Mgr. Davidem Borským pod sp. zn. N 280/2015, NZ 252/2015 (dále „notářský zápis“). Po úmrtí původního oprávněného je v řízení pokračováno s oprávněnými A) a B), kteří pohledávku z titulu smluv o zápůjčce uzavřených mezi povinným a původním oprávněným ve dnech 18. 3. 2015, 11. 5. 2015 a 8. 8. 2015 (dále rovněž „smlouvy o zápůjčce“) vymáhají rovným dílem. V předmětném řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce soudy obou stupňů vydaná rozhodnutí zrušoval k dovolání povinného Nejvyšší soud (naposledy usnesením ze dne 3. srpna 2021, sp. zn. 20 Cdo 1874/2021) pro neúplný rozsah dokazování. 3) K důvodům (námitkám), jimiž navrhující povinný zpochybňoval vykonatelnost notářského zápisu, resp. tímto zápisem uznaného závazku ze smluv o zápůjčce, odvolací soud doplnil dokazování provedené před soudem prvního stupně a vyslechl povinného, jeho manželku T. J., svědka L. K. (nyní Q.), oprávněného A), přečetl dále e-mail zaslaný z adresy oprávněného A) dne 23. 9. 2015 v 6:28 hodin povinnému a výpověď již zemřelého svědka P. M. učiněnou před soudem prvního stupně. Na základě dalších listinných důkazů (např. zprávy Všeobecné fakultní nemocnice v Praze 2 ze dne 18. 3. 2015, rozhodnutí Městského úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 11. 5. 2015 a pokladního dokladu potvrzujícího povinným složenou zálohu na ubytování povinného a jeho manželky v Bratislavě ve dnech 7. 8. 2015 až 9. 8. 2015) dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědí svědků T. J., L. Q. a P. M. z důvodu jejich blízkého vztahu k povinnému a obsahu jejich svědectví (jmenovaní měli zjevný zájem na výsledku řízení a přes dlouhý časový odstup si vybavovali značné podrobnosti) Rovněž pokladní doklad nepřesvědčil soud, že by manželé J. víkendový pobyt v tvrzeném rozsahu skutečně absolvovali, takže v konečném důsledku se povinnému nepodařilo prokázat, že by smlouvy o zápůjčce nemohl v místě jejich uzavření (v Praze) podepsat a že by v rozhodných dnech (18. 3. 2015, 11. 5. 2015 a 8. 8. 2015) zápůjčky od původního oprávněného převzal. Ze smluv o zápůjčkách ve výši 250 000 Kč (18. 3. 2015), 250 000 Kč (11. 5. 2015) a 217 000 Kč (8. 8. 2015) bylo pro odvolací soud „naprosto zřejmé a srozumitelné“, že původní oprávněný povinnému uvedené finanční prostředky v hotovosti povinnému při podpisu smluv předal, což účastníci stvrdili podpisem. Zcela určitě se dohodli na splatnosti zápůjček, výši úroků, výši smluvní pokuty a na jejich splatnosti. Pravost podpisů povinného na smlouvách o zápůjčce s vysokou mírou pravděpodobnosti potvrdil znalec v oboru písmoznalectví Mgr. Robert Zimmer. Obraně povinného nelze věřit za situace, kdy existuje vykonatelný notářský zápis, v němž povinný dluh vůči původnímu oprávněnému uznal. Věrohodnost téže obrany “závažným způsobem“ zpochybnila rovněž skutečnost, že povinný (jak sám přiznal) zfalšoval podpis své manželky u jejího souhlasu se zápůjčkou. 4) Samotný notářský zápis byl podle názoru odvolacího soudu „sepsán přesně, jednoznačně a bez možnosti různých výkladů“, obsahuje „zřejmý“ důvod, předmět plnění a dobu plnění. Jeho obsah a výpověď oprávněného a) popírají tvrzení povinného, že mělo jít „o simulovaný právní úkon o vypořádání obchodního vztahu a vyplacení obchodního podílu oprávněnému a)“. Exekuční titul byl zčásti sepsán podle § 71a odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „notářský řád“), zčásti podle § 71b notářského řádu, splňoval uvedeným zákonem požadované náležitosti a „nebyl změnou obsahu původního závazku dotčen“. V souladu s § 1902 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, a s ujednáními ve smlouvách o zápůjčce se v notářském zápisu povinný s původním oprávněným dohodli, že v případě prodlení s úhradou jistiny povinný uhradí smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky 717 000 Kč počínaje prvním dnem prodlení s úhradou jistiny. Obsahem notářského zápisu byla dohoda o svolení vykonatelnosti zápisu ohledně veškerých pohledávek oprávněného tam uvedených, včetně úroků 10 % ročně a smluvní pokuty (viz shora). Uznáním dluhu formou notářského zápisu nastala vyvratitelná domněnka o existenci závazku v době uznání, která v řízení nebyla vyvrácena. 5) Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost vymezil s odkazem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a také procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (obdobně jako soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 6) Dovolatel připomněl závazné právní závěry vyslovené Nejvyšším soudem v předchozích (pro posuzovanou věc vydaných) kasačních usneseních ze dne 13. června 2019, sp. zn. 20 Cdo 1567/2019, a ze dne 3. srpna 2021, sp. zn. 20 Cdo 1874/2021, rekapituloval průběh řízení před soudem prvního stupně, jemuž vytkl, že nepřihlédl k tvrzením povinného a k provedeným důkazům ohledně uvedené nepřítomnosti povinného při podpisu smluv o zápůjčkách, a vymezil důvod dovolání tvrzením, že odvolací soud postavil svá skutková zjištění „oproti zjištěním získaným na základě výslechu svědků a povinného jako účastníka na domněnkách o skutkovém ději, kterými skutkový děj nepřípustným způsobem dotvořil“, k čemuž dovolatel poměrně podrobně vylíčil průběh a hodnocení důkazů v řízení před odvolacím soudem. Za nesprávný dovolatel označil „průběh dokazování, skutkové závěry a právní závěr odvolacího soudu na to navazující“. V dané souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, a ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, k čemuž zdůraznil, že závěr o skutkovém stavu věci musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí soudu ve věci samé významných skutkových zjištění. Soud nesmí přehlížet skutečnosti, které v řízení vyšly najevo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006), nesmí vlastní aktivitou zasahovat do rovného postavení účastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006) a musí i bez návrhu zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, jsou-li potřebné důkazy dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 1135/2005). Uvedené požadavky odvolací soud v posuzované věci nerespektoval (diskvalifikoval svědky povinného pro jejich poměr k dovolateli, dotvářel skutkový děj na základě svých domněnek apod.). 7) Z dokazování plynoucí nesprávné závěry odvolacího soudu vedly dovolatele k námitce, že nemá-li oprávněný na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (s odkazem na judikaturu dovolacího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2707/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000). Ke smlouvám o zápůjčce povinný poznamenal, že k předání či bezhotovostnímu převodu sjednané částky mezi účastníky nedošlo, a právní vztah ze zápůjčky tudíž nevznikl. 8) V neposlední řadě dovolatel zmínil problematiku simulovaných právních úkonů a poukázal např. na (částečně citované) závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008, a ze dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, což dával do souvislosti s postupem odvolacího soudu „v procesu zhodnocení důkazů“ a se svým tvrzením o simulovaném úkonu ve vztahu k zjištění rozporu textu smluv o zápůjčce. Dospěl-li odvolací soud „k jiným závěrům (o platnosti smluv jako správného důvodu), pak postupoval v rozporu s uvedenou judikaturou“. Současně odvolací soud rezignoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, ačkoli se povinný dovolával neplatnosti smluv o zápůjčce „s poukazem, že dle nich nebylo plněno“; důvodné pochybnosti vyvstaly rovněž ohledně uzavírání těchto smluv a jejich správnosti (to odvolací soud „trvale přehlíží“ a odchyluje se od judikatury dovolacího soudu, např. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. prince 2022, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, či ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004). Jestliže povinný smlouvy o zápůjčce v rozhodné dny neuzavřel (nemohl se totiž s druhou smluvní stranou setkat, jak vyšlo najevo „z dílčích zjištění“), „nedošlo ani k právnímu jednání dle těchto smluv a převzetí zápůjček (tím méně předání) v souladu s jazykovým výkladem smluv“. Jde o postup porušující v ústavní rovině právo dovolatele na spravedlivý proces, v rovině důkazní odvolací soud řízení zatížil vadou, která má vliv na výsledek sporu a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. 9) Oprávněné osoby se k dovolání nevyjádřily. 10) Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 11) Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. 12) Protože se dovolací soud posuzovanou věcí již zabýval, je namístě připomenout, že v usneseních ze dne 13. června 2019, sp. zn. 20 Cdo 1567/2019, a ze dne 20 Cdo 1874/2021, Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu a k vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení shodně z důvodu neúplného dokazování; povinný v prvním případě navrhl svůj výslech a svědectví své manželky k prokázání tvrzení, že smlouvy o zápůjčce nepodepsal a peníze od původního oprávněného nepřevzal, v druhém případě navrhl k tvrzení, že ve dnech podpisu smluv o zápůjčce nemohl být v daném místě přítomen, svědky L. Q. (dříve K.) a P. M., přičemž odvolací soud tehdy uvedeným návrhům bez relevantního důvodu nevyhověl. 13) Kasační závěry dovolacího soudu odvolací soud v následném řízení (aktuálně) respektoval, vytýkané důkazy provedl (pro úmrtí svědka M. jeho výpověď učiněnou před soudem prvního stupně přečetl) a přistoupil k jejich hodnocení, které je v podstatných momentech vylíčeno shora (viz bod 3/ tohoto odůvodnění). Dovolatel se proto symptomaticky zaměřil na citaci rozhodovací praxe dovolacího soudu k obecným zásadám hodnocení důkazů, k podstatě vykonatelnosti notářského zápisu a k simulaci právních úkonů (právních jednání). Takovým způsobem generalizovaná polemika sama o sobě nekonkretizuje důvod dovolání, neohlašuje řešení rozhodné právní otázky či otázek (neboť je jednoznačně neformuluje) a nepodporuje dovolatelem zvolený předpoklad přípustnosti dovolání. Ačkoli dovolatel k hledisku přípustnosti označil celou řadu rozhodnutí dovolacího soudu, konkrétní právní otázky s ohlášenou judikaturou nespojil a omezil se fakticky pouze na kritiku hodnocení důkazů odvolacím soudem (případně soudem prvního stupně), jakož i na vyjádření své představy o skutkovém výsledku provedeného – co do úplnosti či rozsahu již nerozporovaného – dokazování. Prostřednictvím uvedených námitek a nesourodě citovaných (tudíž nepřiléhavých) rozhodnutí Nejvyššího soudu (vycházejících ze zcela odlišného skutkového základu a z jedinečného důkazního řízení) nelze předpoklad přípustnosti dovolání založit a obsahově naplnit (z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo ze dne 18. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 1315/2021). 14) K předchozímu závěru je třeba zdůraznit, že dovolací soud nemá v soustavě obecných soudů primárně přezkumnou roli co do skutkových zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2940/2005). Zásadně však sleduje, zda se průběh dokazování a hodnocení důkazů před soudy nižších stupňů nedostalo do konfliktu s ústavně zaručenými právy a svobodami, typicky v důsledku extrémního rozporu mezi dosaženým skutkovým stavem a provedenými důkazy, jinými slovy zda napadené usnesení odvolacího soudu není v daném směru svévolné či netrpí ústavněprávním deficitem. K tomu v posuzované věci nedošlo, neboť odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) hodnotil provedené důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech při respektování formální logiky a dalších zásad plynoucích z ustanovení § 132 o. s. ř. Jeho zjištění mají v uskutečněném dokazování oporu, jsou srozumitelná a přezkoumatelná, takže dovolací soud nemá důvod do nalezeného skutkového stavu zasahovat a je jím vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 27. června 2018, sp. zn. 33 Cdo 254/2018, nebo ze dne 11. října 2023, sp. zn. 20 Cdo 590/2023). Nemůže dojít k porušení práva na spravedlivý proces ani tehdy, kdy obecné soudy nezaložily vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, jestliže proti nim postavily vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyložily tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). 15) V textu dovolání nepřítomné či nezřetelně formulované rozhodné právní otázky (ve smyslu § 237 o. s. ř.) si Nejvyšší soud nemůže vymezit sám, neboť by tím porušil procesní principy, na nichž je dovolací řízení založeno, především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2022, sp. zn. 20 Cdo 591/2022). 16) Hodlal-li dovolatel kritikou postupu odvolacího soudu označit vady řízení, což je se zřetelem k textu dovolání rovněž pravděpodobné, Nejvyšší soud k takovým vadám u nepřípustného dovolání nepřihlíží, a to ani tehdy, pokud by skutečně existovaly a mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). 17) Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit, že povinným předestřená problematika neplatnosti smluv o zápůjčce, krom dalšího ve vazbě na simulaci právních jednání, jakož i problematika vykonatelnosti notářského zápisu a nepřípustnosti dalšího vedení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vychází z představy dovolatele o odlišném (neprokázaném) skutkovém stavu, tj. že smlouvy o zápůjčce nestvrdil podpisem a že finanční prostředky vůbec nepřevzal. 18) Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19) O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. 5. 2024 JUDr. Aleš Zezula předseda senátu