21 Cdo 1895/2024-629 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce D. R., zastoupeného Mgr. Davidem Daňkem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Pavla Švandy ze Semčic č. 495/12, proti žalovanému CS-BETON s. r. o. se sídlem ve Velkých Žernosekách č. 184, IČO 47287586, zastoupenému Mgr. Michalem Vepřekem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Husova č. 242/9, o 757 450 Kč s příslušenstvím a o měsíční rentu 30 017 Kč, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích, pod sp. zn. 7 C 152/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. února 2024, č. j. 84 Co 177/2023-576, takto: Návrh žalovaného na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. února 2024, č. j. 84 Co 177/2023-576, ve výroku I. c) se zamítá. Odůvodnění: Krajský soud v Ústí nad Labem výrokem I. c) rozsudku ze dne 16. 2. 2024, č. j. 84 Co 177/2023-576, změnil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 4. 2023, č. j. 7 C 152/2019-481, v části, v níž soud prvního stupně zamítnul žalobu na vyplácení renty žalobci ve výši 20 061,50 Kč měsíčně od 1. 2. 2024, tak, že „žalovaný je povinen vyplácet žalobci měsíční rentu ve výši 20 061,50 Kč počínaje od 1. 2. 2024 a dále je žalovaný povinen vyplácet žalobci od 1. 2. 2024 měsíční rentu ve výši 8 976,50 Kč, celkem 29 038 Kč, a to vždy k 10. dni příslušného kalendářního měsíce, přičemž renta za měsíc únor 2024 je splatná do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání a současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil právní moc uvedeného výroku napadeného rozsudku, a to do právní moci rozhodnutí o tomto dovolání, neboť jsou naplněny podmínky ustanovení § 243 písm. b) o. s. ř. Má za to, že odvolacím soudem stanovená splatnost renty je v rozporu s dlouhodobou rozhodovací praxí dovolacího soudu (Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 796/2014, uzavřel, že splatnost náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyplácené jednou měsíčně lze stanovit až od následujícího měsíce „pozadu“) a „vede k újmě na straně žalovaného v podobě zásahu do jeho majetkových práv, když žalovaný musí platit rentu dříve, než je jeho zákonná povinnost“, a že odklad právní moci uvedeného výroku „nezasahuje nijak do práv třetí osoby“. Podle ustanovení § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Účelem odkladu právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243 písm. b) o. s. ř. je ochrana dovolatele před jinými hrozícími následky, než je možný výkon rozhodnutí (exekuce) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2886/2023). S přihlédnutím k tomu patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, to, že negativní dopady rozhodnutí (výroku) do poměrů dovolatele nemohou být beze zbytku sistovány odkladem jeho vykonatelnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněné pod č. 144/2018 Sb. rozh. obč.). Protože tento předpoklad v posuzovaném případě – jak je zřejmé z obsahu výroku I. c) napadeného rozsudku odvolacího soudu, podle něhož lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit exekuci – splněn není, nemohl dovolací soud návrhu žalovaného na odklad právní moci uvedeného výroku rozsudku vyhovět. Nejvyšší soud neshledal ani podmínky pro odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. c) stanovené v § 243 písm. a) o. s. ř., neboť v tom, že „žalovaný musí platit rentu dříve, než je jeho zákonná povinnost“ (v určení splatnosti měsíční náhrady za ztrátu na výdělku způsobenou pracovním úrazem vždy k 10. dni příslušného kalendářního měsíce, namísto splatnosti až po uplynutí příslušného měsíce), nelze spatřovat závažnou újmu hrozící dovolateli ve smyslu uvedeného ustanovení, a to i s přihlédnutím k tomu, že zaměstnavatelé zaměstnávající alespoň jednoho zaměstnance jsou pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěni (srov. § 205d odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 365 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. 9. 2024 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu