KSUL 77 INS 31244/2012 123 ICm 255/2021 21 ICdo 50/2024-233 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně MONETA Money Bank, a. s. se sídlem v Praze 4, Vyskočilova č. 1442/1b, IČO 25672720, zastoupené JUDr. Petrem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 9, Boušova č. 792/25, proti žalovanému JUDr. Bohumilu Vintrichovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka IDEA CZ – Chráněné dílny s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Žukovova č. 546/15, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 123 ICm 255/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka IDEA CZ – Chráněné dílny s. r. o. se sídlem v Ústí nad Labem, Doerellova č. 320, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 77 INS 31244/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 123 ICm 255/2021, 101 VSPH 662/2023-215 (KSUL 77 INS 31244/2012), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 123 ICm 255/2021, 101 VSPH 662/2023-215 (KSUL 77 INS 31244/2012), Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2023, č. j. 123 ICm 255/2021-165, ve výroku, jímž tento soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně má za insolvenčním dlužníkem pohledávku č. P35 přihlášenou po právu a v pořadí jako zajištěnou ve výši 5 639 025,72 Kč (výrok I.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.) Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na neplatnost kupní smlouvy, kterou dlužník (IDEA CZ – Chráněné dílny s. r. o.) uzavřel s H. Č., z důvodu „nenaplnění postupu podle § 196a odst. 3 obchodního zákoníku“, nebyla H. Č. (zástavní dlužník, zástavce) v době uzavření zástavní smlouvy vlastníkem zástavy a zástavní právo (podle zástavní smlouvy uzavřené mezi H. Č. a právní předchůdkyní žalobkyně dne 16. 3. 2009) nebylo zřízeno platně. Zároveň dospěl k závěru, že právní předchůdkyni žalobkyně „nemohla svědčit při uzavírání zástavní smlouvy dobrá víra“, že H. Č. je oprávněna jako vlastník zástavy zástavní smlouvu uzavřít. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (do všech výroků) dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z přesvědčení, že rozhodnutí závisí na řešení „otázky hmotného práva, která nebyla dovolacím soudem řešena in eventum má být dovolacím soudem řešena odlišně“. Poukazuje na judikaturu soudů, vztahující se k problematice dobré víry nabyvatele práva zapsaného v katastru nemovitostí („nález 22 Cdo 1186/2000“, „nález Ústavního soudu I. ÚS 2219/2012-1 ze dne 17. dubna 2014“, „nález Ústavního soudu I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009“). Dále má za to, že s ohledem na skutečnost, že H. Č. byla ke dni uzavření zástavní smlouvy jedinou společnicí a jednatelkou dlužníka, byl souhlas vlastníka s poskytnutím zástavy „konkludentně dán“. Navrhla, aby byly rozsudky jak odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, „in eventum“ aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že žalobě bude vyhověno. 3. Žalovaný považuje tvrzení žalobkyně za „nesmyslná a zjevně odporující objektivním zjištěním“. 4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 7. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k řešení dovolatelkou vytknuté otázky v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby uvedená otázka byla řešena jinak. 8. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 3. 12. 2008 uzavřela paní H. Č. (jako kupující) a společnost IDEA CZ – Chráněné dílny s. r. o. (jako prodávající – dále jen „dlužník“), jehož jedinou společnicí a jednatelkou v době uzavření smlouvy byla H. Č., kupní smlouvu, podle níž H. Č. nabyla bytový dům č. p. XY na parcele č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, a parcelu č. XY, vše zapsáno na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, k. ú. XY, za kupní cenu 3 600 000 Kč, že vlastnické právo ve prospěch H. Č. bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 5. 12. 2008, 0že dne 22. 1. 2009 uzavřela společnost Wüstenrot hypoteční banka, a. s. s H. Č. úvěrovou smlouvu, jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 3 600 000 Kč na zakoupení výše uvedených nemovitostí, že dne 16. 3. 2009 uzavřela H. Č. s uvedenou společností smlouvu o zřízení zástavního práva k výše uvedeným nemovitostem k zajištění úvěru podle úvěrové smlouvy ze dne 22. 1. 2009, a že ke dni uzavření kupní smlouvy činila obvyklá cena převáděných nemovitostí 6 000 000 Kč. Dále (s ohledem na dovolací námitky) lze mít za dané, že kupní smlouva ze dne 3. 12. 2008 nebyla platně uzavřena pro nedodržení postupu podle ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku. 9. S ohledem na skutečnost, že k uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva došlo dne 16. 3. 2009, je zapotřebí posoudit platnost zástavní smlouvy a vznik zástavního práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“, nebo „občanský zákoník“) – srov. ustanovení § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 10. Judikatura Nejvyššího soudu je ve vztahu k dovolatelkou přednesené otázce ustálena v následujících závěrech. 11. Dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (§ 161 odst. 1 obč. zák.). Cizí nemovitá věc, věc hromadná, soubor věcí a byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona mohou být dány do zástavy jen se souhlasem vlastníka a osoby, která k nim má jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem; totéž platí, jde-li o cizí pohledávku, jiné majetkové právo, obchodní podíl, cenný papír a předmět průmyslového vlastnictví (§ 161 odst. 2 obč. zák.). 12. Již v rozsudku ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3891/2011 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 668/13), Nejvyšší soud deklaroval, že „…zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; má-li někdo k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem, může vlastník věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zastavit jen se souhlasem této osoby. Dává-li do zástavy věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím vlastníkem, může tak učinit jen se souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem toho, kdo má k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 občanského zákoníku). Na základě neplatné zástavní smlouvy může zástavní právo vzniknout jen tehdy, stanoví-li to zákon. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31.12.2000, která připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. § 151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 a právní názory vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), nyní platná právní úprava – jak je nepochybné ze znění ustanovení § 161 občanského zákoníku – umožňuje při splnění těchto podmínek vznik zástavního práva, jen je-li zástavou cizí movitá věc (§ 161 odst. 1 občanského zákoníku). Byla-li tedy dána do zástavy cizí nemovitá věc (nebo jiná věc, právo nebo majetková hodnota, uvedená v ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku) bez souhlasu vlastníka, je – jak správně uvádí odvolací soud – vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána. Uvedený závěr nelze úspěšně zpochybňovat zásadou ochrany dobré víry zástavního věřitele nebo principem jeho "právní jistoty". Ochrana dobré víry v českém právním řádu neplatí obecně (vždy a bez dalšího). Stanoví-li zákon, že dobrá víra zástavního věřitele má právní význam jen při zastavení movitých věcí, nelze důvodně argumentovat právní jistotou zástavního věřitele jen proto, že zákon umožňuje vznik zástavního práva k cizí nemovité věci (nebo jiné věci, právu nebo majetkové hodnotě, uvedené v ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku) jen se souhlasem vlastníka, popř. též osoby, která má k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Princip "právní jistoty" současně nelze vykládat jednostranně a "právní jistota" nemůže být založena na tom, že by byl – v rozporu se zákonem – pominut při zastavení cizí věci souhlas vlastníka nebo osoby, která má k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Na tomto závěru nic nemění ani ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). I kdyby byl zástavní věřitel v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu (a že tedy podle stavu katastru je zástavce vlastníkem zastavované nemovitosti), není to pro nabytí zástavního práva k cizí nemovité věci rozhodné už (a právě) proto, že stavem katastru nemohou být dotčeny skutečné právní vztahy k nemovitosti a že z pohledu ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku, neodpovídá-li stav katastru skutečnému právnímu stavu, nemá dobrá víra zástavního věřitele žádný právní význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.1.2010, sp. zn. 21 Cdo 5061/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Vzhledem k tomu, že zástavní věřitel nemůže při zastavení nemovitostí (a jiných věcí, práv nebo majetkových hodnot, uvedených v ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku) spoléhat na to, že by je "přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn tyto hodnoty zastavit", musí se vždy náležitě přesvědčit zejména o vlastnickém právu zástavce. U nemovitých věcí to především znamená, že zástavní věřitel nemůže vycházet jen ze stavu katastru nemovitostí, ale že se musí – v zájmu dosažení toho, aby zástavce byl vlastníkem zástavy nebo aby dával zástavu se souhlasem vlastníka – náležitě přesvědčit o skutečných vlastnických vztazích, zejména ukazuje-li se, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodráží (nemusí odrážet) skutečné právní vztahy…“. 13. Na uvedený rozsudek navázal Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 435/2014, resp. usnesením ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 21 ICdo 5/2019. 14. Nadnesená otázka významu dobré víry zástavního věřitele podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je řešena v judikatuře Nejvyššího soudu komplexně a stabilně; v již zmíněném rozhodnutí ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 21 ICdo 5/2019, se Nejvyšší soud rozsáhle zabýval touto problematikou v návaznosti na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, na který posléze reagoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016. 15. Dovolací soud dospěl proto k závěru, že při řešení otázky významu dobré víry zástavního věřitele v zápis v katastru nemovitostí se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. 16. K námitce žalobkyně, že „souhlas společnosti IDEA CZ – Chráněné dílny s. r. o. byl dán konkludentně“. 17. Podle ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. 18. Skutečnost, že souhlas společnosti IDEA CZ – Chráněné dílny s. r. o. byl dán konkludentně, doposud v řízení uplatněna nebyla, ač v tom žalobkyni nic nebránilo; žalobkyně v řízení pouze argumentovala tím, že na daný případ se ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku neaplikuje a že žalobkyně (resp. společnost Wüstenrot hypoteční banka, a. s.) byla při sjednávání zástavní smlouvy v dobré víře, že H. Č. je vlastnicí k zajištění použitých nemovitostí. 19. Žalobkyně tak v dovolání použila nepřípustné argumenty ve smyslu ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. 20. Z uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. a že tedy dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné; Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 8. 2024 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu