23 Cdo 3377/2023-1220 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Chalgor Real, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Michle, Jemnická 345/5, identifikační číslo osoby 07101333, zastoupené Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, proti žalovaným 1) CPI - Land Development, a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Vladislavova 1390/17, identifikační číslo osoby 27232166, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, a 2) Zumiez – Černokostelecká 1623, s.r.o., se sídlem v Brně, Zábrdovice, Příkop 843/4, identifikační číslo osoby 24763993, zastoupené Mgr. Vojtěchem Hamanem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, za účasti BDL Czech, a.s., se sídlem v Praze 4, Michle, Jemnická 345/5, identifikační číslo osoby 27231453, jako vedlejší účastnice na straně žalobkyně, zastoupené Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, o určení vlastnického práva žalované 2) k nemovitostem a o určení, že žalované 1) a 2) nejsou vlastnicemi projektové dokumentace, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 77/2022, o dovolání žalobkyně a vedlejší účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 22 Co 81/2023-1119, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení, že žalovaná 2) je vlastnicí v žalobě označených nemovitých věcí v k. ú. Brzotice a v k. ú. Loket u Dolních Kralovic, a dále toho, že žádná z žalovaných není vlastnicí či nositelkou jiných práv k projektové dokumentaci k projektu EXIT 66 OUTLET CENTRE vztahujícího se k označeným nemovitým věcem. V žalobě uváděla, že jako postupník nabyla od společnosti Zumiez a.s. (identifikační číslo osoby 24756792) jako postupitele pohledávku za žalovanou 2) z úvěrové smlouvy. Tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitým věcem, ohledně nichž byl sjednán též zákaz zcizení a zatížení. Společnost Zumiez a.s. však od smlouvy o postoupení pohledávky podle žalobkyně neoprávněně odstoupila a žalovaná 2) následně předmětné nemovité věci bez předchozího souhlasu žalobkyně jako zástavního věřitele kupní smlouvou ze dne 21. 11. 2019 prodala žalované 1). Samotná projektová dokumentace pak měla představovat neoddělitelnou část kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými 1) a 2). 2. Okresní soud v Benešově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 5 C 77/2022-942, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2023, č. j. 5 C 77/2022-970, zamítl žalobu o určení, že žalovaná 2) je vlastníkem předmětných nemovitých věcí (výrok I), zamítl žalobu o určení, že žalované 1) a 2) nejsou vlastnicemi ani nositelkami jiných práv k projektové dokumentaci k projektu EXIT 66 OUTLET CENTRE vztahujícího se k předmětným nemovitostem a složeným z ve výroku vyjmenovaných dokumentů v digitální a papírové podobě (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalobkyně a vedlejší účastnice nahradit náklady řízení žalované 1) (výrok III) a žalované 2) (výrok IV). 3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o povinnosti žalobkyně a vedlejší účastnice nahradit náklady odvolacího řízení žalované 1) (výrok II napadeného rozsudku) a žalované 2) (výrok III napadeného rozsudku). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podaly žalobkyně a vedlejší účastnice dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Žalované 1) a 2) se k podanému dovolání nevyjádřily. 6. Dovolání vedlejší účastnice na straně žalobkyně Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. b) a § 240 odst. 1 o. s. ř., jako podané osobou, která k němu není oprávněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16). 7. K doplnění dovolání, které učinila žalobkyně podáním ze dne 9. 4. 2024 po uplynutí lhůty podle § 240 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud nemohl přihlížet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1001/2020). 8. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Žalobkyně staví svou dovolací argumentaci především na zpochybnění závěru soudů nižších stupňů, podle kterého neměla na požadovaném určení vlastnického práva k dotčeným nemovitým věcem naléhavý právní zájem. Podle názoru dovolatelky nejistotu v jejím právním postavení nelze vyřešit jinak než právě žalobou na určení vlastnického práva žalované 2) k označeným nemovitostem. Žaloba na určení existence zástavního práva, o níž proběhlo řízení u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 135/2020, byla totiž zamítnuta právě s poukazem na to, že pozemky nabyla do svého vlastnictví žalovaná 1) v důsledku své dobré víry v neexistenci zástavního práva (pramenící z absence jeho zápisu v katastru nemovitostí). 12. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3336/2009, a ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 103/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 522/2015, či ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018). 13. Kromě toho je určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany; není proto opodstatněna zpravidla tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018, a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1313/2015). 14. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021, jakož i v něm citovanou judikaturu). Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje, a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3336/2009, jakož i v něm citovanou judikaturu). 15. Pro závěr, zda je na určení právního vztahu nebo práva naléhavý právní zájem, je rozhodný stav v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2494/2010, ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1627/2009, a ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1760/2020). 16. V souvislosti s projednávanou věcí soudy nižších stupňů zjistily, že žalobkyně byla pravomocně neúspěšná s žalobou na určení existence zástavního práva k předmětným nemovitým věcem, o níž bylo vedeno řízení u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 135/2020, a v době rozhodování odvolacího soudu dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o její žalobě na plnění z předmětné úvěrové smlouvy, kterou podala žalobkyně vůči žalované 2) a o které je vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 C 87/2021. 17. Jestliže za daných okolností odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že požadované určení (samo o sobě) není s to odstranit nejistotu v právním postavení žalobkyně (neboť by jím nebylo dosaženo stavu, při němž by žalobkyně mohla dosáhnout výkonu rozhodnutí či zpeněžení předmětu zástavy za účelem uspokojení své pohledávky), která může využít rovněž odlišné právní prostředky ochrany svých tvrzených práv, a proto žalobkyně neměla na požadovaném určení naléhavý právní zájem (srov. body 21 a 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí ve spojení s bodem 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), je zřejmé, že postupoval v intencích shora citované judikatury Nejvyššího soudu, a uvedená námitka dovolatelky proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 18. S ohledem na výše uvedené je pak nerozhodná námitka, jíž žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že bez dalšího s odkazem na ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vyšel z posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2019 učiněného v rámci řízení o určení existence zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech (vedeného mezi týmiž účastníky u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 135/2020, resp. u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Co 218/2022), ačkoliv v daném řízení byla tato otázka posouzena toliko jako otázka předběžná, neboť ani odlišné posouzení dané dovolatelkou vznesené otázky by nic nemohlo změnit na výše uvedeném závěru o absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. 19. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi totiž dospěl k ustálenému závěru, podle kterého založil-li odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. Jinak řečeno, pokud obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil a pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (v projednávané věci absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017). 20. Rovněž zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o absenci jejího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení skutečnosti, že žádná z žalovaných není vlastnicí či nositelkou jiných práv k projektové dokumentaci EXIT 66 OUTLET CENTRE, nelze jí přisvědčit. K uvedenému závěru totiž odvolací soud dospěl mimo jiné na základě úvahy, že vedlejší účastnice může žalovat přímo na vydání dané projektové dokumentace (což ostatně vyplývá i z obsahu dovolání), přičemž samotné určení skutečnosti, že žalované 1) a 2) nejsou jejími vlastnicemi, nemůže bez dalšího splnit svou preventivní funkci a zabránit tak dalším žalobám, jak uvedeno v judikatuře citované výše. Odvolací soud tak i v tomto ohledu postupoval v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu a ani uvedená námitka přípustnost podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 21. Žalobkyně v dovolání dále formulovala následující tři otázky: a) zda jsou z přezkumu odvolacího soudu vyloučeny vady řízení před soudem prvního stupně vzniklé v důsledku usnesení soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné; b) zda je takovýmto procesním usnesením soudu prvního stupně odvolací soud vázán (zda může o otázce vyřešené tímto usnesením rozhodnout znovu a jinak); c) zda je v případě, že zástavní věřitel podá proti zástavnímu dlužníkovi žalobu na určení vlastnického práva zástavního dlužníka k předmětu zástavy a zároveň se vůči téže osobě v souběžném řízení domáhá zaplacení pohledávky, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo sjednáno, na místě přerušit řízení o žalobě na určení do doby pravomocného skončení souběžného řízení o žalobě na plnění. 22. Uvedenými námitkami však dovolatelka ve skutečnosti vytýká vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). Odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2648/2010, je tak pro posouzení přípustnosti jejího dovolání nerozhodný. 23. Shodně namítá-li žalobkyně nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k jeho výroku o zamítnutí žaloby o určení toho, že žádná z žalovaných není vlastnicí projektové dokumentace EXIT 66 OUTLET CENTRE, vytýká tím opět toliko vadu řízení, která (jak již bylo uvedeno shora) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Závěrem Nejvyšší soud doplňuje, že pro posouzení přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí odvolacího soudu jsou nevýznamné námitky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021). 24. Konečně napadá-li dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu rovněž v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není její dovolání v tomto rozsahu podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 25. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 4. 2024 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu