23 Cdo 792/2024-173 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) M. B., a b) J. F., obou zastoupených JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, proti žalovaným 1) M. B., zastoupenému Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, a 2) J. B., zastoupené Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 434/6, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 103/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 11. 2023, č. j. 35 Co 111/2023-143, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce. III. Ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci a) a b) se podanou žalobou domáhali nahrazení projevu vůle žalovaných 1) a 2) (svých rodičů) k uzavření smlouvy o bezplatném převodu vlastnického práva k v žalobě označeným nemovitým věcem. Uvedená povinnost žalovaných podle názoru žalobců vyplývala z prohlášení, které žalovaní učinili v čl. V kupní smlouvy ze dne 4. 4. 1995, na jejímž základě předmětné nemovitosti nabyli, a v níž se měli žalovaní zavázat, že v případě rozvodu jejich manželství převedou dané nemovitosti na své děti. K rozvodu manželství žalovaných přitom došlo dne 23. 6. 2021. Žalovaná 2) s nárokem žalobců souhlasila, zatímco žalovaný 1) v řízení tvrdil, že předmětné ujednání kupní smlouvy bylo neplatné. 2. Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 9 C 103/2022-78, nahradil projev vůle žalovaných uzavřít s žalobci předmětnou smlouvu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku (výrok I) a uložil žalovanému 2) nahradit žalobcům náklady řízení (výrok II). 3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaného 1) napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III napadeného rozsudku). 4. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Žalovaný 1) v podaném vyjádření k dovolání zpochybnil dovolací argumentaci žalobců, označil jejich dovolání za nepřípustné a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je odmítl. 6. Žalovaná 2) v podaném vyjádření k dovolání projevila svůj souhlas s ním a uvedla, že se k dovolání žalobců „připojuje“. 7. Dovolání žalobců bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. 8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Žalobci v prvé řadě namítali, že odvolací soud nesprávně vyložil právní úkon žalovaných (prohlášení obsažené v čl. V kupní smlouvy, na jejímž základě předmětné nemovitosti nabyli), neboť nerespektoval zásadu (plynoucí z judikatury Ústavního soudu), podle níž je nutno upřednostnit výklad, který nezakládá neplatnost právního úkonu, před výkladem, jenž tuto neplatnost zakládá, jsou-li oba výklady možné. Podle žalobců tak bylo nutno na předmětné ujednání nahlížet jako na smlouvu o smlouvě budoucí ve prospěch třetí strany, která je (v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005) obecně přípustná. 11. Uvedená námitka se však míjí s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem, a nemůže proto založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1514/2022). Odvolací soud totiž napadené rozhodnutí nezaložil na výsledku výkladu projevu vůle žalovaných, z něhož by usoudil, že dané ujednání nepředstavovalo smlouvu o smlouvě budoucí uzavřenou ve prospěch třetí osoby či že by uzavření takové smlouvy manželi nebylo možné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že odvolací soud předmětnou dohodu žalovaných za smlouvu o smlouvě budoucí uzavřenou ve prospěch třetí osoby považoval (srov. bod 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Odvolací soud však uzavřel, že zároveň šlo o dohodu, jejíž ujednání obsažené v čl. V bylo podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do dne 31. 7. 1998, dále jen „obč. zák.“, absolutně neplatné pro obcházení ustanovení § 149 obč. zák., neboť jeho účelem bylo pro případ rozvodu manželství kupujících vyjmout konkrétní majetek z režimu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (srov. bod 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 12. K závěru o (částečné) neplatnosti právního úkonu tak odvolací soud nedospěl na základě výkladu právního úkonu (jak se domnívali žalobci), ale v důsledku aplikace zákonných norem (§ 39 a § 149 obč. zák.) na zjištěný skutkový stav. Rozhodné znění občanského zákoníku nepřipouštělo, aby manželé platně mohli uzavřít dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společné jmění manželů) ještě před rozvodem manželství, což bylo opakovaně potvrzeno ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1295/2007, jakož i v něm citovanou judikaturu). 13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani zbývající námitka žalobců obsažená v dovolání. Spočívá-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby (či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2531/2022, a ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 341/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2866/22). 14. O takovou situaci jde i v nyní posuzované věci, neboť jeden z právních závěrů odvolacího soudu, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby (absolutní neplatnost ujednání obsaženého v čl. V kupní smlouvy; k tomu viz výše) nebyl dovoláním žalobců relevantně zpochybněn (a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu), a proto ani další otázka předložená žalobci (podle níž byla doba, v níž byli žalovaní povinni uzavřít smlouvu o bezplatném převodu vlastnického práva na žalobce, v předmětném ujednání určena dostatečně přesně) není způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003). 15. Namítají-li konečně žalobci, že napadené rozhodnutí bylo překvapivé, neboť je odvolací soud neinformoval o svém právním názoru, vytýkají tím ve skutečnosti vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. 16. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, a ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobců na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, a ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). 17. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nepovažuje napadené rozhodnutí za překvapivé, neboť argument, podle něhož mělo být ujednání předmětné dohody uzavřené mezi manželi v rozporu s § 149 obč. zák., byl obsažen např. již v odvolání žalovaného 1) (srov. č. l. 98 verte), a proto odvolacímu soudu nelze vytknout, že by předmětnou věc z pohledu předchozího řízení posuzoval originálně, čímž by byla účastníkům upřena možnost k tomuto právnímu názoru skutkově a právně argumentovat. 18. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci a) a b) dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný 1) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 31. 7. 2024 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu