23 Cdo 981/2024-148 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně STING Service a. s., se sídlem v Třinci, 1. máje 540, identifikační číslo osoby 28190254, zastoupené Mgr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Fibichova 1141/2, proti žalované KOVOTOUR PLUS s. r. o., se sídlem v Praze, Palackého 717/11, identifikační číslo osoby 62301055, zastoupené Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokola Tůmy 743/16, o zaplacení částky 278.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 241/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2023, č. j. 35 Co 163/2022-105, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.761,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2022, č. j. 24 C 241/2021-37, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 278.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně jdoucím od 30. 3. 2021 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). 2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 35 Co 163/2022-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Odvolací soud rozhodoval poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3729/2022, uveřejněný pod číslem 56/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 56/2024“), zrušil předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, č. j. 35 Co 163/2022-58, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly vyřešeny v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, popřípadě otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 5. V konkrétnosti dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávnost v posouzení: a) Jednání žalobkyně jako jednání v omylu. Dle dovolatelky nelze právní jednání žalobkyně považovat za jednání v omylu. b) Omluvitelnost omylu. Dle dovolatelky v posuzované věci o omluvitelný omyl nejde a ve světle dřívější judikatury dovolacího soudu se tak nelze účinně dovolat neplatnosti pro omyl. c) Aplikace § 583 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Dovolatelka namítá, že nesprávný je právní závěr odvolacího soudu, že tvrzený omyl žalobkyně se netýká sporné či pochybné otázky dohody o narovnání, a tedy je namístě posuzovat důvodnost námitky omylu podle obecného ustanovení § 583 o. z. d) Omyl vyvolaný lstí. Dovolatelka má za to, že i poznámka odvolacího soudu o možném vyvolání omylu lstí není po právní stránce správná. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní tvrzený omyl má být posuzován podle § 1904 o. z., a nikoli podle § 583 o. z., pak měl v prvé řadě svým rozsudkem zrušit rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit k dalšímu řízení, aby se soud prvního stupně řádně vypořádal s otázkou případné aplikace § 1904 o. z., včetně otázky údajné lsti. 6. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby jej dovolací soud odmítl, případně zamítl. 8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 12. Dovolání není přípustné. 13. Pro závěr odvolacího soudu o důvodnosti žalobou uplatněného nároku bylo určující zjištění, že omyl žalobkyně byl druhou stranou vyvolán lstí. Dovolatelka tento závěr zpochybňuje prostřednictvím dovolací námitky shora označené písm. d). 14. Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť soudy nižších stupňů při posouzení otázky, zda jde o omyl vyvolaný lstí, vycházely ze závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, jež se povahou omylu vyvolaného lstí zabývá. Odvolací soud náležitě zdůvodnil, proč považuje okolnosti omylu na straně žalobkyně úmyslně způsobené dovolatelkou, když uzavřel, že se jednalo o vcelku důmyslné schéma zjevně vedené snahou vyhnout se závazku a smluvní pokutě dle smlouvy o zprostředkování. 15. Ani další okolnosti, na které dovolatelka v dovolání poukazuje, nejsou způsobilé tuto úvahu odvolacího soudu zpochybnit. Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že dovolatelce nebylo zřejmé, že by žalobkyni měla poskytnout informace o uzavření smlouvy s třetí osobou, plyne-li tato povinnost ze samotné smlouvy o zprostředkování, jak zjistil soud prvního stupně. Na uvedeném pak nic nemění skutečnost, zda si žalobkyně tyto informace výslovně nevyžádala, neboť v tom právě tkví podstata jejího omylu. 16. Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatelky, že „sama žalobkyně v dohodě o narovnání potvrdila, že o porušení závazků žalovanou ví, a že má za to, že jí vznikl nárok na smluvní pokutu, ale dohodou o narovnání se jej prakticky vzdává“. Úvaha dovolatelky totiž pomíjí závěr, který byl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, a to že „za porušení smluvních povinností uvedených v čl. I. bodu 4 dohody o narovnání žalobkyně považovala jen neoprávněné odstoupení od smlouvy a že z žádných důkazů nelze seznat vůli žalobkyně uzavřít dohodu o narovnání za daných podmínek i při vědomí porušení smlouvy o zprostředkování ve formě uzavření kupní smlouvy bez jejího vědomí“ (srov. bod 23 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu). 17. Přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolací námitky shora označené písm. b) a c). 18. K námitce dovolatelky, že odvolací soud měl posuzovat omyl dle § 1904 o. z., nikoliv dle § 583 o. z., lze odkázat na předcházející R 56/2024, ze kterého vyplývá, že zvláštní úprava omylu při narovnání v § 1904 o. z. vylučuje obecnou úpravu omylu v rozsahu, co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné, jen tehdy, nejde-li o omyl vyvolaný lstí, jak tomu bylo v poměrech věci zde vedené. Ostatně to vyplývá ze samotného § 1904 o. z., dle kterého platnost narovnání není dotčena omylem v tom, co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné, ledaže omyl vyvolala některá strana lstí. 19. Za situace, kdy se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o omylu vyvolaném lstí, pak přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda šlo o omyl o okolnostech, jež mezi stranami dohody o narovnání nebyly sporné ani pochybné. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi ke způsobilému vymezení dovolacího důvodu uvádí závěr, dle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). 20. Obdobně, pro závěr o neplatnosti právního jednání uzavřeného v omylu vyvolaném lstí není rozhodující otázka omluvitelnosti daného omylu [dovolací otázka shora označená písm. b)], a proto sama o sobě nemůže zakládat přípustnost dovolání. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu k otázce omluvitelnosti omylu dovozuje, že omluvitelným je takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde, nemohla-li jednající (mýlící se) osoba rozpoznat skutečný stav věci (zjistit existenci omylu) ani poté, co (by) postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (poté co /by/ vyvinula obvyklou péči), kterou lze na ní požadovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1149/2020, či v poměrech právní úpravy účinné po 1. 1. 2014 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 581/2024, a judikaturu tam citovanou). Obdobně dovozuje odborná literatura, že: „Požadavek na omluvitelnost omylu je odůvodněn myšlenkou, že pokud si omyl způsobí jednající vlastním jednáním či neopatrností, je namístě, aby nesl i jeho důsledky. Skutečnost, že v případě omylu vyvolaného lstí je právě lstivý postup druhé strany důvodem právní relevance omylu, směřuje k závěru, že v případě tohoto druhu omylu by se hledisko omluvitelnosti uplatňovat nemělo (popřípadě by mělo být omezeno jen na případy extrémního pochybení jednajícího).“ [Handlar, J. In. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 584, m. č. 34 a 36.]. 21. Za situace, byl-li omyl žalobkyně vyvolán lstí žalované, by tak ani zjištění o případném nedostatku omluvitelnosti omylu nevedlo k jinému závěru, než jaký byl přijat v projednávané věci odvolacím soudem. 22. Konečně přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka shora označená pod písm. a), kterou dovolatelka toliko polemizuje se závěrem, zda lze právní jednání žalobkyně považovat za jednání v omylu. V této souvislosti však nepředkládá žádnou (další) konkrétní otázku, jež by mohla být předmětem dovolacího přezkumu. Sama otázka, zda jednání žalobkyně je jednáním v omylu či nikoliv, není způsobilá založit přípustnost dovolání. Právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, nemůže z pohledu ustanovení § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srov. například rozsudky ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, a usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016). 23. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 12. 2024 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu