24 Cdo 2406/2024-503 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce E. K., zastoupeného Mgr. Svatoplukem Čechem, advokátem se sídlem v Mělníku, Mánesova č. 1085/4, proti žalované E. K., zastoupené Mgr. Radkem Hortem, LL.M., advokátem, se sídlem ve Velkých Přílepech, Máchova č. 689, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 162/2021, o návrhu žalované na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2024, č. j. 35 Co 23/2024-430, takto: Návrh žalované na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2024, č. j. 35 Co 23/2024-430, se zamítá. Odůvodnění: V řízení o pozůstalosti po E. K., narozeném dne XY a zemřelém dne XY (dále jen „zůstavitel“), uložil Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 6. 2. 2021, č. j. 13 D 1278/2020-65, vydaným podle ustanovení § 170 z. ř. s., pozůstalému synovi E. K. ml., jehož dědické právo se soudu jevilo jako slabší a který byl povolán k dědění závětí zůstavitele ze dne 24. 4. 2018 a popíral platnost závětí zůstavitele ze dne 23. 11. 2018 a 12. 8. 2019, jakož i existenci důvodů svého vydědění uvedených v těchto závětech, aby podal žalobu proti E. K. na určení, že je dědicem po zůstaviteli, a to nejpozději do dvou měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení. Rozhodnutí odůvodnil soud zejména tak, že mezi účastníky řízení o pozůstalosti vznikl spor o platnost závětí zůstavitele ze dne 23. 11. 2018 a 12. 8. 2019, spočívající především v rozdílných tvrzeních pozůstalého syna a pozůstalé manželky o zdravotním stavu zůstavitele v době pořízení těchto závětí, jakož i o (ne)existenci důvodů vydědění pozůstalého syna zůstavitelem. Ve sporném řízení (zahájeném žalobou podanou pozůstalým synem) Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8. 9. 2023, č. j. 52 C 162/2021-391, určil (výrok I.), že žalobce je dědicem po zůstaviteli. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2024, č. j. 35 Co 23/2024-430, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v řízení bylo bezpečně prokázáno podstatné snížení ovládacích a rozpoznávacích schopností zůstavitele ke dni pořízení závětí 2) a 3), a to zejména znaleckým posudkem MUDr. Divácké, doplněným o výslech této znalkyně na ústním jednání dne 8. 9. 2023. Uvedl, že závěry posudku vycházejí zejména z lékařských zpráv, které konstantně potvrzovaly vážné snížení kognitivních schopností zůstavitele a např. i špatné výsledky MMSE testů, že posudek též odpovídá výpovědím mnoha svědků, rovněž konstantně potvrzujících zůstavitelovu špatnou mentální kondici, že nelze mít pochyb ani o souladu s výmluvným nálezem znalce MUDr. Milana Kutáčka (posouzení ztížení společenského uplatnění zůstavitele), který zůstavitele dne 21. 5. 2019 ve své ordinaci v Oblastní nemocnici Mladá Boleslav osobně vyšetřil a zhodnotil psychiku zůstavitele způsobem jednoznačně podporujícím odborné závěry MUDr. Divácké. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V této souvislosti upozorňuje na to, že předmětem dovolání může být i otázka procesního práva, za jakých podmínek nastává koncentrace řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., mohlo-li mít její případné nesprávné řešení vliv na výsledné rozhodnutí ve věci (odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2723/2021, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014). Zároveň vznáší námitky „opakované účelovosti a selektivního použití důkazů“, „nekriticky převzatého svévolného hodnocení znalkyně“, taktéž napadá nedostatečné zjištění skutkového stavu a namítá, že nebyl zhotoven jí navržený revizní znalecký posudek ke zdravotnímu stavu zůstavitele před nehodou, stejně jako bez relevantního odůvodnění nebyly akceptovány její návrhy na doplnění dokazování, např. opakovaným výslechem notáře JUDr. Krůty. Dovozuje, že jí soud prvního stupně i odvolací soud zcela jednoznačně upřeli právo na spravedlivý proces, že se právní závěry v jejich rozhodnutích dostávají do extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními a že došlo ke zcela zásadnímu opomenutí důkazu (propouštěcí lékařské zprávy nemocnice Na Bulovce, z níž podle jejího názoru vyplývá, že zůstavitel nebyl zdravotně způsobilý pořídit závěť již v období před nehodou). Konečně namítá, že soudy postupovaly rovněž v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k nutnosti posouzení všech mezi dědici sporných skutečností (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, nebo ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3491/2016), když podle judikatorních závěrů není významné, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici již v řízení dědickém, anebo byly formulovány až v řízení sporném; jiná situace by podle ní nastala v okamžiku, pokud by se jednalo o novou skutečnost, která vyvstala až po rozhodnutí soudu o dědickém právu; v takovém případě lze zahájit nové řízení o dědickém právu, nicméně v této věci se nejedná o tento případ, kdy navíc v meritu není posuzována platnost jednotlivých závětí, nýbrž postavení dědice, proto nutně musí být postupně posuzována platnost všech existujících závětí chronologicky jdoucích po sobě. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k novému projednání soudu prvního stupně. Dovolatelka také samostatným podáním navrhla, aby dovolací soud rozhodl o odložení právní moci napadeného rozsudku. Dovolatelka má za to, že „je závažně ohrožena ve svých právech“, neboť „projednání dědictví bude dle notářky pokračovat dne 9. 9. 2024“ a současně „soud nařídil jednání na 27. 9. 2024 a vyhověl tak návrhu žalobce na pokračování řízení o určení vlastnického práva, které je paralelně vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 27 C 349/2021, v němž se žalobce domáhá určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi zůstavitelem a dovolatelkou (předmětem je podíl na nemovitosti, v níž dovolatelka se zůstavitelem žili a dovolatelka i nadále žije a má své bydliště)“. Je přesvědčena, že „aktuálně je dán takový stav, kdy notářka v dědickém řízení a soud v řízení paralelním musí napadený pravomocný rozsudek respektovat“. Před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (§ 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“). Podle ustálené judikatury soudů, z níž lze vycházet i za aktuální právní úpravy postupu soudu v řízení o pozůstalosti při sporu o dědické právo, provedené zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, zruší-li dovolací (nebo i odvolací) soud rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na určení dědického práva po zůstaviteli, zruší současně i na uvedeném rozsudku závislé usnesení o dědictví po tomto zůstaviteli, jestliže pro důvody, které vedly ke zrušení rozsudku o žalobě na určení dědického práva, již usnesení o dědictví nemůže obstát. Jako závislý výrok zruší dovolací soud také usnesení, jímž soud projednávající dědictví určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví a potvrdil nabytí dědictví po zůstaviteli (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012, sp. zn. 21 Cdo 3701/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 2013). Z uvedeného vyplývá, že případné rozhodnutí o dědictví, vydané soudem v řízení o pozůstalosti a potvrzující nabytí dědictví žalobci, závisí na rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve sporném řízení o určení dědického práva po zůstaviteli potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o tom, že žalobce je dědicem zůstavitele. Rozhodnutí o dědictví, potvrzující nabytí dědictví žalobci dříve, než dovolacím soudem bude v projednávané věci rozhodnuto o podaném dovolání, by potom – pokud by dovolacím soudem bylo rozhodnuto o změně nebo zrušení rozsudku odvolacího soudu – nemohlo obstát, a tudíž již proto nelze přisvědčit tomu, že by za nastíněné situace mohlo dojít k závažnému ohrožení (dědických) práv dovolatelky. Tím spíše v posuzované věci, kdy rozhodnutí o dědictví dosud ani nebylo vydáno, neboť bez spisu, který je o průběhu řízení o pozůstalosti po zůstaviteli veden (spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 13 D 1278/2020) a který se až do rozhodnutí o dovolání nachází u Nejvyššího soudu, toto řízení ukončit nelze. S těmito závěry koresponduje i správný postup soudní komisařky, která – jak vyplývá z obsahu spisu sp. zn. 13 D 1278/2020 (konkrétně přípisu ze dne 9. 8. 2024,, adresovaného právním zástupcům žalobkyně i žalovaného) – „jednání stanovené na 9. září 2024 ve 13:00 hodin ruší, neboť spis si vyžádal Obvodní soud pro Prahu 9 ke sp. zn. 52 C 162/2021“, s tím, že „v této věci bylo podáno dovolání a spis půjde k Nejvyššímu soudu“. Rovněž z přípisu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 9. 2024, adresovaného Nejvyššímu soudu vyplývá, že žalovaná navrhla dne 19. 8. 2024 přerušení řízení a že ve věci sp. zn. 27 C 349/2021 „nařízené jednání na den 27. 9. 2024 bylo odročeno s ohledem na přerušení řízení po dobu dovolacího řízení“. Vzhledem k výše uvedenému není zcela zřejmě opodstatněná ani námitka dovolatelky, že bez odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku hrozí, že „pokud by následně dovolací soud rozsudek napadený dovoláním změnil nebo zrušil, nebylo by již možno dědické řízení znovu otevřít, resp. v mezidobí by z něj mohly nabýt práva jiné osoby, či by mohly být provedeny další nevratné kroky, včetně toho, že by žalovaná přišla nejen o finanční prostředky, ale zejména také o svůj dům, ve kterém má své bydliště a dlouhodobě zde žije“. Vycházeje ze závěru, že dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka nemůže být závažně ohrožena ve svých právech, Nejvyšší soud nevyhověl jejímu návrhu na odložení právní moci napadeného rozsudku [§ 243 písm. b) o. s. ř.] a návrh zamítl jako nedůvodný (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 9. 2024 JUDr. Roman Fiala předseda senátu