24 Cdo 2798/2023-293 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně B TIME CZ s. r. o., sídlem v Praze 5, Na Bělidle 64/3, IČO 05379181, zastoupené Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Roháčova 1095/77, proti žalovaným 1) L. B., zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem, sídlem v Ostravě, Zámecká 488/20, a 2) G. B., zastoupenému JUDr. Martinem Solilem, advokátem, sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 147/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023, č. j. 19 Co 69/2023-238, takto o: I. Dovolání žalovaných se odmítají. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 2 178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Mrázka. Odůvodnění: 1. Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 31. 8. 2020, č. j. 1 ZN 881/2020-34, byl „automobil Mercedes Benz CLA 220 D, reg. zn. XY, VIN: XY“, složen do úschovy soudu vedené Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 13 Sd 14/2020. 2. Žalobou ze dne 22.10.2020 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovaným povinnost souhlasit s vydáním vozidla Mercedes Benz CLA 220 D, reg. zn. XY, VIN: XY, včetně 1 ks klíče k vozidlu a dokladů k vozidlu – TP č. XY, OTP XY, žalobkyni. 3. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 12 C 147/2020-191, nahradil souhlas žalovaných 1) a 2) s vydáním vozidla Mercedes Benz CLA 220 D, reg. zn. XY, VIN: XY, včetně 1 ks klíče k vozidlu a dokladů k vozidlu – TP č. XY, OTP XY, žalobci a nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 19 Co 69/2023-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil nákladový výrok a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 4. Odvolací soud ve svém rozhodnutí shrnul tvrzení a stanoviska obou stran. Vozidlo bylo zajištěno v rámci trestního řízení, v němž bylo rozhodnuto o uložení vozidla do soudní úschovy. Žalobkyně požádala o vydání vozidla ze soudní úschovy, s čímž nesouhlasili oba žalovaní. Svůj návrh žalobkyně odůvodnila zejména tím, že mezi ní a žalovaným 2) byla dne 17. 9. 2019 uzavřena kupní smlouva s právem zpětné koupě, na jejímž základě žalobkyně získala vlastnictví k předmětnému vozidlu a žalovaný 2) možnost vozidlo odkoupit zpět ve lhůtě a za cenu ve smlouvě stanovenou. Žalovaný 2) nicméně využil možnosti prodloužit lhůtu pro zpětnou koupi vozidla uhrazením rezervačního poplatku pouze dvakrát, pročež následně již vozidlo zůstalo majetkem žalobkyně. Přestože však žalovaný 2) věděl, že již vlastníkem vozidla není a pouze si jej pronajímá, nechal vlastnické právo k vozidlu převést na žalovanou 1). Žalovaná 1) navíc ani nemohla k vozidlu nabýt vlastnictví v dobré víře, neboť proti žalovanému 2) bylo ohledně předmětného vozidla a nakládání s ním vedeno trestní stíhání pro přečin zpronevěry. Ve vztahu k podmínkám smlouvy ze dne 17. 9. 2019 žalobkyně rovněž upozornila, že s žalovaným 2) dříve uzavřela dvě další obdobné kupní smlouvy s právem zpětné koupě a rezervačním poplatkem (na hodinky značky Rolex ve dnech 18. 6. 2019 a 8. 7. 2019), a žalovanému 2) tedy veškeré smluvní podmínky již byly známy. Žalobkyně má proto za to, že vlastnické právo k vozidlu řádně nabyla. Jednání žalobkyně a žalovaného 2) směřovalo k realizaci zápůjčky zajištěné zajišťovacím převodem vlastnického práva k předmětnému vozidlu. Žalovaní neprokázali tvrzené důvody neplatnosti smlouvy. Žalobkyně naopak prokázala vlastnictví k vozidlu. Žalovaná 1) navrhla žalobu zamítnout, protože kupní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným 2) je neplatná a byla zastřeným právní jednání. Fakticky se jednalo o smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok (označený jako rezervační poplatek). Doplnila, že smluvený úrok ve výši 72 % lze mít za lichvářský a žalovaný 2) navíc smlouvu uzavřel v tísni, s nedostatečným porozuměním textu z důvodu neznalosti českého jazyka. Žalovaný 2) nikdy neměl vůli vozidlo prodat, chtěl pouze získat finanční prostředky. Žalovaná 1) doplnila, že smlouva obsahuje zákonem zakázané ujednání o propadné zástavě a pro případ, že by soud neuznal neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 2), namítla, že smlouva pozbyla účinnosti, neboť k předmětnému vozidlu bylo před uzavřením předmětné smlouvy platně zřízeno předkupní právo, které bylo realizováno dne 13. 1. 2020. Žalovaný 2) namítal nedostatek své pasivní legitimace ve sporu, neboť nežádal vydání vozidla, jehož vlastníkem je žalovaná 1). Dle obou žalovaných nemůže být předmětná smlouva hodnocena jako smlouva o zajišťovacím převodu práva, ale jako neplatná zástavní smlouva. 5. Dále odvolací soud shrnul odůvodnění soudu prvního stupně tak, že tento soud vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozím zrušovacím usnesení vyšel z toho, že oba žalovaní jsou pasivně věcně legitimováni v daném sporu a projev vůle žalobkyně a žalovaného 2) směřoval k uzavření smlouvy o poskytnutí finančních prostředků zajištěné smlouvou o zajišťovacím převodu práva podle § 2040 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „o. z“). Smlouvu ze dne 17. 9. 2019 soud prvého stupně posoudil jako platnou smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě byla žalobkyní žalovanému 2) poskytnuta finanční částka 415 000 Kč, kterou se žalovaný 2) spolu s úrokem v celkové výši 25 000 Kč zavázal vrátit do 17. 10. 2019. Svůj závěr o platnosti uvedené smlouvy prvostupňový soud odůvodnil zejména tím, že úrok za měsíc zápůjčky ve výši 6,025 % není možno označit za lichevní, a ujednání účastníků o rezervačním poplatku je nutné posoudit jako smluvní pokutu za pozdní úhradu poskytnuté zápůjčky, která není nepřiměřená. Nedůvodnou pak soud prvního stupně shledal námitku žalovaných týkající se hrubého nepoměru vzájemného plnění a poukázal v této souvislosti na závěr znaleckého posudku ohledně ceny předmětného vozidla. Tvrzení, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem, označil prvostupňový soud za vyvrácené. Podobně ve věci ani nebylo shledáno, že by ze strany žalobkyně došlo ke zneužití nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti žalovaného 2) a žalovaným se rovněž nepodařilo prokázat, že by žalovaný 2), dlouholetý podnikatel, předmětnou smlouvu uzavřel ve finanční tísni. Žalovaná 1) mu základní parametry a obsah smlouvy přeložila a vysvětlila, žalovaný 2) navíc s žalobkyní již v minulosti uzavřel dvě další zcela obdobné smlouvy. Vzhledem k tomu, že soud prvého stupně shledal platnou smlouvu o zápůjčce, dospěl k závěru, že platně byl sjednán také zajišťovací převod práva dle § 2040 o. z. Rozvazovací podmínka zajišťovacího převodu práva přitom nebyla ve sjednaných lhůtách a stanoveným způsobem naplněna, pročež se dočasný převod práva stal převodem trvalým a žalobkyně se stala vlastníkem předmětného vozidla. Žalovaný 2) současně ani po poučení prvostupňovým soudem neprokázal, že by částku ve výši 440 000 Kč uhradil (tj. že by rozvazovací podmínku splnil). Ani žalované 1) se nepodařilo prokázat, že by vlastnické právo k předmětnému vozidlu mohla nabýt v dobré víře. Z provedeného dokazování naopak jednoznačně vyplynulo, že žalovaná 1) věděla, že vlastnické právo k předmětnému vozidlu bylo předmětem zajišťovacího institutu. Navíc žalovaná 1) dle vlastního vyjádření „všechno se žalovaným 2) vyřizovala a všechno pro něj zajišťovala“, a to včetně návštěv banky, obchodního jednání apod., a musela tedy mít minimálně podezření, zda transakce neprobíhá v rozporu s platnými právními předpisy. 6. Své vlastní rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že soud prvního stupně dospěl na podkladě provedeného dokazování ke správnému závěru ohledně uzavření smlouvy o zápůjčce a o zajišťovacím převodu práva. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem, že rozvazovací podmínka zajišťovacího převodu práva nebyla ve sjednaných lhůtách a stanoveným způsobem naplněna, pročež se dočasný převod práva stal převodem trvalým a žalobkyně se stala vlastníkem předmětného vozidla. Z toho důvodu pak ani žalovaná 1) nemohla nabýt a nenabyla k předmětnému vozidlu vlastnické právo, neboť v době převodu nebyla v dobré víře v potřebné oprávnění žalovaného 2). 7. Odlišně od soudu prvního stupně posoudil odvolací soud povahu „rezervačního poplatku“. Předmětná platba nemá následovat po porušení závazku, nýbrž naopak jde o platbu fakultativní či dobrovolnou, která předpokládanému porušení smluvní povinnosti předchází. Odvolací soud proto podle obsahu tohoto ujednání dospěl k závěru, že se jedná o prodloužení délky trvání zajišťovacího převodu práva za úplatu. Výši této úplaty odvolací soud nepovažoval za nepřiměřenou získané výhodě spočívající v dalším sjednaném období, po které žalovaný mohl disponovat nejen zapůjčenými finančními prostředky, ale koneckonců i předmětným vozidlem, které měl stále v užívání, a to vše nad rámec původně sjednané doby. K tomu dále uvedl, že úrok z finančních prostředků zapůjčených na kratší dobu (zde mělo jít o pouhý jeden měsíc) je zpravidla vyšší než v případě dlouhodobějších vztahů. Tyto své závěry v napadeném rozhodnutí podrobně rozvedl. 8. Shodně jako soud prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že nebyl žádným způsobem prokázán a naplněn ani základní subjektivní znak lichvy, tj. kontraktační stav tísně žalovaného 2). Dle odvolacího soudu se žalovaný 2) stěží mohl nacházet ve stavu finanční tísně, vlastnil-li a disponoval-li automobilem v ceně znalecky stanovené ve výši 851 200 Kč včetně DPH (přičemž cena prodejní by se mohla lišit až o 20 %), o níž nebylo mezi účastníky sporu. 9. K námitce procesní povahy, že jednání soudu se konala bez přítomnosti soudního tlumočníka pro žalovaného 2), odvolací soud uvedl, že žalovaný 2) byl po celou dobu řízení zastoupen advokáty hovořícími češtinou jako mateřským jazykem a ustanovit tlumočníka pro jednání výslovně nežádal. Neučinil-li tak, nemůže se následkům své pasivity s úspěchem zpětně bránit. 10. Žalovaná 1) napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním a namítala, že odvolací soud nesprávně (a v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu) posoudil platnost smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 2). Odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v následujících otázkách: A) Nesprávně vyhodnotil hrubý nepoměr plnění. Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 ICdo 69/2022. Konkrétně na tam učiněný závěr „…při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a s jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které – společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění.“ B) Odvolací soud při posuzování lichvy opomenul zohlednit zákonná pravidla o ochraně slabší strany. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1176/2021 a nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, dovolatelka tvrdila, že soudy nezhodnotily situaci, ve které se žalovaný 2) nacházel, jako celek. Nezvážily totiž kumulativní vliv finanční tísně, neznalosti jazyka smlouvy a zranitelné pozice spotřebitele ve smluvním vztahu s podnikatelem. C) Soud z úřední povinnosti nepřihlédl k absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Zde dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013, a ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017. D) Soud nepoužil výkladové pravidlo pro spotřebitelské smlouvy, protože v rozporu s § 1812 o. z. nepoužil při výkladu některých smluvních ujednání výklad příznivější pro žalovaného jako spotřebitele. Zejména tak neučinil při výkladu ujednání o rezervačním poplatku. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5598/2017. 11. Žalovaná 1) předložila dovolacímu soudu také dvě otázky, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. E) Je nezbytné úplatu zapůjčiteli, která prodlužuje splatnost smlouvy o zápůjčce, posoudit jako úrok? F) Je smlouva o zajišťovacím převodu práva, která se odchyluje od pravidel vyrovnání mezi věřitelem a dlužníkem podle § 2044 odst. 2 občanského zákoníku neplatná? Zde dovolatelka tvrdí, že ano, protože ze smlouvy je patrné, že byla od počátku úmyslně koncipována tak, aby k žádnému vyrovnání nedošlo. 12. Žalovaná 1) ve svém dovolání dále namítala, že se soudy nedostatečně zabývaly otázkou jejího předkupního práva k automobilu. Účastníci řízení předložili dvě verze předmětné smlouvy. Na verzi předložené žalovaným 2) je ručně dopsána informace o předkupním právu. Na verzi předložené žalobkyní tato informace není a tato smlouva naopak obsahuje ujištění ze strany převodce, že na automobilu neváznou právní vady včetně předkupních práv. Dle soudu prvního stupně výslovné prohlášení o neexistenci předkupního práva ve smlouvě jakékoliv jiné důkazy vyvrací. S takovým závěrem dovolatelka nesouhlasí. 13. Rozsudek odvolacího soud napadl dovoláním i žalovaný 2). Odvolacímu soudu vytýká prakticky úplně stejná nesprávná právní posouzení věci a předkládá obsahově shodné otázky. 14. Oba dovolatelé navrhují, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek a žalobu v celém rozsahu zamítl. Případně, aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc jim vrátil k dalšímu řízení. 15. Žalobkyně se v rámci vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením učiněným odvolacím soudem a navrhla zamítnutí dovolání. 16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 17. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 18. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.) a nejde ani o zákonnou výluku dle § 30 z. ř. s. 19. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkami, které dle dovolatelů, nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Ohledně otázky uvedené pod písmenem E) v bodu 11 tohoto rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Pro posouzení neplatnosti smlouvy o zápůjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu práva nebylo podstatné přesné pojmenování a právní zařazení tzv. rezervačního poplatku. Podstatné bylo posoudit, zda nebyly naplněny zákonné podmínky lichvy či zda smlouva nebyla v rozporu s dobrými mravy. Tato otázka tedy přípustnost dovolání nezakládá. 20. Rovněž u otázky uvedené pod písmenem F) bodu 11 tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal, že by zakládala přípustnost dovolání. Dovolatelka při položení této otázky vychází ze své konstrukce, že smlouva o zajišťovacím převodu práva se odchylovala od pravidel zakotvených v § 2044 odst. 2 o. z. Jak však vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, smlouva žádné ujednání o vyrovnání mezi věřitelem a dlužníkem neobsahuje. Stěží se tak může odchylovat od citovaného dispozitivního ustanovení. Otázka použití tohoto ustanovení by byla řešena až v případném sporu o vypořádání mezi účastníky. V současné době je automobil v soudní úschově a prospěch z něj nemá ani jedna ze stran. 21. Předložené otázky uvedené pod písmeny A), B) a D) v bodu 10 tohoto rozhodnutí se týkají tvrzeného hrubého nepoměru mezi plněními smluvních stran a povinnosti soudů přihlédnout k dalším okolnostem případu při respektování ochrany slabší strany. Zde se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu. S takovým závěrem dovolatelů se však Nejvyšší soud neztotožnil. Odvolací soud se zabýval možnou tísní, nezkušeností, rozumovou slabostí a dalšími okolnostmi na straně žalovaného 2). Zabýval se i hrubým nepoměrem vzájemného plnění, tak jak to vyžadují závěry učiněné v dovolateli citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Tato rozhodnutí neposkytují, a ani poskytnout nemohou, přesná pravidla pro rozhodnutí každého jednotlivého případu. Vyžadují „pouze“ řádné individuální posouzení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Na základě takového individuálního posouzení učinil odvolací soud závěry, které Nejvyšší soud neshledal v rozporu se svou ustálenou rozhodovací praxí. Stručně shrnuto: Žalovaný 2) si od žalobkyně půjčil 415 000 Kč a za měsíc měl vrátit částku 440 000 Kč. Splnění svého závazku vrátit zapůjčené peníze zajistil převedením vlastnického práva ke svému automobilu, který však nadále zůstal v jeho držení a mohl jej neomezeně užívat. Vlastnické právo mohl nabýt zpět, jestliže ve sjednané lhůtě zaplatí sjednanou částku. Zapůjčené peníze i automobil, jehož nebyl vlastníkem, si mohl ponechat a užívat je po další měsíc, zaplatil-li tzv. rezervační poplatek. Takové ujednání není fakticky nijak složité na pochopení a žalovaný 2) s ním měl již předchozí zkušenosti, když si od žalobkyně půjčoval stovky tisíc korun a svůj dluh zajišťoval luxusními hodinkami. Podle Nejvyššího soudu mohla žalobkyně očekávat, že žalovaný 2) má rozum průměrného člověka a je schopný užívat jej s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 2 o. z.). Žalobkyně tedy mohla očekávat, že žalovaný 2) (podnikatel) rozumí českému jazyku (nebo v angličtině vedené konverzaci) natolik, že pro uzavření písemné smlouvy, kterou si půjčuje 415 000 Kč nepotřebuje tlumočníka. Skutečnost, že si sám tlumočníka nepřibral, nemůže být vykládána v neprospěch druhé strany smlouvy. 22. Není zde dán ani hrubý nepoměr vzájemného plnění. Podstatná je možnost využívání automobilu žalovaným 2). Jiná by byla situace, kdyby tento automobil žalobkyni odevzdal a užívat by jej nemohl. Proto není podstatné přesné právní vymezení povahy tzv. rezervačního poplatku. Skládá se totiž nejen z ceny zapůjčených peněz, ale i z ceny užívání cizího automobilu. Odvolacímu soudu nelze vytknout ani to, že by se odchýlil od výkladu ve prospěch slabší strany – spotřebitele. K tomu lze pro ilustraci citovat tvrzení žalovaného 2) v bodu 23 jeho dovolání, kde uvádí: „…předmětná zápůjčka byla zajištěna Vozidlem, jehož hodnota výrazně převyšovala hodnotu zajišťovaného dluhu, a poskytnutí zápůjčky žalovanému č. 2 tedy pro žalobkyni nepředstavovalo de facto žádné riziko“. Po pěti letech od uzavření předmětné smlouvy nemá žalobkyně ani zapůjčené peníze a ani automobil. Žalovaný dosud zapůjčené peníze nevrátil. Zápůjčka peněz s ponecháním automobilu v držbě a užívání vydlužitele byla tedy pro zapůjčitele značně riziková. Pro spotřebitele (žalovaného 2) nebyla nevýhodná. 23. Dovolací soud neshledal odchýlení se od ustálené judikatury ani stran posuzování tísně. Prakticky všechna dovolateli předkládaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se týkala nemovitostí sloužících k bydlení. V tomto projednávaném případu však žalovaný 2) nezajišťoval svůj dluh nemovitostí, v níž bydlí. Zajišťoval jej tehdy poměrně novým automobilem v hodnotě přes 800 000 Kč. Předtím své dluhy zajišťoval dvěma různými luxusními hodinkami Rolex. V tomto konkrétním případu tedy žalovaný 2) vlastnil poměrně drahé a jistě zbytné movité věci. Ani ohledně otázek A), B) a D) tedy dovolací soud neshledal dovolání přípustné. 24. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka uvedená pod písmenem C) bodu 10 tohoto rozhodnutí. Dovolateli předkládaná rozhodnutí obsahují závěr, že k neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy musí soudy přihlédnout z úřední povinnosti. Jestliže však soudy takový rozpor neshledaly, a to je z jejich rozhodnutí zřejmé, neměly k čemu přihlížet. 25. Oba žalovaní ve svých dovoláních také namítali, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jejich tvrzením o sjednaném předkupním právu – viz bod 12 tohoto rozhodnutí. K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Protože dovolání nebylo shledáno přípustné pro žádnou z položených otázek, dovolací soud se touto námitkou nemohl zabývat. Považuje však za vhodné poukázat na bod 15 dovoláním napadeného rozhodnutí. 26. Jelikož žalovaní nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 9. 2024 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu