26 Cdo 3926/2023-1566 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové, v právní věci žalobců a) L. B., b) E. B., c) J. K., d) A. Č., e) P. D., f) M. D., g) V. E., h) J. F., i) M. H., j) M. H, k) M. H., l) V. J., m) T. J., n) P. R., o) V. R., p) Z. K., q) S. A. M. K., r) I. K., s) L. M., t) M. M., u) P. M., v) L. M., w) J. M., x) J. N., y) H. N., z) R. N., aa) M. P., ab) S. P., ac) T. R., ad) L. S., ae) M. S., af) M. S., ag) M. S., ah) P. S., ai) P. S., aj) I. V., ak) R. V., al) A. V., am) S. V., an) M. V., ao) M. V., ap) J. V., aq) L. Z., ar) Z. Č., as) L. Č., at) D. S., au) A. D., a av) A. D., všech zastoupených JUDr. Pavlínou Vondráčkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 4 – Chodově, Jarníkova 1881/2, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6 – Hradčanech, Tychonova 221/1, IČO 60162694, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Sector s.r.o., se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Dětská 2451/25, IČO 28515501, zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 5, Zborovská 1023/21, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 114/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, č. j. 17 Co 190/2023-1316, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně vedlejší účastnici na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám JUDr. Adama Kopeckého, LL.M., advokáta, se sídlem v Praze 5, Zborovská 1023/21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobci se změněnou žalobou domáhali nahrazení projevu vůle žalované, aby s nimi uzavřela smlouvy o bezúplatném převodu a předání tam specifikovaných podílů na „pozemku parc. č. XY, zahrada, o výměře 1.440 m2, zapsaném na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY, v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY“ (dále jen „předmětný pozemek“) do jejich vlastnictví či společného jmění manželů. Uvedli, že předmětný pozemek tvoří jednotný funkční celek s bytovým domem č. p. XY a XY stojícím na pozemcích parc. č. XY a XY v k. ú. XY (dále jen „bytový dům“) a oni jakožto vlastníci jednotek nacházejících se v tomto domě mají nárok na bezúplatný převod předmětného pozemku do jejich vlastnictví podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“). 2. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 28 C 114/2018-1242, žalobě vyhověl a nahradil projev vůle žalované, aby se žalobci uzavřela smlouvy o bezúplatném převodu a předání tam specifikovaných podílů na předmětném pozemku do jejich vlastnictví či společného jmění manželů (výrok I); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. K odvolání žalované a vedlejší účastnice Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 17 Co 190/2023-1316, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III) a uložil žalobcům povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 soudní poplatek z odvolání ve výši 5.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). 4. Po částečném zopakování dokazování odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že předmětný pozemek s bytovým domem jednotný funkční celek ve smyslu § 60a zákona č. 219/2000 Sb. netvoří. Z provedeného dokazování totiž nevyplývá, že by byl bytový dům vystaven v rámci rozsáhlejšího celku, s nímž by měl být funkčně propojen, nebo že by v průběhu jeho výstavby proběhly či byly alespoň předpokládány stavební nebo terénní úpravy na předmětném pozemku. Bytový dům byl sice vybudován zčásti na původním pozemku č. XY, zastavěné části však byly odděleny a dnes tvoří samostatné parcely č. XY a XY. Dále uvedl, že předmětný pozemek sousedí na západní straně s pozemkem ve vlastnictví žalobců p. č. XY, z jižní strany jej obklopují domy na pozemcích p. č. XY, XY, XY a XY, z východní strany bytové domy na pozemcích p. č. XY, XY, XY a XY ze severní strany k němu přiléhá komunikace V. Není přitom zřejmé, proč by měl mít právě s bytovým domem užší funkční souvislost než s ostatními bytovými domy, které jej lemují. Navíc žalobci předmětný pozemek v celé jeho rozloze ani dlouhodobě nevyužívali, a jestliže na něm byla v průběhu řízení z jejich iniciativy vybudována veřejná komunitní zahrada M, jde jen o další okolnost podporující závěr, že předmětný pozemek není pro plnění funkcí bytového domu potřebný. Shrnul, že k existenci jednotného funkčního celku ve smyslu § 60a zákona č. 219/2000 Sb. je třeba užší propojení funkcí pozemku s užíváním bytového domu, které však v projednávané věci dáno nebylo. Pro úplnost pak odvolací soud dodal, že jednotný funkční celek s bytovým domem netvoří ani část předmětného pozemku o rozloze 162 m2 oddělená geometrickým plánem ze dne 15. 3. 2019. Užívání části cizího pozemku bez právního důvodu totiž nemůže založit nárok na bezúplatný převod vlastnického práva k této části. 5. Dovolání žalobců (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z posléze uvedených důvodů přípustné. 6. Pojem funkční celek se vedle zákona č. 219/2000 Sb. a zákona č. 172/1991 Sb. objevuje dlouhodobě také při výkladu tzv. restitučních předpisů [zejména § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nebo § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)] a s tímto pojmem pracuje také soudní praxe mimo problematiku restitucí; např. při rušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 945/2020). 7. Funkčním celkem je třeba rozumět stavební pozemek, popř. pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení – areál (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015). V rozsudku ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, Nejvyšší soud označil za areál také sídliště, jakožto komplex pozemků a staveb. O zastavěný pozemek jde přitom také v případě, že na něm stojí drobná stavba ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) tehdy platné vyhlášky č. 85/1976 Sb. Takovou drobnou stavbou je i oplocení, kterým muselo být staveniště obehnáno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3668/2009, či jeho usnesení ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1437/2015). Nicméně judikatura Nejvyššího soudu nestanoví jako obligatorní požadavek, že součástí funkčního celku mohou být pouze zastavěné pozemky, ale připouští, že může jít i o pozemky nezastavěné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či jeho usnesení ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 363/2019, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17, uveřejněný pod č. 148/2018 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jde-li o tzv. ucelený areál (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016, či jeho usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4503/2017, a ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1787/2020). 8. Přímo ve vztahu k obytným domům pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1216/2019, formuloval závěr, že pozemky přiléhající k obytným domům a určené ke společnému užívání vytváří zpravidla s domem jediný funkční celek, který slouží k lepšímu využití domu, případně jednotek v něm umístěných, a blízkost obytného domu zlepšuje využití zahrady, resp. plochy pro rekreaci; v poměrech domu rozděleného na jednotky pak platí, že zahrada přilehlá k domu a určená ke společnému užívání vlastníky jednotek zpravidla, s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, tvoří s domem funkční celek, který má sloužit k určitému účelu. 9. Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). 10. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, či jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4269/2019). 11. Ve světle citovaných judikatorních východisek se dovolacímu soudu nejeví závěr odvolacího soudu, podle něhož předmětný pozemek netvoří s bytovým domem jednotný funkční celek, jako zjevně nepřiměřený. Odvolací soud při své úvaze důsledně zohlednil relevantní skutkové okolnosti dané věci a svůj závěr v napadeném rozsudku logicky a přesvědčivě odůvodnil. V řízení provedené důkazy nedokládají užší propojení funkcí předmětného pozemku s bytovým domem. Takovou souvislost totiž nelze dovodit z pouhé skutečnosti, že předmětný pozemek (jako součást původní parcely označené č. XY) byl dovolatelům (jejich právním předchůdcům) propůjčen k výstavbě bytového domu, neboť zastavěné části původní parcely č. XY byly odděleny a převedeny do jejich vlastnictví. Ani z dalších historických dokumentů pak nevyplývá, že by celý pozemek pod původním označením č. XY, či jeho část odpovídající předmětnému pozemku, měl být užíván toliko s bytovým domem, resp. že by byl nezbytný k tomu, aby bytový dům mohl plnit své funkce. Přitom naposledy uvedenou tezi podporuje jednak tvrzení samotných dovolatelů, kteří již v žalobě uvedli, že v roce 2015 obnovili historické oplocení nacházející se na předmětném pozemku, neboť na něm byla po mnoho let skládka a vyskytovali se zde bezdomovci, jednak okolnost, že v současné době je na něm zřízena veřejná komunitní zahrada M. Nadto nelze přehlédnout, že předmětný pozemek je obklopen i jinými bytovými domy, přičemž z obsahu spisu nelze dovodit, že by s bytovým domem z jakýchkoliv příčin souvisel úžeji než s ostatními z nich. Konečně dovolací soud pokládá za potřebné zdůraznit, že judikaturu dovolacího soudu týkající se výkladu restitučních předpisů dovolatelé zjevně alespoň částečně dezinterpretují. Úspěchu ve věci, tedy bezúplatného převodu předmětného pozemku, se totiž snaží dosáhnout poukazem na důvody, které podle jimi citované rozhodovací praxe tvoří naopak překážky pro vydání pozemků soukromým osobám. V daném případě však nejde o restituční spor. Zmíněnou judikaturu lze proto využít jako vodítko pro posouzení, zda předmětný pozemek tvoří právě s bytovým domem jednotný funkční celek, ovšem se zohledněním odlišností obou právních úprav a také individuálních skutkových okolností věci. Vyjádřeno jinak, v projednávaném případě je nutno zohlednit skutečnost, že posouzení, zda určitý komplex pozemků a staveb tvoří jednotný funkční celek (areál – tj. kupříkladu sídliště), se zcela nekryje s vyřešením otázky, zda jednotný funkční celek tvoří konkrétní pozemek s konkrétní stavbou v rámci tohoto areálu; tomuto požadavku ostatně odvolací soud rovněž dostál. Nezbývá proto než uzavřít, že při řešení takto nastolené otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. 12. S přihlédnutím k charakteru některých (avšak rozsáhlých) dovolacích námitek uplatněných ve vztahu k zásadní otázce, na níž napadené rozhodnutí spočívá, tedy zda předmětný pozemek tvoří s bytovým domem jednotný funkční celek, dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Takové nezpůsobilé důvody ovšem dovolatelé rovněž uplatnili, neboť brojili jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, tak proti samotnému způsobu hodnocení důkazů. Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). 13. Namítají-li pak dovolatelé, že odvolací soud přehlédl řadu důkazů prokazujících oprávněnost jejich nároku a že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný, nenapadají žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýkají odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. 14. Konečně dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelů, že dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné. 15. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 9. 10. 2024 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu