28 Cdo 1242/2024-865 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) H. P., a b) T. K., zastoupeni JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika –Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, za účasti vedlejšího účastníka vystupujícího na straně žalované: obec Vysoký Újezd, IČO 00234010, se sídlem Vysoký Újezd, Tyršova náves 113, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 313/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2024, č. j. 24 Co 294/2023-827, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná a vedlejší účastník vystupující na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 203 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 24 Co 294/2023-827, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 6. 2023, č. j. 18 C 313/2020-768, ve výrocích II, IV, V a VII, jimiž byl nahrazen projev vůle žalované směřující k uzavření smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem I soud prvního stupně zastavil řízení týkající se pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, výrokem III zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k uzavření smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a výrokem VI rozhodl o nákladech řízení mezi žalobci a vedlejším účastníkem. 2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Předestřela otázku, zda se oprávněné osoby, jejichž restituční nárok na náhradu za nevydaný zemědělský pozemek dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, byl již uspokojen formou finanční náhrady, mohou – za přecenění svého restitučního nároku – domáhat nadto vydání náhradních zemědělských pozemků. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023, a ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1776/2023, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2035/2023, a ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 78/2024. 3. Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. 4. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Rozsudek odvolacího soudu na vyřešení dovolatelkou předestřené otázky (zda se oprávněné osoby, jejichž restituční nárok byl uspokojen formou finanční náhrady, mohou – za přecenění svého restitučního nároku – domáhat vydání náhradních zemědělských pozemků) ovšem nezávisí. Odvolací soud totiž v projednávané věci, vycházeje ze zjištění, že žalobci uplatňovali uspokojení svých restitučních nároků primárně formou vydání náhradních zemědělských pozemků (poskytnutí finanční náhrady podmiňovali nemožností vydat náhradní pozemky) a ke změně své volby nepřistoupili ani v situaci, kdy jim dovolatelka bez jakéhokoliv průvodního sdělení poskytla finanční plnění (v roce 2011 každému z žalobců částku 127 021 Kč a v roce 2013 žalobci b/ dalších 54 822 Kč), jež však neodpovídalo evidované výši jejich restitučních nároků (nárok každého ze žalobců byl ke dni 2. 4. 2008 veden ve výši 960 475,01 Kč) – nenabyli přitom ani jakýchkoliv listin dokládajících důvod platby (např. dohodu o poskytnutí peněžité náhrady), z nichž by při běžné opatrnosti mohli dovozovat, že přijetím peněžitého plnění byl jejich restituční nárok zcela uspokojen – dovodil, že k uzavření dohody mezi žalobci a dovolatelkou (Pozemkovým fondem ČR) o úplném vypořádání restitučního nároku formou peněžité náhrady nedošlo (a to ani konkludentně), pročež poskytnutím výše uvedených částek jejich restituční nárok v celém rozsahu nezanikl (formou finanční náhrady uspokojen nebyl). 6. V situaci, kdy je dovolací soud skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), pak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu nemůže být zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 7. Odvolací soud se konečně nikterak nezpronevěřil níže citované judikatuře dovolacího soudu, dle níž se oprávněné osoby při liknavosti dovolatelky (jejího právního předchůdce) s úplným uspokojením nároku na náhradu za pozemky dle zákona č. 229/1991 Sb. nevydané mohou domáhat jeho vypořádání formou převodu náhradních zemědělských pozemků. K podmínkám, za nichž se oprávněné osoby v takovém případě mohou domáhat uspokojení restitučního nároku formou bezúplatného převodu takových pozemků srov. z judikatury Ústavního soudu zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb., a z judikatury dovolacího soudu rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující. 8. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladovém výroku II, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 9. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 10. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům každého ze žalobců patří odměna advokáta ve výši 2 000 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 5 203 Kč (jež jsou jim žalovaná a vedlejší účastník vystupující na straně žalované povinni nahradit společně a nerozdílně; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 280/2018, jakož i další rozhodnutí v něm citovaná). 11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. 8. 2024 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu