28 Cdo 1306/2024-300 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Zapotilem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, proti žalované M. P., zastoupené Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, o zaplacení 360 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 102/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, č. j. 21 Co 194/2023-219, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, č. j. 21 Co 194/2023-219, se zrušuje; zároveň se zrušuje rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 3. 2023, č. j. 8 C 102/2021-160, ve výrocích I, III a IV a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 31. 3. 2023, č. j. 8 C 102/2021-160, uložil žalované do třiceti dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 360 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z uvedené částky za dobu od 10. 3. 2021 do zaplacení (výrok I), ve zbylé části (ohledně úroku z prodlení ve výši 0,8 % z uplatňované částky za shodné období) žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení v poměru mezi účastníky (výrok III) a o nákladech řízení vzniklých státu (výrok IV). 2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2023, č. j. 21 Co 194/2023-219, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV (v rozsahu žalovanou podaného odvolání) potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Předmětem tohoto řízení je žalobcem uplatněný nárok na poskytnutí peněžité náhrady za majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení), jenž měl (dle žalobních tvrzení) vzniknout žalované užíváním nemovité věci nad rámec spoluvlastnického podílu. 4. Odvolací soud vzal za správná soudem prvního stupně učiněná zjištění (na něž pro stručnost odkázal), že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky (každý s podílem o velikosti ½) bytové jednotky č. XY, vymezené v budově č. p. XY stojící na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, že uvedenou jednotku v žalobou vymezeném období (od 1. 4. 2018 do 31. 3. 2021) užívala „výlučně sama“ žalovaná a že tak činila bez dohody s žalovaným (skutečnosti o uzavření dohody neměl soud za prokázané). 5. Co do právního posouzení (odkazuje na ustanovení § 1117, § 1120 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále i jen „o. z.“) odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že užíváním společné věci nad rámec podílu bez právního důvodu vzniklo žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci vydat, tedy poskytnout za ně peněžitou náhradu, jejíž výši jest poměřovat hladinou obvyklého nájemného (polovina částky 20 000 Kč/měs.). V tomto směru nepovažoval za podstatné, zdali žalobce byt neužívá o své vůli nebo mu žalovaná v jeho užívání brání, a jako správné aproboval i soudem prvního stupně učiněné závěry o nezapočitatelnosti žalovanou uplatňované pohledávky (tvrzený majetkový prospěch žalobce za užívání či pronájem jiného bytu ve spoluvlastnictví účastníků), již považoval za nejistou a neurčitou (§ 1987 o. z.). 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že při posouzení pro rozhodnutí určující otázky, týkající se předpokladů bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním věci nad rámec spoluvlastnického podílu, se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vytýká, že odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněné posouzení založené toliko na zjištění, že bytovou jednotku žalovaná obývá sama bez dohody účastníků (podílových spoluvlastníků), aniž by zkoumal, v jakém rozsahu ji reálně užívá. Přitom je bezpečně doloženo, že dispozice a velikost dané jednotky (reprezentované dvoupodlažním bytem 4+kk, na ploše 131,84 m2, s dvěma samostatnými příslušenstvími) umožňuje, aby byla nezávisle užívána oběma spoluvlastníky, když žalovaná opakovaně uváděla, že obývá toliko prostory v prvním nadzemním podlaží, a že žalobce do bytu nikdy neztratil přístup a prostory korespondující jeho podílu neužívá jen na základě vlastního rozhodnutí (v užívání bytu a v něm vymezených prostor mu žalobkyně nebrání). Podpůrně pak žalovaná namítá, že dlouhodobé a ustálené poměry, kdy žalovaný užíval jinou bytovou jednotku ve spoluvlastnictví účastníků, mohou nasvědčovat tomu, že mezi účastníky byla konkludentně uzavřena dohoda o bezplatném užívání společných nemovitostí, a že neúplné posouzení stran rozsahu a kvality užívání společné věci jejími spoluvlastníky se promítá i do závěru o výši bezdůvodného obohacení. Navrhla, aby byl zrušen jak dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jemuž by věc měla být vrácena k dalšímu řízení. 7. Spolu s dovoláním žalovaná učinila i návrh na odklad právní moci (vykonatelnosti) dovoláním napadeného rozhodnutí. O něm Nejvyšší soud již dříve samostatně rozhodl usnesením ze dne 18. 6. 2024, č. j. 28 Cdo 1306/2024-294. 8. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. 9. Dovolání bylo projednáno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v aktuálním znění (srov. bod 2, čl. II, část první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řádu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 10. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou coby účastnicí dotčenou výrokem rozhodnutí) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že nepostrádá povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když pro ně neplatí žádné omezení plynoucí z § 238 o. s. ř. 13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Žalovanou podané dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky vztahující se k posouzení, užívala-li žalovaná věc ve spoluvlastnictví účastníků (bytovou jednotku) nad rámec svého podílu (jejíž vyřešení je zde určující pro napadené rozhodnutí, tedy pro závěr, vzniklo-li žalované na úkor žalobce bezdůvodného obohacení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak bude dále rozvedeno, i s použitím citované judikatury). 15. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právní otázky, pro kterou bylo připuštěno dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru o opodstatněnosti dovolání. 16. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. 17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 18. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 19. Podle § 1117 o. z. má každý spoluvlastník právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka. 20. Každý ze spoluvlastníků je úplným vlastníkem svého podílu (srov. § 1121 o. z.). 21. Podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci (srov. § 1122 odst. 1 o. z.). 22. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2). 23. Podstata (podílového) spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení § 1122 odst. 1 o. z., dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „R 17/2013“), dovolací soud, i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05, rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v prvním případě třeba pohlížet jako na nárok podle ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. (nyní viz ustanovení § 1122 odst. 1 o. z.), s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení (nutnost rozlišit obě situace vyplývá i ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5386/2016). 24. V odkazovaném rozhodnutí R 17/2013 Nejvyšší soud současně vyložil, že posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části. Na základě tohoto posouzení je možné učinit závěr, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec. Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li například existenci dohody o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná). Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom právní úpravou i judikaturou pojímán jako objektivní (směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu). 25. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je tedy pevně ukotvena v konkluzi, že na vznik bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním společné věci v obdobných případech lze usuzovat tehdy, užívá-li vskutku bez právem aprobovaného důvodu některý ze spoluvlastníků společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu (důkazní břemeno o rozsahu „nadužívání“ společné věci v takovém případě tíží bezdůvodně ochuzeného), případně kdy technické uspořádání společné věci nebo faktické poměry vytvořené jedním ze spoluvlastníků (faktickým uživatelem věci) druhému spoluvlastníku neumožňují realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem (i v těchto situacích nese důkazní břemeno o prokázání rozhodných skutečností bezdůvodně ochuzený). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. obč. zák., použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)]. 26. I v situaci, kdy předmětem spoluvlastnictví je dům o jedné bytové jednotce, obecně není vyloučena úvaha, že druhý spoluvlastník má možnost tuto jednotku objektivně spoluužívat v rozsahu svého podílu tehdy, jestliže spoluvlastník, který v jednotce fakticky bydlí, užívá pouze její část, která výměrou, popřípadě kvalitou užívání koresponduje jeho podílu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 282/2020); uvedenou úvahu – až na odůvodněné výjimky – v zásadě nelze popřít jen s poukazem na aktuálně nedobré vztahy spoluvlastníků (nejde-li kupř. o stav vyvolaný jedním ze spoluvlastníků, jež činí spoluužívání věci, bytové jednotky, jiným spoluvlastníkem fakticky nemožným, tedy kdy aktuálním uživatelem nastolené poměry druhému spoluvlastníku znemožňují realizaci práva užívat společnou věc; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2023, sp. zn. 28 Cdo 225/2023). 27. Ve světle výše reprodukovaných závěrů ustálené rozhodovací praxe (od níž není důvod se odchýlit) je zřejmé, že neobstojí odvolacím soudem učiněné právní posouzení, podle kterého žalovaná užívala bytovou jednotku v podílovém spoluvlastnictví účastníků (i při absenci dohody spoluvlastníků či jiného právního titulu) nad rámec svého spoluvlastnického podílu, jež se zakládá toliko na osamoceném zjištění, že předmětnou bytovou jednotku v rozhodné době obývala (užívala) jen žalovaná, nikoliv žalobce, bez toho, aby měl soud za zjištěné (spolehlivě prokázané, na základě rozložení důkazního břemene), v jakém rozsahu bytovou jednotku žalovaná reálně užívala (nejenom co do výměry, ale i kvality obývaných prostor, i se zřetelem na dispoziční uspořádání jednotky), případně byly-li dány objektivní překážky (ať už technického rázu, či faktických poměrů vytvořených některým z účastníků), které žalovanému bránily v užívání jednotky v rozsahu odpovídajícímu jeho podílu. 28. V situaci neúplného (nesprávného) posouzení co do rozsahu užívání společné věci, jsou pak přinejmenším předčasné i odvolacím soudem současně činěné závěry o vzniku bezdůvodného obohacení (užívání věci nad rámec podílu bez právního důvodu; § 2991 o. z.), potažmo jeho výši. 29. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, včetně akcesorického výroku II o nákladech odvolacího řízení. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, v rozsahu odvoláním napadených výroků I, III a IV, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srovnej § 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.). 30. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (ustanovení § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.). 31. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. 8. 2024 Mgr. Petr Kraus předseda senátu