28 Cdo 1388/2024-793 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. O., zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27/114, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o převod náhradních pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 167/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2024, č. j. 11 Co 136/2023-676, t a k t o : Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 3. 2023, č. j. 11 C 167/2018-609 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. 4. 2023, č. j. 11 C 167/2018-624), jímž byla ve výroku I žalované uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o převodu tam specifikovaných pozemků (jako pozemků náhradních dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), a ve výroku II bylo rozhodnuto o tom, že o zbytku nároku žalobce a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. 2. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva – naplnění podmínek pro uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby prostřednictvím žaloby k nahrazení projevu vůle žalované při vydání náhradních pozemků mimo veřejné nabídky dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka považuje závěry odvolacího soudu v tomto ohledu za nesprávné (namítá zejména, že pouhá délka restitučního řízení není bez dalšího známkou liknavosti povinné osoby, přičemž zpochybňuje i další dílčí konkluze, na jejichž podkladě odvolací soud dospěl k závěru o oprávněnosti uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby soudní cestou). 3. Spolu s dovoláním učinila dovolatelka i návrh na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí (o němž Nejvyšší soud rozhodl samostatně usnesením ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1388/2024). 4. Žalobce podal k dovolání nesouhlasné vyjádření. 5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první o. s. ř.). 8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 9. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). 10. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020). 11. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). 12. Rozhodnutí odvolacího soudu se výše rekapitulovaným závěrům rozhodovací praxe neprotiví a v něm uvedené závěry nejsou nepřiměřené (se zřetelem na zjištěné skutkové okolnosti), měl-li zde odvolací soud na zřeteli nejenom celkovou délku (dobu) restitučního řízení, ale vzal-li v úvahu i další okolnosti případu, jejichž zhodnocením dospěl k závěru, že postup žalované ve vztahu k oprávněné osobě lze v nyní posuzované věci kvalifikovat jako liknavý a svévolný [Soud prvního stupně, z jehož skutkových zjištění vycházel i odvolací soud, se podrobně zabýval aktivitou žalobce (jeho právní předchůdkyně) při uplatňování restitučního nároku (včetně frekventovaných žádostí o převod pozemků z veřejné nabídky) a důvody, pro které nárok dosud nedošel svého plného uspokojení, zdůrazňuje potíže, jež žalobci (jeho právní předchůdkyni) působil nedostatek součinnosti žalované (i v souvislosti s opatřováním nezbytných podkladů), připomínaje i prodlení provázející správné ocenění (přecenění) nároku či nerespektování statusu oprávněné osoby ve vztahu k některým odňatým pozemkům i po rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla řešena i otázka oprávněnosti nároku žalobcovy právní předchůdkyně.]. 13. Konkluze učiněné odvolacím soudem se pak neodchylují ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího soudu („rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2759/2019, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017“ a „rozsudek NS ČR 28 Cdo 5389/2014 nebo 28 Cdo 1787/2015“), jež se otázkou liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů. 14. V dovolání rovněž obsažená kritika soudy učiněných skutkových zjištění pak překračuje způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudy nižšího stupně učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). 15. Z uvedeného vyplývá, že zákonem normované předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny (řešení dovoláním vytčené otázky hmotného práva obsažené v dovoláním napadeném rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a nejsou dány důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky). 16. O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, je-li z obsahu spisu zřejmé, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. 7. 2024 Mgr. Petr Kraus předseda senátu