28 Cdo 1734/2024-205 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: J. Š., zastoupený Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, proti žalovaným: 1) J. B., a 2) P. Š., zastoupené JUDr. Janem Benkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 434/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2023, č. j. 25 Co 212/2023-179, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : 1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 4. 2023, č. j. 5 C 434/2022-136, jímž bylo žalovaným uloženo, aby žalobci společně a nerozdílně zaplatili částku 250 000 Kč s 11,75 % úrokem z prodlení jdoucím od 24. 6. 2022 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalované. Kladly otázku výkladu pojmu osoba blízká ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Měly za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Vytýkaly rovněž, že odvolací soud neprovedl jimi navržený důkaz – výpis z bankovního účtu žalobce – pro opožděnost dle § 205a o. s. ř., čímž se měl odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, a ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007, a důkaz výslechem svědků k prokázání rozsahu, v němž byl pro něj deponovaný příspěvek na péči o zesnulou družku Annu Hegegyovou zkonzumován samotným žalobcem. V této souvislosti odkazovaly na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 486/2019. 3. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. V projednávané věci ovšem rozsudek odvolacího soudu na vyřešení otázky výkladu pojmu osoba blízká ve světle zákona č. 108/2006 Sb. zjevně nezávisí. Odvolací soud totiž, vycházeje ze zjištění, že žalobce žil ve společné domácnosti se svojí družkou A. H. (zemřelou dne XY), která od května 2018 do července 2021 pobírala dávku sociální pomoci (příspěvek na péči), byl evidován úřadem práce jako jediný poskytovatel této pomoci a veškerou péči o ni též fakticky zajišťoval, přičemž uvedené dávky byly poukazovány na její účet u peněžního ústavu, kde byly na základě jejich vzájemné dohody deponovány pro žalobce, dovodil, že příspěvek na péči vyplacený za dobu od května 2018 do července 2021 A. H. na její účet ve výši 250 000 Kč náleží v celém svém rozsahu žalobci, a zavázal proto žalované coby dědičky zesnulé A. H. (nabyvatelky účtu, na němž byly prostředky deponovány), aby uvedenou částku žalobci vydaly. Závěry odvolacího soudu tudíž vychází z popsaných individuálních skutkových zjištění (výlučný výkon potřebné péče o A. H. žalobcem, dohoda o deponování vyplaceného příspěvku na péči pro žalobce na bankovním účtu A. H.), a nikterak tak nezávisí na v dovolání předestíraném výkladu pojmu osoby blízké ve světle zákona č. 108/2006 Sb., coby zákonem uvažovaném příjemci posuzované dávky. Zpochybňují-li přitom dovolatelky popsaná rozhodná skutková zjištění, představuje jejich polemika evidentně kritiku závěrů skutkových, a nikoliv právních. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. usuzovat nelze. 6. Vytýkají-li pak dovolatelky, že odvolací soud neprovedl jimi označené důkazy, upozorňují tím na vady řízení, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné; srovnej § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř., z judikatury poté například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 971/2019, a ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2545/2022. 7. K výtce dovolatelek, že provedení důkazu výpisem z bankovního účtu žalobce v systému neúplné apelace odůvodňuje § 205a písm. c) o. s. ř., dlužno uvést, že zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvracejí závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu věci), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků přitom může spočívat i na takových skutečnostech, které – kdyby byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, a to z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 95/2010, ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 520/2010, ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2421/2013, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2006/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2529/2009, a ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 448/2016). Odvolací soud se tedy výše citované ustálené judikatuře nikterak nezpronevěřil, jestliže v systému neúplné apelace neprovedl důkaz výpisem bankovního účtu žalobce označený dovolatelkami až v odvolacím řízení, jestliže jím měl být v odvolacím řízení zjištěn skutkový stav jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě hodnocení provedeného dokazování, a nejde ani o zpochybnění věrohodnosti užitých důkazních prostředků ve smyslu § 205a písm. c) o. s. ř. (dovolatelky ani netvrdily jakým způsobem měl jimi označený důkaz znevěrohodnit důkazní prostředky, z nichž soudy nižšího stupně čerpaly své skutkové závěry). Konkluze odvolacího soudu se tudíž nikterak neodchylují ani od závěrů plynoucích z dovolatelkami zmiňovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, a ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007. 8. Naříkají-li dovolatelky též neprovedení důkazů výslechem svědků k prokázání rozsahu, v němž měl být příspěvek na péči zkonzumován v důsledku hospodaření žalobce s příjemkyní dávky ve společné domácnosti, jest dodat, že soudy nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, nebo usnesení téhož soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2918/2021); dovolatelky před soudy nižších stupňů ostatně ani nevymezily konkrétní skutečnosti (konkrétní rozsah či způsob konzumace předmětné dávky žalobcem za života její příjemkyně), jež snad uvedenými důkazy měly být prokázány. 9. Napadají-li pak dovolatelky rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř). 11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci, který se k dovolání nevyjádřil, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. 12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. 9. 2024 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu