28 Cdo 1776/2024-428 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně 21, a.s., identifikační číslo osoby 271 30 967, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1569/2c, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Příchovice, identifikační číslo osoby 491 95 379, se sídlem v Příchovicích 5, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, o zaplacení 1 850 327,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 186/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2024, č. j. 14 Co 302/2023-384, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 937,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Vlasáka, advokáta se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1569/2c. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen „odvolací soud“) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 9. 2023, č. j. 8 C 186/2016-344, ve výrocích I a III, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 128 845 Kč se specifikovaným příslušenstvím a bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). 2. Žalobkyni přisouzené plnění (ze žalobou žádané částky celkem 1 850 327,38 Kč s příslušenstvím) podle soudy učiněného závěru představuje peněžitý ekvivalent žalovaným získaného bezdůvodného obohacení za užívání nemovitých věcí – označených zemědělských budov ve vlastnictví jiné osoby bez právního důvodu, za žalobou vymezené období (1. 1. 2014 – 23. 11. 2015), kdy k uplatnění pohledávky je žalobkyně legitimována jako postupník na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené s vlastníkem nemovitých věcí coby ochuzeným. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve věci samé, a navazujícím výrokům II a III podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od odkazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy nesprávně právně posoudil otázku naplnění předpokladů pro vznik bezdůvodného obohacení a určení jeho výše, při jejímž řešení opomenul závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4184/2018. Žalovaný vytýká, že předmětné nemovitosti s ohledem na jejich faktický stav nebylo lze využívat a pronajmout a užívací právo k nim tak nemělo prakticky žádnou majetkovou hodnotu. I s poukazem na pasivitu vlastníka při výkonu vlastnického práva k budovám (zanedbání údržby a špatný stavebně-technický stav), okolnosti nabytí staveb do vlastnictví a toliko sporadické užívání nemovitostí, považuje žalovaný uplatňování práva na vydání bezdůvodného obohacení za rozporné s dobrými mravy. Dále pak zpochybňuje i kvantifikaci bezdůvodného obohacení, k níž dospěl soud na základě v řízení provedených znaleckých posudků s rozdílnými závěry. 4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. 5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 8. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálená v závěru, že plněním bez právního důvodu, případně protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, respektive § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je i stav, kdy je nemovitá věc užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, a ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Vzhledem k obdobnému znění ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. jsou závěry formulované ve vztahu k přechozí právní úpravě přiměřeně použitelné i v poměrech současné právní úpravy, kdy ovšem nejde o kondikci z plnění (popisované situace již nelze podřazovat skutkové podstatě plnění bez právního důvodu), nýbrž o bezdůvodné obohacení vzniklé protiprávním užití cizí hodnoty (namátkou viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020). 9. V souladu s konstantní judikaturou pak i peněžitá náhrada za protiprávní užití cizí hodnoty (§ 2991 o. z.) musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v režimu aktuální právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1085/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2803/2023). 10. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu se od výše rekapitulované rozhodovací praxe neodchyluje, vychází-li učiněné právní posouzení (o naplnění předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení) ze zjištění (podloženého i svědeckými výpověďmi), že v žalobou vymezené době byl právě žalovaný výlučným uživatelem předmětných nemovitostí (bez zřetele na to, jak často a nakolik intenzívně je užíval, učinil-li je současně přístupné toliko pro sebe a svou potřebu; k tomu přiměřeně srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99; rozsudek ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007; nebo rozsudek ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011), a že tak činil, aniž by disponoval titulem k jejich užívání (ať již obligačním či věcněprávním; uvedená okolnost je mezi stranami – i ve vazbě na výsledky předchozího řízení o určení vlastnického práva – nesporná). 11. Odvolacím soudem přijaté závěry nejsou v rozporu ani s dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4184/2018, tedy v něm vyslovenými konkluzemi o absenci bezdůvodného obohacení, jež se odvíjely od individuálních, oproti projednávanému sporu odlišných a do značené míry specifických okolností případu, kdy v tehdy posuzované věci měly soudy za zjištěné, že objekt, za jehož užívání byla jinou osobou žádána náhrada z titulu bezdůvodného obohacení, nebylo lze užívat a nebylo jej lze pronajmout, když i stavební úřad zakázal jeho další užívání (v rozporu s kolaudovaným stavem); o takovou situaci (či jí obdobnou) v přítomné věci nejde. V této kauze nebyly zjištěny natolik specifické okolnosti, které by umožňovaly úsudek, že předmětné prostory nebylo možno pronajmout a že užívací právo k nim mělo nulovou hodnotu. V tomto ohledu lze poukázat např. i na zjištění, že předmětné (zemědělské) stavby v rozhodném období fakticky plnily svou funkci, byly připojeny na rozvod elektrické energie, či splňovaly i další právními předpisy stanovené požadavky. Také nelze nezmínit, že zhoršený stavebně-technický stav budov byl reflektován právě při kvantifikaci bezdůvodného obohacení, jež bylo soudem – v souladu s odkazovanou judikaturou – určeno v úrovni obvyklého nájemného, zjištěného expertním dokazováním, když i soudem přijatý revizní znalecký posudek Ing. Ivana Čipery pracuje se skutečným stavem nemovitostí a jejich dílčími závadami, které zohledňuje právě snížením nájemného, jehož by bylo lze dosáhnout pronájmem srovnatelných nemovitostí v dané lokalitě a době. Zásadně jiné závěry (o využitelnosti nemovitostí a možnosti jejich pronajmutí) se nepodávají ani z dříve podaného posudku znalkyně Renáty Havířové, přestože se pak znalci ve svých některých postupech a dílčích závěrech liší. 12. Námitky dovolatele zpochybňující konkluze obou soudů o skutečném stavu nemovitostí, (potažmo jejich reálné využitelnosti a možnosti pronajmutí) představují pak již kritiku soudy učiněných zjištění, která v dovolacím řízení není relevantní, když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a kdy samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. 13. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem nastolená otázka týkající se poměřování žalobkyní uplatněného práva korektivem dobrých mravů. Ustanovení zákona upravující korektiv dobrých mravů podle ustálené judikatury patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností; odpovídající úsudek soudu musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. 24 ICdo 63/2020, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, nebo ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posuzování rozporu s dobrými mravy dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3879/2018). Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze pak považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3047/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2929/2018). 14. Ani v naznačeném směru úvaha odvolacího soudu učiněná po zvážení všech podstatných okolností případu, žádným defektem netrpí (a nelze ji označit za nepřiměřenou), v situaci, kdy nebyly zjištěny okolnosti takového druhu a intenzity, pro něž by žalobkyní vůči žalovanému vznesený požadavek na vydání bezdůvodného obohacení bylo lze považovat za nemravný, resp. za výraz zneužití práva (a kdy i žalovaným uváděné okolnosti o nabytí vlastnického práva jejím současným vlastníkem byly důsledkem žalovaným učiněného právního jednání, které bylo soudy posuzováno již v předchozím řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem). V této souvislosti znovu zmiňovaný nedobrý stav nemovitostí (jež přičítá žalovaný pasivitě vlastníka, nehledě na soudy uváděné zjištění že, předmětné budovy i po změně vlastnictví učinil žalovaný nadále přístupné toliko pro sebe a svoji potřebu) byl – jak již výše uvedeno – reflektován při kvantifikaci bezdůvodného obohacení. 15. K výtkám týkajícím se znaleckého dokazování, z něhož vycházely soudy při kvantifikaci bezdůvodného obohacení (namítá-li dovolatel, že soudy ve dvou řízeních vztahujícím se k totožné skutkové i právní věci rozlišené pouze jinou dobou možného uplatnění nároku, bylo obvyklé nájemné stanoveno „zcela zásadním rozdílným způsobem“) nelze než uvést, že k těmto pasážím dovolání žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. (vytčení kvalifikované právní otázky a k ní se vážícího hlediska přípustnosti dovolání) – dovolatel neuplatňuje. I zde jde přitom o závěr do značné míry skutkový (výsledek hodnocení ve věci provedených důkazů, včetně znaleckých posudků), jež nepodléhá přezkumu dovolacího soudu, jehož kognice je omezena výlučně na otázky právního posouzení. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu zajisté vyplývají i určitá základní východiska ohledně provádění a hodnocení důkazů znaleckými posudky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2738/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 150/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1516/2019), dovolatel však neuvádí, v čem konkrétně měl by být postup soudu v dané věci – jde-li o provádění a hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků – v kolizi s ustálenou rozhodovací praxí. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (odvolací soud v tomto směru aproboval hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, včetně hodnocení znaleckých posudků) je přitom zřejmé, proč se kvantifikace bezdůvodného obohacení v této konkrétní věci opírá právě o závěry (revizního) znaleckého posudku Ing. Ivana Čipery (který podle zjištění soudu zohledňuje reálný stav budov a dosažitelný nájem se zřetelem na skutečnou užitnou podlahovou plochu v nich užívaných prostor). Oproti tomu pak dovolatel jen poukazuje na stanovení výše bezdůvodného obohacení (rozhodnutím soudu prvního stupně) v jiném řízení (coby novou skutečnost, jíž však nelze v dovolacím řízení uplatnit; srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.) a za jiné (předchozí) období, nehledě na to, že své námitky v tomto směru zakládá na nikoliv zcela korektní argumentaci o zásadním rozporu mezi dvěma provedenými posudky, když i jím uváděný údaj „70 Kč/m2/rok“ z posudku znalce Ing. I. Čipery je zcela zjevně jinou veličinou („výchozí“ obvyklou kupní cenou pozemku 70 Kč/m2 zastavěného stavbou jiného vlastníka, jež se negativně promítá do případného pronájmu budov) nežli revizním znalcem v této věci stanovené (jednotkové) obvyklé nájemné (z budov o rozloze 2607 m2, jež bylo za žalobou vymezené období téměř dvou let určeno částkou 128 845 Kč a kdy jde o veličinu, jíž jev tomto konkrétním případě – i s ohledem na oběma znalci uváděný omezený trh – obtížné určit s matematickou přesností). Postup soudu v přítomné věci při zjišťování skutkového stavu, včetně vyžadování, provádění a následného hodnocení znaleckých posudků, je přitom do značné míry ovlivňován i procesní aktivitou účastníků samých, kteří právě v tomto řízení proti znaleckému posudku znalce Ing. I. Čipery (vyžádanému i v reakci na jejich námitky proti posudku znalkyně Renáty Havířové, jež i soud po výslechu znalkyně vyhodnotil jako relevantní) žádné námitky neuplatnily, ba ani nepožadovaly výslech tohoto znalce (jak je ověřitelné i z vyjádření žalovaného z 29. 6. 2023, na č. l. 324 spisu). 16. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem vyžadované předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. [Pro rozhodnutí určující právní otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.] 17. Napadá-li snad žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu i v té části výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výrocích II a III, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího soudu, nelze než odkázat na ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., podle nějž dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 6 260 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), celkem ve výši 7 937,60 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 6. 9. 2024 Mgr. Petr Kraus předseda senátu