28 Cdo 1834/2024-1712 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) M. N. N., b) M. S., c) V. S., a žalobce d) P. N., všech zastoupených Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 33/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. března 2024, č. j. 8 Co 230/2024-1626, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.487,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Mládka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl ve věci již podruhé rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 6 C 33/2020-1516, jímž nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu ve specifikovaném znění (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Původní rozsudek řečeného soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 6 C 33/2020-1088, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9. 2022, č. j. 6 C 33/2020-1176, byl zčásti potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2022, č. j. 8 Co 727/2022-1212, zčásti zrušen a vrácen k dalšímu řízení, v němž došlo k vydání nynějšího rozhodnutí. Zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu bylo napadeno dovoláním a ústavní stížností, přičemž dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 952/2023, a ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1694/23. Po částečném zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání se žalobci nyní domáhali převodu tří náhradních pozemků k uspokojení jejich restitučního nároku v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Žalovaná sporovala především ocenění odňatých pozemků, nesouhlasila se závěrem o jejich stavebním charakteru. Okresní soud uzavřel, že otázky aktivní legitimace žalobců k uplatnění restitučního nároku, svévolného a liknavého jednání žalované i existence nároku a jeho výše byly již pravomocně vyřešeny potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu ve věci (č. j. 8 Co 727/2022-1212), proto po úvaze, že žalobci doposud nevyčerpali svůj restituční nárok a žádné zákonné překážky nebrání převodu žádaných náhradních pozemků do jejich spoluvlastnictví, žalobě vyhověl. 2. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 3. 2024, č. j. 8 Co 230/2024-1626, k odvolání žalobců i žalované rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil ve výroku I o věci samé, změnil jej pouze ohledně rozsahu převodu jednoho z pozemků (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud reagoval na námitku žalované ohledně ocenění odňatých pozemků jako stavebních, odkázal též na svůj rozsudek ve věci (č. j. 8 Co 727/2022-1212) a vyjádřil se k převoditelnosti pozemků, přičemž poukázal na relevantní ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v části dotčené změnou žaloby (došlo k rozdělení pozemku parc. č. XY v obci a k.ú. XY) jej změnil, žalobcům poté vyhověl ohledně nákladů řízení. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích co do výroku I. podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky, jež v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla zodpovězena a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Táže se, zda lze nevydané pozemky fakticky dotčené objekty sportovního hřiště právně hodnotit jako stavební pozemky dle § 14 odst. 1 vyhlášky Ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „oceňovací vyhláška“). Poté tvrdí, že rozsudek, který námitky ohledně řečeného nevypořádal v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, je nepřezkoumatelný a porušuje právo dovolatelky na spravedlivý proces. Namítá též, že se odvolací soud v nynější věci dopustil procesního pochybení tak závažného, že vada řízení může obstát jako samostatný dovolací důvod, a dovolací soud nemá jinou možnost než jeho rozhodnutí zrušit. 4. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu v naříkaném výroku I, ale i rozsudek soudu prvního stupně v odpovídajícím výroku a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Domáhá se též odkladu právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí. 5. K dovolání žalované se vyjádřili žalobci, již považují dovolání za nepřípustné. Upozorňují, že odvolací soud se námitkou žalované ohledně ocenění nevydaných pozemků dotčených sportovními hřišti zabýval, a akcentují usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 952/2023, kterým bylo odmítnuto předchozí dovolání žalované a v němž se dovolací soud již vyjádřil k její námitce, která je nyní předkládána jako otázka neřešená. Vyjadřují se též ke kritériím, která jsou dle rozhodovací praxe při oceňování odňatých pozemků posuzována, a odmítají argumentaci žalované, že pozemky nemohou být oceněny jako stavební, pokud se na nich nenachází stavba v občanskoprávním slova smyslu. Odkazují přitom na četnou judikaturu dovolacího soudu ohledně posuzování stavební povahy odňatých pozemků i přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí. Navrhují, aby dovolací soud daný mimořádný opravný prostředek jako nepřípustný odmítl, popřípadě aby jej zamítl. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání žalované není přípustné. 10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně odebraného pozemku; pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3579/2023, bod 5); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Pokud byly sice odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny, popřípadě dále využity jako pozemky stavebního charakteru, je namístě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2776/2020). 11. Pakliže byly tedy pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (čemuž nasvědčuje v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). 12. Dovolací soud v této souvislosti rovněž aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně kupříkladu jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm odkazovaná), přičemž judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, pouze příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3243/2023, bod 5). 13. Na ocenění odňatých pozemků jako stavebních přitom ničeho nemění okolnost, že na nich bylo vybudováno tenisové, ragbyové, dětské a fotbalové hřiště či zastavění pozemku dočasnou stavbou (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 914/2024, bod 10). Dále se jeví vhodným podotknout, že judikatura dovolacího soudu neobsahuje jakoukoliv (a to ani implicitně) formulovanou podmínku bližší souvislosti mezi konkrétní územně plánovací dokumentací a reálně uskutečněnou výstavbou, například spočívající v totožnosti charakteru výstavby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2231/2022, bod 10, a ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 952/2023, bod 24 in fine). 14. Je třeba zdůraznit, že odvolací soud se výše citované judikatuře nikterak nezpronevěřil; své závěry o nutnosti ocenit odňaté pozemky ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky jako stavební totiž opírá o zjištění, dle nichž tyto pozemky byly odňaty právě za účelem plánované výstavby v dotčených lokalitách hlavního města Prahy (Smíchov, Košíře), jež byla následně (byť s jistým časovým odstupem a v modifikované podobě) též realizována. Vycházel-li odvolací soud ze znaleckého posudku a výslechu znalkyně, dle kterých zjistil, že znalkyně využila směrný regulační plán města Prahy z roku 1964 a regulační plány „Smíchov a Košíře“, dle nichž bylo předmětné území určeno k zastavění, že v rozhodné době pro dané území jiná platná územně plánovací dokumentace neexistovala a jediným skutečným účelem odnětí daných pozemků byla výstavba domů, popřípadě průmyslové zástavby nebo sportovního zázemí, hřišť a s tím spojené infrastruktury a že k odnětí předmětných pozemků nedošlo za účelem jejich zemědělského využití, pak jeho závěry o stavebním charakteru odňatých pozemků plně korespondují s výše uvedenou judikaturou (viz bod 38 ve spojení s bodem 7 rozsudku odvolacího soudu). 15. Otázka, již dovolatelka pokládá jakožto otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešenou, postrádá ve věci relevanci, neboť z výše popsaného plyne, že zde není rozhodné, zda jsou v současné době pozemky zastavěny stavbou v občanskoprávním slova smyslu nebo jaká je jejich povrchová úprava, nýbrž jak byly pozemky vymezeny v příslušné územně plánovací dokumentaci – pokud byly určeny k zastavění, lze je ocenit jako pozemky stavební dle § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky. Je pak nutné souhlasit se žalobci, že dovolatelkou vymezená otázka nemůže být označena za otázku neřešenou v judikatuře dovolacího soudu v situaci, v níž v související věci vydal Nejvyšší soud usnesení ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 952/2023, v jehož bodě 23 se vyjádřil k totožné námitce žalované tak, že „nelze přisvědčit dovolatelce, dovozuje-li z rozhodovací praxe dovolacího soudu, že pro závěr o stavební povaze původních pozemků musí být kromě existence územně plánovací dokumentace naplněna také ‚jiná kritéria‘. Na správnosti ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních tudíž nic nemohou změnit výtky dovolatelky o absenci stavby v občanskoprávním smyslu na těch nevydaných pozemcích, jež byly v době jejich odnětí využívány jako hřiště či tenisové dvorce, či o realizaci pouze dočasné průmyslové stavby na jednom z těchto pozemků v okamžiku jeho přechodu na stát. V poměrech přítomné věci je totiž pro určení výše restitučního nároku žalobců rozhodující zejména vymezení odňatých pozemků ve schválené územně plánovací dokumentaci [viz § 11a odst. 14 zákona o půdě, respektive § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Toto vymezení se však nikterak nepojí s výkladem pojmu stavba v poměrech práva občanského či s existencí trvalých staveb na dotčených pozemcích.“ Stejná otázka pak byla řešena i v další skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3359/2023, bod 29). 16. Nad rámec řečeného je třeba upozornit, že samotné zjišťování ceny nemovitosti a její určení dle cenového předpisu je otázkou zejména skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si pak zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§ 127 odst. 1 o. s. ř.; srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 984/2020). 17. Znalecký posudek je potom dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud zkoumá přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 36/2020, i ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 415/2023, bod 10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01). K jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4541/2018). 18. Podle účinné procesní úpravy přísluší dovolacímu soudu zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej z mnoha např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3404/2020, či ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění), jež nemohou založit přípustnost dovolání. Rovněž je vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. 19. Z uvedeného plyne, že pokud dovolatelka napadá způsob ocenění užitý znalkyní, z jejíhož znaleckého posudku při zjišťování ceny odňatých pozemků nalézací soudy vyšly, zpochybňuje svými výtkami zejména skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod. 20. Přisvědčit poté nelze ani tvrzení dovolatelky, že se nalézací soudy s její námitkou ohledně ocenění odňatých pozemků jako stavebních nevypořádaly. Soud prvního stupně odkázal na související rozhodnutí, v němž byla otázka ocenění restitučního nároku žalobců vyřešena a s nímž se ztotožnil (bod 8 rozsudku okresního soudu), odvolací soud pak odkázal na výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3359/2023 a celkově se k námitce žalované vyjádřil v bodě 38 svého rozsudku. Stejně lichým se jeví též tvrzení, že se soudy nevypořádaly s návrhem na provedení důkazu záznamem o jednání Okresního soudu v Českém Krumlově ve věci sp. zn. 7 C 134/2022, když z bodu 37 rozsudku krajského soudu i z protokolu o jednání před ním dne 19. 3. 2024 plyne opak (viz č. l. 1675 spisu). 21. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobce týkající se přezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč. Zde uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobné platí i pro rozhodnutí odvolacího soudu a řízení dovolací. V daném případě odvolací soud zcela přezkoumatelným způsobem vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru o ocenění odňatých a nevydaných pozemků. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemohlo pro žalovanou představovat překážku pro uplatnění jejích práv, neboť z obsahu dovolání je patrné, že důvody rozhodnutí odvolacího soudu jí byly zřejmé. Nelze tedy zajisté hovořit ani o „procesním pochybení tak zásadním, že je v něm třeba spatřovat porušení práva na spravedlivý proces“, jak uvádí dovolatelka. 22. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 23. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34). 24. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalované bylo odmítnuto a v níž k nákladům žalobců patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 10.020 Kč (určená z tarifní hodnoty 422.000 Kč – viz bod 42 a 46 rozsudku odvolacího soudu), společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH tak mají žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.487,20 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 7. 8. 2024 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu