28 Cdo 2121/2024-1277 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. R., a b) J. M., obou zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, za účasti 1) města Boží Dar, identifikační číslo osoby 004 79 705, se sídlem v Božím Daru 1, 2) B. E., a 3) J. E., jako vedlejších účastníků na straně žalované, 2) a 3) zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 126/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2024, č. j. 13 Co 298/2023-1221, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2024, č. j. 13 Co 298/2023-1221, se ruší ve výrocích III a V – IX; v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Okresní soud v Karlových Varech (dále i „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2023, č. j. 9 C 126/2019-1077, uložil žalované uzavřít s žalobci dohodu o bezúplatném převodu blíže specifikovaných pozemků v katastrálních územích XY a XY (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobci domáhali převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). 2. I s poukazem na své předchozí rozhodnutí v přítomné věci – rozsudek ze dne 12. 6. 2020, č. j. 9 C 126/2019-578, jímž byl odůvodněn závěr o oprávněnosti postupu žalobců uspokojit restituční nárok [dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů] mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků pro zjištěnou liknavost a svévoli žalované při jeho uspokojování, soud prvního stupně zopakoval, že restituční nárok, vzdor aktivní snaze žalobců zahrnující i jejich účast v předchozích veřejných nabídkách, došel dosud toliko svého částečného uspokojení, krom jiného i z důvodu nedostatečné nabídky náhradních pozemků. Žalobci žádané pozemky z vlastnictví státu, označené v prvním výroku rozsudku, soud shledal převoditelnými, potažmo vhodnými i k náhradní naturální restituci a žalobu (výrokem II) zamítl toliko ohledně pozemku, jenž byl již dříve vydán jiné oprávněné osobě (a mezi státem vlastněné pozemky tak nepatří). Pro skutkovou odlišnost posuzované věci označil za nepřípadný i odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž nebyl zjednán průchod náhradní restituci tam, kde v postupu žalované (jejího předchůdce) nebylo lze nalézt prvky liknavosti, libovůle či svévole. 3. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále i „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 13 Co 298/2023-1221, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (tj. vyjma výroku II) ve vztahu k žalobci b) zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I), v poměru mezi žalobcem a) a žalovanou změnil tak, že se žalované ukládá uzavřít s tímto žalobcem smlouvu o převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok II), že je žalobce a) povinen uhradit žalované (za přečerpání restitučního nároku) částku 298 065,55 Kč do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III) a že se rozsudek soudu prvního stupně ruší i v části o převodu dalších tam specifikovaných pozemků v katastrálních územích XY a XY a řízení se v tomto rozsahu zastavuje (výrok IV). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky V – IX). 4. Zastavením řízení odvolací soud reagoval na dispoziční úkony žalobců, kdy (z důvodu uspokojení nároku v jiném souběžně vedeném řízení) vzal žalobce b) žalobu zpět v celém rozsahu, zatímco žalobce a) svůj požadavek na náhradní naturální restituci omezil na převod pozemků parc. č. XY a XY (oddělených připojeným geometrickým plánem) v katastrálním území XY. Při posouzení věci samé odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněné závěry, že nárok žalobců (resp. plně neuspokojeného žalobce a/) dosud nebyl zcela vypořádán z důvodů, jež lze přičítat liknavosti a svévoli žalované, jak bylo vyloženo již v předchozích rozhodnutích soudů v dané věci (rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 6. 2020, č. j. 9 C 126/2019-578, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2021, č. j. 13 Co 231/2020-727), na čemž zde nemůže nic změnit jen okolnost, že (toliko) za nepřiměřenou délku předcházejícího správního řízení (před pozemkovým úřadem) bylo žalobci a) poskytnuto peněžní zadostiučinění. Oba žádané pozemky jsou ve vlastnictví státu, jejich převodu nebrání žádná překážka a lze je považovat za pozemky vhodné i k náhradní naturální restituci. Cena pozemků jen mírně převyšuje hodnotu restitučního nároku (vzhledem k jeho celkové výši) a i s ohledem na omezenou nabídku pozemků a specifika konkrétní věci jde o rozdíl přijatelný, jímž není významně narušen princip ekvivalentnosti. Vzhledem k naposled uvedenému pak odvolací soud (na vyrovnání restitučního nároku) současně žalobci a) uložil uhradit částku ve výši zjištěného rozdílu kvantifikovaného nároku (jeho neuspokojeného zůstatku) a hodnoty převáděných pozemků, násobeného příslušným koeficientem (5,39) zohledňujícím kumulovanou míru inflace dle současně odkazované judikatury. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) dovoláním, spatřujíc naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva týkající se důvodnosti žaloby oprávněné osoby na převod konkrétního pozemku mimo režim veřejných nabídek podle zákona o půdě, „když (podle mínění dovolatelky) nepřihlédl ke všem relevantním hlediskům zformulovaným dosavadní judikaturou dovolacího soudu ohledně převoditelnosti předmětných pozemků“. Dovolatelka vytýká, že odvolací soud (před ním i soud prvního stupně) vyšel z nesprávných skutkových zjištění, uzavřel-li následně, že žalobci byli přiměřeně aktivní a že jejich restituční nárok nebyl uspokojen pro svévoli a liknavost žalované. K tomu dovolatelka odkazuje na parametry veřejné nabídky pozemků, které považuje za vyhovující, připomíná, že žalobcům bylo poskytnuto zadostiučinění za průtahy ve správním řízení a v tomto směru odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2374/2022, od jehož závěrů se rozsudek v přítomné věci dle jejího mínění odchyluje. Vedle toho dovolatelka rozporuje i určení výše finanční náhrady na vyrovnání bezdůvodného obohacení vzniklého „přečerpáním“ nároku. Citujíc i závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, klade otázku, zdali částka, o kterou žalobce a) v důsledku převodu náhradních pozemků přečerpal svůj restituční nárok, je přiměřená a rozumná (lze-li ji považovat vskutku za nepatrnou) a zdali je adekvátní i přiznaná náhrada z titulu bezdůvodného obohacení, a to i ve vazbě na použitý koeficient pro navýšení finanční náhrady, ve světle recentní judikatury, odkazujíc zejm. na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22. Dovolatelka navrhla zrušení jak rozsudku odvolacího soudu, tak i rozsudku soudu prvního stupně, jemuž by věc měla být vrácena k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním učinila i návrh na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí. 6. Žalobci podali k dovolání nesouhlasné vyjádření a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné. 7. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností. 8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). 11. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020). 12. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). K otázce, co lze považovat za projev liknavosti a svévole viz z rozhodovací praxe např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020). 13. S výše rekapitulovanými závěry ustálené rozhodovací praxe právní posouzení věci odvolacím soudem v přítomné věci v kolizi není a hodnotící úvaha – ústící v konkluzi, že za neuspokojením restitučního nároku žalobců (resp. žalobce a/, jehož nárok zůstal předmětem řízení) stojí svévole a liknavost žalované – není zjištěným okolnostem nepřiměřená. V tomto ohledu lze akcentovat oběma soudy učiněná zjištění o aktivitě žalobců, zahrnující i jejich opakovanou účast v procesu vyhlašovaných veřejných nabídek náhradních pozemků, naproti tomu pak nedostatečnou kvantitativní i kvalitativní nabídku náhradních pozemků ve veřejných nabídkách, či neochotu žalované ke správnému ocenění restitučního nároku. 14. K tomu lze odkázat i na shodné závěry z předchozích řízení o převodu náhradních pozemků vedených mezi týmiž účastníky, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 849/2018, jímž byl jako souladný s judikaturou aprobován již tehdy zpochybňovaný závěr o liknavosti žalované ve vztahu k uspokojování restitučního nároku žalobců. 15. Pro odlišnost zjištěného skutkového stavu (zejm. co do aktivity oprávněných osob, jde-li o jimi uplatňovaný nárok; viz zejm. bod 14 rozsudku odvolacího soudu) není posouzení odvolacího soudu v kolizi ani s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2374/2022 (měl-li soud v odkazované věci za prokázané, že oprávněná osoba o saturaci svého restitučního nároku neusilovala, tj. řádně se neúčastnila veřejných nabídek). 16. Namítá-li dovolatelka, že prokázala kvalitativní a kvantitativní dostatečnost veřejných nabídek, jakož i nesprávnost skutkových zjištění ohledně aktivity žalobců, či výše zbývajícího restitučního nároku žalobce a), činí tak prostřednictvím kritiky soudy učiněných skutkových zjištění. K těmto výtkám nelze než připomenout, že uvedené námitky nevystihují způsobilý dovolací důvod (jímž je podle § 241a odst. 1, věta první o. s. ř. toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem) a nemohou založit přípustnost dovolání. Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 17. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále plyne, že smlouva o převodu náhradního pozemku uzavřená mezi povinnou osobou a oprávněnými osobami není projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím je realizována zákonem stanovená povinnost převést na oprávněné osoby náhradní pozemek (pozemky) odpovídající zákonné hodnotě. Bude-li na oprávněnou osobu v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek v hodnotě vyšší, než je hodnota odňatého pozemku, dojde na straně oprávněných osob k bezdůvodnému obohacení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012). To však nelze interpretovat tak, že hodnota odňatého a náhradního pozemku se musí shodovat zcela přesně (dva totožné pozemky ostatně neexistují a takovýto požadavek by proto ani neodpovídal realitě); hodnoty těchto pozemků však musí být přiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, a judikaturu v něm citovanou). Za vhodný náhradní pozemek lze tedy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu považovat i takový pozemek, jehož hodnota nepatrně převyšuje restituční nárok oprávněné osoby, jež souhlasí s úhradou doplatku ceny pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1543/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 927/2019). V případě posouzení přiměřenosti rozdílu mezi náhradním pozemkem a restitučním nárokem oprávněné osoby se přihlédne k celkové hodnotě restitučního nároku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, či rozsudek ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1775/2024), nikoliv toliko k jeho zbývající výši. To odpovídá i smyslu a účelu restitučních předpisů, při jejichž aplikaci nelze postupovat restriktivně a formalisticky, ale naopak je nutné používat je citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s respektem k citovanému smyslu a účelu zákona (kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2299/13, bod 23, nebo ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2690/15, bod 41). Odvolací soud se ani v tomto směru ustálené rozhodovací praxi nezpronevěřil, zohlednil-li při posouzení vhodnosti a přiměřenosti náhradního pozemku (mimo jiné individuální okolnosti posuzované věci) také původní hodnotu neuspokojeného restitučního nároku. 18. Potud dovolání, v situaci, kdy se odvolací soud při posouzení výše nastíněných otázek od rekapitulovaných konkluzí ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, přípustné není. 19. Avizuje-li dovolatelka v dovolání, že napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu, žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje vůči těm výrokům rozhodnutí, jimiž bylo řízení v tam uvedeném rozsahu zastaveno (za současného zrušení rozsudku soudu prvního stupně), jakož i proti výrokům o nákladech řízení [proti nimž ostatně dovolání ani přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), jež však mohou být případně odklizeny jako výroky závislé na jiném rušeném rozhodnutí]. 20. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. je však dána pro řešení otázky hmotného práva týkající se kvantifikace náhrady, kterou je oprávněná osoba povinna uhradit v situaci, kdy je na ni převeden pozemek, jehož hodnota převyšuje její (zbývající) restituční nárok, o níž odvolací soud rozhodl výrokem III rozsudku a při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu blíže srovnej dále citovanou judikaturu). 21. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích otázky (výše specifikované) pro jejíž řešení je dovolání přípustné, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné. 22. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. 23. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 24. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 25. K dovoláním otevřené otázce bezdůvodného obohacení a jeho výše (§ 2991 a 2999 odst. 1, věty první, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), Nejvyšší soud uvádí, že dle již shora citovaného rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, patří situace, jež nastávají v souvislosti s konečným vypořádáním restitučního nároku oprávněné osoby vydáním náhradních pozemků (v režimu zákona č. 229/1991 Sb.), mezi případy, v nichž je vydání bezdůvodného obohacení v relutární formě zásadně jediné možné, je-li výsledkem tohoto vypořádání přečerpání restitučního nároku oprávněné osoby, tato osoba souhlasí s úhradou rozdílu mezi výší restitučního nároku a cenou vydaných náhradních pozemků a nejde o situaci, v níž je přeplatek ve prospěch restituenta zjevně nepatrný. Tehdy zpravidla nebude možné vypořádání přečerpaného rozsahu uplatněného restitučního nároku řešit oddělením ekvivalentní části některého z pozemků užitého k vypořádání restitučního nároku geometrickým plánem, pokud by to odporovalo hospodárnému a rozumnému uspořádání poměru mezi oprávněnou a povinnou osobou, například vznikl-li by oddělením části některého z pozemků pozemek nevhodného tvaru či zanedbatelné výměry, pro nějž by povinná osoba měla v budoucnu stěží nějaké využití. 26. Za naznačené situace nepřipadá v úvahu stanovení výše náhrady za bezdůvodné obohacení v závislosti na zjištění ceny v místě a čase obvyklé, neboť se tímto způsobem nestanoví ani výše finanční náhrady, na kterou má oprávněná osoba právo za pozemky, které jí nelze vydat a za něž jí nelze poskytnout ani náhradní pozemek, nicméně výše finanční náhrady by měla být přiměřená a rozumná. Je tedy na soudu zjišťujícím výši bezdůvodného obohacení, aby v poměrech projednávané věci vymezil taková relevantní kritéria, na jejichž základě bude moci výši nároku určit. Mezi ně se řadí i celková výše restitučního nároku oprávněné osoby, toto kritérium však nemůže být pro posouzení přiměřenosti výše náhrady za bezdůvodné obohacení kritériem jediným v situaci, v níž se nemůže poměřovat s hodnotou věci (a zprostředkovaně plnění), již podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. nelze bezezbytku stanovit. Při určení výše bezdůvodného obohacení se tak soudu otevírá prostor pro stanovení výše nároku úvahou (§ 136 o. s. ř.), v jejímž rámci by měl být zohledněn například cenový vývoj u určitého druhu (kultury) pozemku, jehož vydáním byl již restituční nárok oprávněné osoby přečerpán, přičemž by mělo být přihlédnuto i ke kritériím vážícím se ke kvalitativním aspektům pozemku (u zemědělského pozemku např. půdní bonitě, vlivu polohy a dalším vlivům působícím zejména na využitelnost pozemků pro zemědělskou výrobu, jako jsou přírodní nebo technické překážky, popř. vyhlášení zvláště chráněných území), která jsou zpravidla určující (u zemědělského pozemku) pro zjišťování ceny výnosovým způsobem (z recentní judikatury dovolacího soudu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1775/2024). 27. Rozhodnutí, jímž odvolací soud v přítomné věci určil výši bezdůvodného obohacení (jež je třeba vydat ve formě peněžité náhrady) navýšením zjištěného rozdílu hodnot náhradního pozemku a zbylého (uspokojovaného) restitučního nároku žalobce a) koeficientem, jenž odráží míru inflace a vyrovnává ztrátu hodnoty peněz, k níž došlo ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. do současnosti, jehož hodnota dosahovala dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1543/2021, v roce 2021 pro potřeby určení finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. čísla 6 (resp. 5,39 před zohledněním principu ex favore restitutionis), však nemůže obstát, jestliže v přítomné věci – i ve světle recentní judikatury – se koeficient šestinásobku (resp. 5,39) již nejeví dostatečným (viz především nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, bod 33), nezohledňuje-li za dobu od roku 1991 také reálný růst cen nemovitostí (shodně i nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2853/23, a ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 63/24). 28. K tomu lze dále odkázat i na recentní judikaturu dovolacího soudu reflektující výše uvedenou nálezovou judikaturu v řízeních o nárocích oprávněné osoby na poskytnutí finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1769/2024, ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3662/2023, a ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2958/2023), v nichž Nejvyšší soud naznačil některá další rozhodná hlediska pro stanovení koeficientu za účelem určení přiměřené a rozumné finanční náhrady, dodávaje, že navýšení náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. nemusí přímo odpovídat míře zvýšení ceny nemovitostí od roku 1991, ale pouze ji v rozumné míře reflektovat (maje na mysli průměrné zvýšení hladiny cen nemovitostí v celé České republice, nikoli nárůst ceny konkrétního odňatého či požadovaného pozemku). Bude tak na odvolacím soudu, aby úvahou (§ 136 o. s. ř.) stanovil přiměřenou a rozumnou výši bezdůvodného obohacení odrážející rovněž míru inflace, i s přihlédnutím k růstu cen nemovitostí, a vyrovnal tím snížení hodnoty peněz v období mezi účinností zákona č. 229/1991 Sb. a současností. 29. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce kvantifikace bezdůvodného obohacení vzniklého žalobci a/ poskytnutím hodnotnějšího pozemku (pro jejíž řešení je dovoláním přípustné), je nesprávné a uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) byl naplněn. 30. Protože rozsudek odvolacího soudu v dotčeném rozsahu, tj. jde-li o výrokem III uloženou povinnost žalobci a) zaplatit žalované náhradu ve výši 298 065,55 Kč, správné není, a protože (v uvedeném rozsahu) nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v naznačeném rozsahu zrušil, spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). 31. Ve zbývajícím rozsahu pak Nejvyšší soud dovolání z výše vyložených důvodů podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. 32. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). 33. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). 34. O návrhu na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.), podaném současně s dovoláním, Nejvyšší soud již dříve rozhodl samostatným usnesením (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 1. 10. 2024 Mgr. Petr Kraus předseda senátu