MSPH 89 INS 3983/2008 189 ICm 393/2020 29 ICdo 7/2024-143 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce L. F., zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovanému Mgr. Emilu Fischerovi, MBA, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka P. S., o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 189 ICm 393/2020 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. S., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 3983/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2023, č. j. 189 ICm 393/2020, 102 VSPH 770/2022-101 (MSPH 89 INS 3983/2008), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 23. června 2022, č. j. 189 ICm 393/2020-70, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (L. F.) domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 29 030 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dlužníka (P. S.) spočívajícího v právu žalobce na úhradu nejvyššího podání ve věci dražby nemovitostí v exekučním řízení vedeném Mgr. Danielem Týčem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Blansko, pod sp. zn. EX 298/03, které žalovaný (Mgr. Emil Fischer, MBA, jako insolvenční správce dlužníka) zahrnul ke dni 24. dubna 2009 do soupisu majetkové podstaty dlužníka, je pohledávkou na roveň postavenou pohledávkám za majetkovou podstatou dlužníka podle § 169 odst. 1 písm. f/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) [bod I. výroku], a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Dne 1. prosince 2005 došlo v dražbě nemovitostí dlužníka v katastrálním území XY (dále též jen „areál XY“), vedené pod sp. zn. EX 298/03, k příklepu ve prospěch žalobce za 29 030 000 Kč. [2] Soudní exekutor Mgr. Daniel Týč potvrdil dne 19. února 2006, že žalobce uhradil nejvyšší podání ve věci dražby vedené pod sp. zn. EX 298/03. [3] K předání areálu XY žalobci došlo dne 14. prosince 2005 a vklad žalobce jako vlastníka do katastru nemovitostí byl proveden 20. února 2006; žalobce je jako vlastník areálu XY veden dosud. [4] Dne 7. října 2008 bylo zahájeno insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka P. S. [5] Usnesením ze dne 23. dubna 2009, č. j. MSPH 89 INS 3983/2008-A-52, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs. [6] V soupisu majetkové podstaty z 29. května 2009 (B-2) je pod položkou 14 v části finanční prostředky uveden účet úschovy exekutora Mgr. Daniela Týče ve výši 29 030 000 Kč s tím, že dnem soupisu je 24. dubna 2009. [7] Na účet majetkové podstaty byla dne 9. června 2009 připsána částka 29 030 000 Kč a úroky; celková částka odeslaná z účtu exekutora Mgr. Týče činila 30 190 539,18 Kč. [8] V posledním soupisu majetkové podstaty ze dne 7. července 2019 je pod položkou 57 veden účet vedený u Unicredit Bank Czech Republic ve výši 35 806 184,29 Kč, který představuje veškeré finanční prostředky majetkové podstaty. [9] Usnesením Městského osudu v Praze ze dne 23. března 2022, sp. zn. 7 To 82/2022, které nabylo právní moci téhož dne, byl podle § 101 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, zabrán areál XY žalobci jako jeho vlastníku. [10] Žalobce uplatnil přihláškou ze dne 6. listopadu 2019 pohledávku za majetkovou podstatou nebo jí naroveň postavenou pohledávku ve výši 29 030 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dlužníka, když insolvenční správce přijal plnění poskytnuté věřitelem jakožto vydražitelem na úhradu ceny dosažené vydražením v dražbě konané Mgr. Danielem Týčem ve věci sp. zn. EX 298/03, která byla od samého počátku nezákonná. V důsledku toho by se věřitelé uspokojovali prakticky dvakrát. [11] Podáním ze dne 11. prosince 2019 vyzval žalovaný insolvenční soud k postupu podle § 203a insolvenčního zákona, protože nesouhlasí s žalobcem uplatněnou pohledávkou jako s pohledávkou podle § 169 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona; odmítá i její existenci. 3. Na tomto základě insolvenční soud konstatoval, že při rozhodování o incidenční žalobě nemůže posuzovat platnost dražby, a to ani jako předběžnou otázku. S ohledem na dobu konání dražby je zřejmé, že lhůty pro podání žaloby na neplatnost dražby (podle § 48 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách) marně uplynuly již tři roky před zjištěním úpadku dlužníka. Finanční prostředky převedené Mgr. Danielem Týčem do majetkové podstaty nelze považovat za bezdůvodné obohacení majetkové podstaty na úkor žalobce, neboť šlo o prostředky vyplacené jako cena areálu XY. Žalobce přestal být vlastníkem finančních prostředků poté, co je zaplatil na základě dražby soudnímu exekutorovi Mgr. Danielu Týče oproti převodu vlastnictví k areálu XY. Žalobce tak není ve věci aktivně věcně legitimován. 4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o věci samé (první výrok), změnil výrok o nákladech řízení před insolvenčním soudem (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). 5. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, cituje § 168, § 169, § 203 a § 203a insolvenčního zákona, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 21 Cdo 3802/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, rok 2014, pod číslem 138, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 5045/2007, a ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 4077/2008, a část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. května 2023, sen. zn. 102 VSPH 703/2022, jímž potvrdil zamítnutí žaloby insolvenčním soudem ve věci týchž účastníků v řízení o žalobcově žalobě na vyloučení (totožné) částky 29 030 000 Kč ze soupisu majetkové podstaty dlužníka – uvedl, že k dražbě i k úhradě ceny dosažené vydražením došlo v době před zahájením insolvenčního řízení ve věci dlužníka, příklepem přešlo vlastnictví areálu XY na žalobce, tato nedobrovolná veřejná dražba nebyla napadena žalobou na neplatnost, a žalobce se tedy stal vlastníkem areálu XY a byl jím až do jeho zabrání podle § 101 odst. 2 písm. b/ trestního zákoníku. Předáním částky získané vydražením do majetkové podstaty dlužníka tak nedošlo ani nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení dlužníka na úkor žalobce. Z toho důvodu nemá žalobcem uplatněná pohledávka charakter pohledávky za majetkovou podstatou, ani pohledávky jí na roveň postavené. 6. K tomu odvolací soud dodal, že výše označené rozhodnutí v trestní věci dokládá, že v trestním řízení bylo pravomocně „uzavřeno“, že se žalobce též podílel na trestné činnosti týkající se předmětné dražby; proto také v trestním řízení došlo k zabrání areálu XY žalobci, neboť žalobce areál získal trestněprávně postižitelným činem. Jelikož se žalobce na trestné činnosti podílel, nemohl při získání areálu jednat v dobré víře. 7. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost (posuzováno podle obsahu) vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které dovolacím soudem nebyly dosud vyřešeny. Dovolatel namítá nesprávné posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu v tom smyslu, že žalobě vyhoví, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. Dovolatel v dovolání argumentuje ve prospěch závěru, že v projednávané věci jde o bezdůvodné obohacení v podobě majetkového prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů. Namítá, že „závazně konstatovaná nezákonnost dražby“ (v odůvodnění usnesení trestního soudu o zabrání věci) musí mít důsledek pro právní vztahy účastníků dražby i v případě, že nebyla vyslovena neplatnost dražby. Oním důsledkem by podle dovolatele měla být „konstatace příjmů z dražby jako prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů“. S odkazem na „rozhodnutí“ (správně stanovisko) Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. září 1987, sp. zn. Cpj 41/87, publikované pod číslem 4/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/1988“), od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit, upozorňuje, že o neoprávněný majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů může jít i tehdy, když smlouvy uzavřené s neznámými spotřebiteli zůstávají platné, a to například proto, že se dotčený subjekt nedovolal jejich (relativní) neplatnosti. 9. Připomíná, že neexistuje zákonná úprava, která by oprávněný subjekt zbavovala nároku z bezdůvodného obohacení v závislosti na absenci jeho dobré víry, případně na jeho zavinění. Odvolací soud se potud měl odchýlit od závěrů „rozhodnutí 25 Cdo 1629/2016“ (správně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2016, sp. zn. 25 Cdo 1629/2016), podle nichž je pro vznik bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), rozhodující, že došlo k obohacení určité osoby na úkor jiného pro právem neuznaný důvod, tj. jednalo se o obohacení bezdůvodné, a není významné, zda skutečnost, na jejímž základě došlo k obohacení, zavinil obohacený, nebo zda k jeho obohacení došlo např. nesprávným postupem banky, tj. jiné (třetí) osoby. 10. Dovolatel rovněž tvrdí, že odvolací soud pochybil, když sám nezkoumal platnost veřejné dražby. Vědom si judikatury dovolacího soudu týkající se neplatnosti veřejné dražba nedobrovolné namítá, že tyto právní závěry se vztahují pouze k důvodům relativní neplatnosti upravené v § 48 zákona o veřejných dražbách. Speciální úprava relativní neplatnosti v zákoně o veřejných dražbách však nevylučuje aplikaci obecné úpravy absolutní neplatnosti podle občanského zákoníku. V tomto směru se podle dovolatele jedná o otázku dovolacím soudem neřešenou. 11. Konečně dovolatel předestírá otázku, k jakému okamžiku se stává dlužník v nedobrovolné dražbě vlastníkem prostředků uhrazených vydražitelem jako ceny dosažené vydražením (jako otázku dovolacím soudem neřešenou). 12. Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje s názorem insolvenčního soudu, že žalobcem uplatněná pohledávka (postavená na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle §169 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona) neexistuje. Upozorňuje, že výnosem z trestné činnosti (majetkovým prospěchem z nepoctivých zdrojů) jsou v tomto případě nemovitosti v XY, které byly právě proto zabrány státem. Uhrazení výnosu z dražby (nejvyššího podání) do majetkové podstaty nebylo majetkovým prospěchem majetkové podstaty, či bezdůvodným obohacením majetkové podstaty, nýbrž se jednalo o převedení majetku dlužníka do peněžní formy (tedy se jednalo o zpeněžení majetku dlužníka). Zdůrazňuje, že i pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení jsou pohledávkami, které jsou do insolvenčního řízení přihlašovány, vznikly-li před rozhodnutím o úpadku. Dovolatel tak měl pohledávku přihlásit ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku. Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za věcně správné a navrhuje dovolání odmítnou jako nepřípustné, případně zamítnout (jako nedůvodné). 13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. 15. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (23. dubna 2009) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (a tedy i ve sporech jím vyvolaných) i v době od 1. července 2019 uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Toto znění insolvenčního zákona je (tedy) rozhodné i pro zkoumání dotčených ustanovení insolvenčního zákona pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci. 16. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. 17. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu judikaturou Nejvyššího soudu. 18. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněném pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 109/2020“), vysvětlil, že u pohledávky za majetkovou podstatou nebo u pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, která se v insolvenčním řízení uplatňuje jiným způsobem (než přihláškou) [§ 203 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona], se případný spor o to, zda taková pohledávka v právu vůbec existuje, případně v jaké výši, vede na základě žaloby o (s)plnění podané věřitelem, který ji uplatňuje (žalobcem), proti osobě s dispozičními oprávněními jako žalovaným u obecného soudu (nejde o incidenční spor) [§ 203 odst. 4 věta první insolvenčního zákona)]. Jinak řečeno, u takové pohledávky není posouzení její pravosti nebo výše vyhrazen zvláštní (incidenční) spor o příslušné určení (o určení pravosti nebo výše pohledávky), nýbrž obecný spor o splnění povinnosti (u peněžité pohledávky spor o její zaplacení). Posouzení, zda jde o pohledávku s takovým právem přednosti (zda pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou, nebo zda pohledávka je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou), tedy posouzení (přednostního) pořadí pohledávky pro účely jejího uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, však stále (výlučně) zůstává v rukou insolvenčního soudu (srov. § 203a odst. 1 insolvenčního zákona); i v takovém případě jde o incidenční spor dle § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (srov. § 203a odst. 2 insolvenčního zákona), vedený na základě žaloby, kterou věřitel vždy podává proti insolvenčnímu správci (srov. § 203a odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona). 19. Tamtéž Nejvyšší soud navázal, že v incidenčním sporu o určení, zda pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení způsobem uvedeným v § 203 insolvenčního zákona je co do svého pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 insolvenčního zákona, se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele k tomu, zda spornou je i existence nebo výše této pohledávky. Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky, nebo důvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky, jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu. 20. Nejvyšší soud nemá pochyb, že posledně uvedený závěr je beze zbytku uplatnitelný i pro spory o určení, zda pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení způsobem uvedeným v § 203 insolvenčního zákona je co do svého pořadí pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 insolvenčního zákona. 21. Prostřednictvím § 169 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona se náhrada nákladů, vynaložených na zhodnocení majetkové podstaty třetí osobou, která z toho důvodu má proti dlužníku pohledávku z bezdůvodného obohacení, považuje za pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Nejde-li o takový náklad, je majetkový prospěch, který majetková podstata získala bezdůvodným obohacením, jež v rámci řádné správy majetkové podstaty má být vydáno ochuzenému jako plnění na jeho pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona za předpokladu, že se tak stalo po rozhodnutí o úpadku dlužníka (srov. R 109/2020, odstavce 46. a 48. odůvodnění). 22. Úsudek odvolacího soudu, že mechanismem popisovaným žalobcem pohledávka s přednostním pořadím, která nemusela být uplatněna přihláškou, vzniknout nemohla, závěrům R 109/2020 odpovídá. U pohledávky dle § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona není splněn test časový (nejde o plnění získané po rozhodnutí o úpadku) a u pohledávky dle § 169 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona chybí předpoklad, že šlo o náklad vynaložený na zhodnocení majetku náležejícího do majetkové podstaty [předmětná transakce nesměřovala ke „zhodnocení“ majetkové podstaty; šlo o zpeněžení majetku náležejícího do majetkové podstaty (areálu XY), tedy o transakci, ve které byla částka 29 030 000 Kč ekvivalentem za areál XY]. Areál se v majetkové podstatě dlužníka (proto) nenachází, takže předmětná částka není zhodnocením („navýšením“) majetku. 23. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu) za vyjádření k dovolání ze dne 3. ledna 2024. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 19. 12. 2024 Mgr. Milan Polášek předseda senátu