33 Cdo 2348/2023-147 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně N. K., zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze, Rumunská 1720/12, proti žalované Blue Style a.s., se sídlem v Praze 1, Jindřišská 873/27 (identifikační číslo 256 09 688), zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze, Milevská 2094/3, o zaplacení 99 310 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 15/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2023, č. j. 17 Co 366/2022-120, t a k t o: I. Řízení o dovolání se přerušuje na dobu do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o odpovědi na předběžné otázky uvedené pod bodem II výroku. II. Nejvyšší soud žádá Soudní dvůr Evropské unie na základě článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie o odpověď na následující předběžné otázky: 1) Je pořadatel zájezdu, resp. prodejce z členského státu Evropské unie povinen informovat podle článku 5 odst. 1 písmeno f) směrnice Evropského parlamentu a rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. 11. 2015, o souborných cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS (dále jen „Směrnice“), stejným způsobem a ve stejném rozsahu jak cestující, kteří jsou občany členských států Evropské unie, tak i ostatní cestující? 2) Jde o porušení informační povinnosti podle článku 5 odst. 1 písmeno f) Směrnice, jestliže pořadatel zájezdu, resp. prodejce poskytne cestujícím, kteří nejsou občany členského státu Evropské unie, obecné informace o pasových a vízových požadavcích, včetně přibližných lhůt pro vyřízení víz, země určení odkazem na webové stránky zastupitelského úřadu země určení? 3) Je z hlediska rozsahu shora uvedené informační povinnosti vůči cestujícímu, který není občanem členského státu Evropské unie, významná skutečnost, že smlouva o zájezdu byla uzavřena v krátkém časovém období před předpokládanou dobou uskutečnění zájezdu, v daném případě v době kratší než 48 hodin? O d ů v o d n ě n í I. Skutkové okolnosti případu a dosavadní řízení před českými soudy 1. V projednávané věci se žalobkyně domáhala po žalované mimo jiné náhrady škody ve výši 69 310 Kč s příslušenstvím vzniklé porušením povinnosti stanovené v § 2525 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalobkyně tvrdila, že uzavřela s žalovanou zastoupenou na základě plné moci cestovní agenturou Invia.cz, a.s., smlouvu o zájezdu. Předmětem této smlouvy bylo obstarání zájezdu pro žalobkyni a další dvě osoby, všechny běloruské státní příslušnosti, do destinace Marsa Alam v Egyptě v termínu od 27. 5. 2021 do 6. 6. 2021. Přes přímý dotaz nebyla žalobkyně ze strany prodejce zájezdu nikterak informována o nutnosti mít u sebe platné vízum. V den odletu na zájezd, který se měl realizovat dne 27. 5. 2021 v 1:10 hod., nebyla žalobkyně společně se svými dvěma spolucestujícími podle smlouvy o zájezdu vpuštěna do letadla, protože neměly platné vízum pro vstup do Egypta. Podle žalobkyně neupozorněním na vízovou povinnost byla žalovanou porušena povinnost stanovená v § 2528 odst. 1 písm. e) o. z. a v § 9a odst. 2 písm. f) zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cestovním ruchu“). 2. Soud prvního stupně (Obvodní soud pro Prahu 1) rozsudkem ze dne 14. 7. 2022, č. j. 12 C 15/2022-34, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 5. 2023, č. j. 12 C 15/2022-126, žalované uložil, aby tuto částku s úrokem z prodlení žalobkyni zaplatila (navíc žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč s úrokem z prodlení za nemajetkovou újmu za narušení dovolené – tato částka není předmětem dovolacího řízení). 3. K odvolání žalované odvolací soud (Městský soud v Praze) rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, č. j. 17 Co 366/2022-120, potvrdil. 4. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní coby zákazníkem a žalovanou coby cestovní kanceláří byla prostřednictvím cestovní agentury Invia.cz prostřednictvím internetu dne 25. 5. 2021 uzavřena smlouva o zájezdu, jejímž předmětem byl závazek žalované poskytnout žalobkyni zájezd pro tři osoby s ubytováním v destinaci Egypt, Marsa Alam, v termínu od 27. 5. 2021 do 6. 6. 2021. V den odletu, který se měl realizovat 27. 5. 2021 v 1:10 hod., nebyla žalobkyně společně se svými dvěma spolucestujícími vpuštěna do letadla, protože v cestovním pase neměly platné vízum pro vstup do Egypta. Nedílnou součástí smlouvy o zájezdu byly obchodní podmínky Invia.cz, podle jejichž článku 4.1 je zákazník povinen ověřit si důležité informace související se vstupem do vybrané destinace, přičemž vízové formality si musí zajistit zákazník sám ještě před vycestováním, na což je současně s pasovými požadavky před uzavřením smlouvy upozorněn. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně si před platbou zájezdu u prodejce zájezdu telefonicky ověřovala vízové požadavky a bylo jí sděleno, že potřebuje pouze „pas a test“. Státní příslušnost a země vydání cestovního pasu cestujících (Bělorusko) byly při podpisu smlouvy prodejci zájezdu známy. Žalobkyni byla e-mailem z 25. 5. 2021 zaslána smlouva o zájezdu, přílohou e-mailu byly všeobecné smluvní podmínky („VSP“) žalované a všeobecné informace. V článku 6 odst. 6.5 VSP je cestujícím doporučeno si před odjezdem ověřit podmínky vstupu do zamýšlené destinace, případně si informace ověřit na stránkách Ministerstva zahraničí České republiky nebo na zastupitelských úřadech, případně kontaktovat žalovanou na adrese b2c@blue-style.cz nebo na telefonním čísle 226 036 290. Na webových stránkách žalované je uvedeno, že cestující s cestovním dokladem, který nebyl vydán Českou republikou, má ohledně pasové a vízové povinnosti či podmínek vstupu do Egypta kontaktovat CK Blue Style. 5. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že v daném případě měla pro žalobkyni v souvislosti s vízovou povinností zásadní význam nikoli informace, že ke vstupu do Egypta je třeba vízum (jak bylo prokázáno, samotná tato skutečnost byla žalobkyni známa), ale skutečnost, že žalobkyně a její spolucestující jako státní příslušníci Běloruska si (na rozdíl od českých státních občanů) musí vízum obstarat ještě před odletem z České republiky. Toto bylo klíčové jak pro rozhodnutí žalobkyně, zda uzavře smlouvu o zájezdu s termínem zahájení zájezdu jen dva dny po uzavření smlouvy, tak z hlediska reálné možnosti zájezdu se zúčastnit, a proto právě minimálně tato informace o vízové povinnosti (před uzavřením smlouvy a následně v potvrzení zájezdu) měla být žalobkyni poskytnuta, aby splnila svůj účel a nebyla čistě formální. 6. Informace o nezbytnosti zajistit si vízum do Egypta ještě před odletem z České republiky však nebyla žalobkyni jasným, srozumitelným a zřetelným způsobem poskytnuta ani před uzavřením smlouvy o zájezdu (v rámci předsmluvní informační povinnosti podle § 2524 odst. 1 o. z.), ani později v potvrzení o zájezdu podle § 2528 odst. 1 o. z. 7. Tato informace nebyla konkrétně uvedena v žádném z dokumentů, jež byly součástí smlouvy (VSP, všeobecné informace žalované, obchodní podmínky Invia), ani sdělena v e-mailové a telefonické komunikaci žalobkyně a její spolucestující s Invia.cz a s žalovanou až do okamžiku zahájení zájezdu. Žalobkyně byla před uzavřením smlouvy obecně vyzvána, ať si zkontroluje vízové podmínky vstupu do cizí země, a byla informována, že bližší informace najde na stránkách www.mzv.cz nebo na stránkách zastupitelského úřadu daného státu. Následně (po uzavření smlouvy) jí byly zaslány dokumenty, jimiž se mohla postupně „proklikat“ na internetové stránky zastupitelského úřadu Egypta v České republice. Odvolací soud tento způsob poskytnutí informací neshledal „jasným, srozumitelným a zřetelným“, zejména za situace, kdy pracovnice Invia.cz v telefonické komunikaci sdělila spolucestující žalobkyně na její dotaz v souvislosti s tímto konkrétním zájezdem, že vše, co k účasti na zájezdu potřebuje, je „rouška, pas, doklady, PCR test na covid“ a nezbytnost vyřízení víza nezmínila. Toto sdělení podle odvolacího soudu zjevně u žalobkyně a její spolucestující vyvolalo dojem, že ověřily veškeré podmínky účasti na zájezdu, a že tedy i povinnosti zkontrolovat vízové povinnosti vstupu do Egypta učinily zadost. 8. Námitku žalované, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby zjišťovala informace o vízové povinnosti pro všechny státy světa ve vztahu k účastníkům zájezdu z kteréhokoli státu, shledal odvolací soud v daném případě nedůvodnou a účelovou. Nejen že se zde jednalo o zájezd do Egypta, tedy do země, kam žalovaná pořádá zájezdy běžně a která má v České republice svůj zastupitelský úřad (odkazovala-li žalovaná žalobkyni ohledně zjištění vízových informací na tento zastupitelský úřad, mohla nepochybně příslušné informace zjistit u zastupitelského úřadu i sama žalovaná). Žalovaná navíc sama opakovaně uváděla, že žalobkyně mohla (či přímo měla) pro obdržení vízových informací kontaktovat žalovanou na speciálním telefonním čísle. Z toho vyplývá, že žalovaná byla schopna konkrétní vízové informace zjistit, aktivně je však žalobkyni neposkytla, přestože nejpozději v okamžiku uzavření smlouvy byla informována o tom, že žalobkyně a její spolucestující jsou státními občany Běloruska. 9. Odvolací soud zdůraznil, že právní úprava informační povinnosti v občanském zákoníku a v zákoně o cestovním ruchu je navzájem provázaná. Příslušná ustanovení byla do obou zákonů přijata v rámci implementace Směrnice. Ani námitku, že informační povinnost o vízových požadavcích podle zákona o cestovním ruchu, respektive podle § 2528 odst. 1 písm. e) o. z. se vztahuje pouze na občany států Evropského hospodářského prostoru (případně pouze na občany členských států Evropské unie), neshledal odvolací soud důvodnou. Ze současně platných ustanovení občanského zákoníku a zákona o cestovním ruchu omezení informační povinnosti pouze na určité skupiny zákazníků nevyplývá [na rozdíl od dřívějšího znění zákona o cestovním ruchu, jehož § 10 odst. 1 písm. i) ve znění účinném do 1. 7. 2018 stanovil cestovním kancelářím povinnost informovat o pasových a vízových požadavcích pouze občany České republiky]. 10. Stejně tak podle odvolacího soudu nevyplývá omezení informační povinnosti jen na cestující – státní příslušníky některých států – ze Směrnice. Podle Směrnice je třeba zajistit, aby informační povinnosti splnil pořadatel a prodejce cestovních služeb vůči cestujícímu (viz čl. 5 odst. 1. Směrnice), přičemž cestujícím se podle článku 3 bodu 6 Směrnice rozumí každá osoba, která má v úmyslu uzavřít smlouvu v oblasti působnosti této Směrnice nebo má právo cestovat na základě takovéto smlouvy. Ani z uvedených ustanovení, ani z preambule Směrnice nevyplývá, že by se ochrana a práva cestujících (včetně práva na poskytnutí informací) měla omezovat na příslušníky členských zemí Evropské unie. Opět je zde zřetelný posun proti předchozí právní úpravě, tedy oproti zrušené směrnici 90/314/EHS, jejíž článek 4 předpokládal stanovení informační povinnosti o pasových a vízových požadavcích pouze ve vztahu k příslušníkům členských států. 11. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že závěr odvolacího soudu o shora uvedené informační povinnosti o vízových povinnostech vůči státnímu příslušníkovi třetí země (nikoliv občanovi členského státu Evropské unie) je nesprávný. 12. Podle žalované se informační povinnost podle § 2528 odst. 1 písm. e) o. z. a podle § 9a odst. 2 písm. f) zákona o cestovním ruchu nevztahuje na občany všech států světa, ale pouze na občany států Evropského hospodářského prostoru. 13. Informovat tímto způsobem občany všech států světa není objektivně v možnostech žalované (ale ani žádného obvyklého soutěžitele v oblasti cestovního ruchu). 14. Taková povinnost by byla pro žalovanou, stejně tak jako pro všechny ostatní cestovní kanceláře, neúměrným zatížením a není možné ji po žalované spravedlivě požadovat. 15. Žalovaná uvedla, že při plnění informační povinnosti jednala v souladu s výkladem Ministerstva pro místní rozvoj, podle něhož je třeba předmětnou informační povinnost vykládat pouze ve vztahu k zemím, které tvoří Evropský hospodářský prostor, kdy nelze klást na českou cestovní kancelář povinnost, aby zjišťovala například vízové podmínky indonéských občanů, jelikož takové informace objektivně zjistit nelze, když v České republice nejsou ani zastupitelské úřady všech států světa. Postačí odkázat na zastupitelský úřad. 16. Podle žalované je výklad Ministerstva pro místní rozvoj v souladu s výkladem Evropské unie, kdy je klíčový samotný účel Směrnice, kterým je primárně ochrana zájmů občanů a států Evropské unie. Tento účel spočívající v ochraně občanů Evropské unie vyplývá ze Smlouvy o Evropské unii, když Směrnice coby sekundární právo Evropské unie vychází z principů práva primárního. Tento závěr lze podle žalované vyvodit například i ze skutečnosti, že dle Smlouvy o Evropské unii, jejímž účelem je ochrana práv občanů Evropské unie, se zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti podle článku 18 Smlouvy o fungování Evropské unie vztahuje pouze na občany Evropské unie. 17. Vzhledem k tomu, že českými předpisy byla implementována Směrnice, žalovaná navrhla, aby soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžné otázky: 1. Jsou pořadatelé zájezdu z Evropské unie povinni informovat podle článku 5 odst. 1 písm. f) Směrnice stejným způsobem i ve stejném rozsahu cestující, kteří nejsou občany Evropské unie a cestují do země, která není členským státem Evropské unie? 2. Jedná se o porušení informační povinnosti podle článku 5 odst. 1 písm. f) Směrnice, pokud pořadatel zájezdu poskytne cestujícím, kteří nejsou občany Evropské unie a cestují do země, která není členským státem Evropské unie, obecné informace o pasových a vízových požadavcích, včetně přibližných lhůt pro vyřízení víz a informace o zdravotních formalitách země určení odkazem na webové stránky zastupitelského úřadu země, jež je cílovou destinací zájezdu? 3. Pokud některé země světa neposkytují obecné informace o pasových a vízových požadavcích, včetně přibližných lhůt pro vyřízení víz, a informace o zdravotních formalitách země určení, je pořadatel zájezdu oprávněn odmítnout prodej zájezdu neobčanovi Evropské unie cestujícího do země, která není členským státem Evropské unie? 4. Pokud některé země světa neposkytují snadno dostupné (např. elektronická podoba) obecné informace o pasových a vízových požadavcích, včetně přibližných lhůt pro vyřízení víz, a informace o zdravotních formalitách země určení, je pořadatel zájezdu oprávněn odmítnout prodej zájezdu neobčanovi Evropské unie cestujícího do země, která není členským státem Evropské unie z důvodu, že uvedené informace je objektivně možné zjistit jen s mimořádnými obtížemi? 5. Pokud některé země světa neposkytují snadno dostupné (např. elektronická podoba) obecné informace o pasových a vízových požadavcích, včetně přibližných lhůt pro vyřízení víz a informace o zdravotních formalitách země určení, je pořadatel zájezdu oprávněn podmínit prodej zájezdu neobčanovi Evropské unie cestujícího do země, která není členským státem Evropské unie úhradou nákladů na zajištění informací podle článku 5 odst. 1 písm. f) Směrnice? 18. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání setrvala na tom, že žalovaná nesplnila informační povinnost podle § 2528 o. z., když jí jasně a srozumitelným způsobem neinformovala o pasových a vízových požadavcích včetně přibližných lhůt pro vyřízení víz a údaje o zdravotních požadavcích státu určení před zahájením zájezdu, což vedlo k tomu, že nemohla zakoupený zájezd realizovat. Žalobkyně souhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaná nemohla informační povinnost podle § 2528 o. z. splnit pouhým odkazem na webové stránky zastupitelského úřadu. Tuto informační povinnost mohla žalovaná splnit pouze tak, že by žalobkyni sdělila, že pro cestu do Egypta si jako držitelka cestovního pasu vydaného v Bělorusku cestující z České republiky musí obstarat na velvyslanectví Egypta v Praze vízum ještě před samotným odjezdem do vybrané destinace, což žalovaná neučinila. II. Použitelné vnitrostátní právo 19. Podle § 2521 odst. 1 o. z. se smlouvou o zájezdu pořadatel zavazuje obstarat pro zákazníka zájezd a zákazník se zavazuje zaplatit celkovou cenu. 20. Podle § 2521 odst. 2 o. z. je zájezdem soubor služeb cestovního ruchu podle zákona upravujícího některé podmínky podnikání a výkon některých činností v oblasti cestovního ruchu. 21. Podle § 2523 odst. 1 o. z. se za pořadatele považuje ten, kdo nabízí zájezd veřejnosti nebo skupině osob podnikatelským způsobem, a to i prostřednictvím třetí osoby. Za pořadatele se považuje také podnikatel, který předává údaje o zákazníkovi dalšímu podnikateli podle zákona upravujícího některé podmínky podnikání a výkon některých činností v oblasti cestovního ruchu. 22. Podle § 2528 odst. 1 písm. e) o. z. pořadatel v potvrzení o zájezdu uvede obecné údaje o pasových a vízových požadavcích včetně přibližných lhůt pro vyřízení víz a údaje o zdravotních požadavcích státu určení. 23. Podle § 1 odst. 1 zákona o cestovním ruchu tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie pro oblast zájezdů a spojených cestovních služeb a upravuje a) podmínky jejich nabízení, prodeje a zprostředkování, b) rozsah ochrany zákazníků pro případ úpadku cestovní kanceláře a c) výkon státní správy v oblasti cestovního ruchu. 24. Podle § 2 odst. 1 zákona o cestovním ruchu je cestovní kanceláří podnikatel, který je na základě státního povolení k provozování živnosti (koncese) oprávněn sestavovat služby cestovního ruchu pro účely zájezdu, nabízet a prodávat zájezdy podle § 1b odst. 1 nebo zprostředkovávat spojené cestovní služby podle § 1c odst. 1. 25. Podle § 4 odst. 1 zákona o cestovním ruchu je zákazníkem osoba, která má v úmyslu uzavřít nebo uzavře s cestovní kanceláří smlouvu o zájezdu nebo spojených cestovních službách, nebo osoba, v jejíž prospěch byla některá z těchto smluv uzavřena, anebo osoba, které byla smlouva postoupena. 26. Podle § 9a odst. 2 písm. f) prodejce zájezdu (osoba zprostředkovávající prodej zájezdu) poskytne, je-li to pro daný zájezd relevantní, informace o pasových a vízových požadavcích včetně přibližných lhůt pro vyřízení víz a o zdravotních formalitách státu určení. 27. Podle § 9a odst. 6 zákona o cestovním ruchu musí být informace podle odstavců 1 a 2 poskytnuty jasným, srozumitelným a zřetelným způsobem. Jsou-li poskytovány písemně, musí být čitelné. 28. V uvedených předpisech jsou zapracovány příslušné předpisy Evropské unie pro oblast zájezdů a spojených cestovních služeb. III. Použitelné právo Evropské unie 29. Předmětná problematika je upravena směrnicí evropského parlamentu a rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015, o souborných cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS (dále opět jen „Směrnice“). 30. Podle bodu 28 preambule Směrnice by pořadatelé měli poskytovat obecné informace o vízových požadavcích země určení. Informace o přibližných lhůtách pro vyřízení víz lze poskytnout odkazem na úřední informace země určení. 31. Podle článku 3 bodu 6 Směrnice je cestujícím každá osoba, která má v úmyslu uzavřít smlouvu v oblasti působnosti této směrnice nebo má právo cestovat na základě takovéto smlouvy. 32. Podle článku 3 bodu 8 Směrnice je pořadatelem obchodník, který kombinuje a prodává nebo nabízí k prodeji souborné služby, ať už bezprostředně či prostřednictvím jiného obchodníka anebo společně s jiným obchodníkem, nebo obchodník, který předává údaje o cestujícím jinému obchodníkovi v souladu s bodem 2 písm. b) podbodem v). 33. Podle článku 3 bodu 9 je prodejcem obchodník jiný než pořadatel, který prodává nebo k prodeji nabízí souborné služby kombinované pořadatelem. 34. Podle článku 5 odst. 1 písm. f) Směrnice poskytne pořadatel, resp. prodejce cestujícímu obecné informace o pasových a vízových požadavcích, včetně přibližných lhůt pro vyřízení víz, a informace o zdravotních formalitách země určení. IV. Odůvodnění předložených otázek 35. Nejvyšší soud shledal, že návrh žalované na položení předmětných otázek pod body 18 a 19 je opodstatněný, neboť z ustanovení článku 5 odst. 1 písm. f) Směrnice nevyplývá odpověď, jež by neponechávala prostor pro jakékoli rozumné pochybnosti na tyto otázky. Nejvyšší soud kromě toho položil i otázku č. 3, neboť odpověď i na tuto otázku je významná pro posouzení dané věci. Naopak otázky pod body 20 až 22 nejsou způsobilé na položení předběžných otázek, neboť tyto otázky nebyly v daném řízení řešeny a není na nich rozhodnutí odvolacího soudu založeno. 36. Dotčená ustanovení unijního práva proto podle názoru předkládajícího soudu neposkytují jednoznačnou odpověď na řešenou otázku (resp. nepředstavují acte clair). 37. Předkládající soud rovněž nezjistil, že by se Soudní dvůr Evropské unie danou otázkou již zabýval. V. Přerušení řízení 38. S ohledem na položení předběžné otázky Nejvyšší soud podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přerušil řízení o dovolání až do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o odpovědi na předběžné otázky uvedené pod bodem II výroku. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 10. 2024 JUDr. Pavel Krbek předseda senátu