33 Cdo 68/2024-211 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce S. K., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalované Komerční bance, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969 (identifikační číslo osoby 453 17 054), o zaplacení 962 318 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 240/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, č. j. 25 Co 90,91/2023-161, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2022, č. j. 13 C 240/2020-71, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 962 318 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 800 000 Kč od 4. 11. 2020 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, č. j. 25 Co 90,91/2023-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná neporušila žádnou povinnost, která jí plynula ze závazkového vztahu založeného smlouvou o hypotečním úvěru uzavřenou 14. 6. 2013, ani prevenční povinnost, a není tak naplněn již první předpoklad odpovědnosti žalované. Skutečnost, že žalovaná žalobci poskytla sjednané finanční prostředky (žalobce úvěr v plné výši vyčerpal a účel úvěru tak byl naplněn), nemůže být žalobcovou škodou (žalobce vznik škody dovozuje z toho, jak s penězi od žalované naložil, tedy, že je poskytl bývalé manželce částečně na úhradu jejích dluhů a částečně pro společnou dceru). Žalobce nezpochybnil, že peněžní prostředky od žalované obdržel a disponoval s nimi podle vlastního uvážení; věděl přitom, že bývalá manželka má mnoho dluhů a zbavuje se lukrativního majetku, neboť je trestně stíhána pro zpronevěru. Povinnost žalované připravit návrh na vklad vlastnického práva ze smlouvy o úvěru nevyplývá a neplyne ani ze souvisejícího klientského servisu, který je součástí služeb poskytovaných k hypotečnímu úvěru. Nadto, i kdyby návrh zpracoval pracovník žalované (což nebylo prokázáno), nezprostilo to žalobce povinnosti zkontrolovat si ho před podáním na katastr, neboť to byl on, kdo předmětný právní úkon činil vlastním jménem a na svůj účet; žalovanou k tomu nezmocnil. Skutečnost, že soudy posléze rozhodly, že nemovitost je ve spoluvlastnictví žalobce a jeho bývalé manželky (neboť kupní smlouva, kterou uzavřeli 7. 5. 2013, ve spojení s dodatkem z 3. 7. 2013, kterým bylo nahrazeno ujednání ohledně úhrady kupní ceny, je absolutně neplatná pro obcházení zákona), nemůže být žalované kladeno za vinu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Naplnění podmínky přípustnosti dovolání spatřuje v procesní otázce „zda je odvolací soud povinen zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně, jestliže dospěje k závěru, že z provedených důkazů plynou jiné skutkové závěry“, a dále ve „vlastním procesu zjišťování skutkového stavu odvolacím soudem“. Odvolacímu soudu vytýká, že ho pro nadbytečnost odmítl vyslechnout jako účastníka řízení, byť doplnil dokazování výslechem svědkyně Hany Němcové (bývalé zaměstnankyně žalované), a že při jednání dne 31. 8. 2023 doplnil dokazování spisem Okresního soudu v Semilech sp. zn. 6 C 39/2019, zatímco provedení důkazu spisem Okresního soudu v Semilech sp. zn. 6 C 8/2015 shledal nadbytečným s tím, že dokazování relevantními listinami z tohoto spisu již bylo provedeno. Napadený rozsudek proto vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 3845/2001), a vadné skutkové zjištění ohledně autorství dodatku ke kupní smlouvě „zakládá dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.“, neboť je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Tím, že „nesprávně aplikoval příslušné procesní právní normy při vlastním zjišťování skutkového stavu věci (tj. při provádění a hodnocení důkazů)“, a tím, že porušil ustanovení § 213 o. s. ř., se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2406/2015, a ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3234/2020. Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné, neboť Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 306/2010, dovodil, že není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodí-li odvolací soud z listinných důkazních prostředků jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval. Považuje za irelevantní, kdo připravil návrh na vklad do katastru nemovitostí (resp. kdo je autorem dodatku č. 1 ke kupní smlouvě). Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. To dovolatel v nyní posuzované věci pomíjí, neboť veškerá jeho argumentace ulpívá v rovině polemiky se skutkovými zjištěními (zejména zjištěním ohledně autorství dodatku č. 1 ke kupní smlouvě), z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, kdy prosazuje, že nemají oporu v provedeném dokazování a nevyplývají ani z obsahu spisu. Takové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a jeho rozhodnutí není překvapivé. Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutkového zjištění, že autorem dodatku ze 3. 7. 2013 ke kupní smlouvě uzavřené mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou A. K. dne 7. 5. 2013 je zaměstnankyně žalované a nikoli bývalá manželka, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tudíž v posuzovaném případě nejedná. Nadto žalobcem zpochybněné zjištění ohledně autorství dodatku ke kupní smlouvě bylo pro právní posouzení věci irelevantní, neboť odvolací soud založil právní posouzení věci na zjištění, že žalovaná žádnou povinnost plynoucí jí z úvěrové smlouvy, popř. ze souvisejícího klientského servisu, který je součástí služeb poskytovaných k hypotečnímu úvěru a do něhož nepatřil sepis dodatku ke kupní smlouvě, neporušila. V souvislosti s otázkami procesního práva, které jsou předkládány k dovolacímu přezkumu, žalobce nezpochybnil žádný právní závěr, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, ale odvolacímu soudu vytkl, že zatížil řízení vadami (při dokazování nerespektoval postup podle § 213 o. s. ř.), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně. Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99). U důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená, tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006 a ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Shora uvedené principy odvolací soud v projednávané věci respektoval. Žalobce v dovolání sice výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k výrokům o nákladech řízení žádné výhrady neuplatnil; ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání; protože nedoložila výši svých hotových výdajů, byla jí přiznána jejich paušální náhrada podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 1, 2 a § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 28. 8. 2024 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu