33 Cdo 890/2023-1071 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. Jiřího Oršuly, advokáta se sídlem Praha, Na příkopě 988/31, proti žalované DIAG HUMAN, SE, reg. č. FL 002.198.358-2, se sídlem Landstrasse 33, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupené JUDr. Ivou Kunz, advokátkou se sídlem Praha, Korunní 810/104, o zaplacení 44 832 083 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 3/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2022, č. j. 8 Cmo 37/2016-764, 4 Cmo 98/2022, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: (podle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Vrchní soud v Praze (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 14. 11. 2016, č. j. 8 Cmo 37/2016-544, byl spolu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, č. j. 32 Cdo 2566/2017-579, zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2748/18) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, č. j. 11 Cm 3/2006-421, ve spojení s usnesením ze dne 24. 11. 2015, č. j. 11 Cm 3/2006-517, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 44 832 083 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % ročně od 17. 1. 2003 do zaplacení, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalované k zaplacení soudního poplatku; dále potvrdil usnesení ze dne 4. 7. 2022, č. j. 32 Cm 28/2020-710, jímž Městský soud v Praze zamítl podaný návrh na nařízení předběžného opatření. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 1. 2. 1998 žalobce (advokát) uzavřel se společnostmi DIAG HUMAN a.s., DIAG HUMAN A.G., APS k.s. a „Eman“ smlouvu o právní službě. Za poskytnutí právních služeb předchůdci žalované měla žalobci náležet odměna ve výši 20 % z částky, kterou žalovaná (resp. její předchůdce) obdrží, a to po odečtení nutných nákladů. K její úhradě bylo (dne 1. 2. 1998) sjednáno postoupení části vymožené pohledávky na žalobce spočívající v nároku na náhradu škody s úroky a případným dalším příslušenstvím vůči státu vzniklé zejména v důsledku jednání ministra zdravotnictví Dr. Bojara v roce 1992 a na kterou se vztahuje rozhodčí smlouva sjednaná mezi společností DIAG HUMAN a.s. a státem. Dne 4. 5. 1998 žalobce jako postupník s předchůdcem žalované a dalším postupitelem uzavřeli dohodu, jejímž předmětem bylo postoupení části pohledávky za státem „v rozsahu 20 % v hrubé výši, kterou tato pohledávka měla ke dni podpisu smlouvy včetně budoucího nárůstu převáděné části o další ušlý zisk a o úroky z prodlení“. Smlouvou uzavřenou dne 2. 3. 2001 předchůdce žalované (DIAG HUMAN a.s.) postoupil na žalobce 30 % pohledávky, jejíž právní základ byl přiznán mezitímním rozhodčím nálezem ze dne 19. 3. 1997 a rozhodčím nálezem ze dne 27. 5. 1998. Smlouvu za postupitele (DIAG HUMAN a.s.) podepsala předsedkyně představenstva; smlouva ruší předchozí smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 4. 5. 1998, jakož i veškerá dřívější ujednání stran smlouvy o postoupení dotyčné pohledávky. Dne 16. 1. 2003 byl žalobce vyzván k vystavení faktury na 32 mil. Kč s tím, že na zbývající částku „si oba předloží požadavek podložený přehledem jednotlivých nároků co do důvodu a výše s tím, že nárok na 20 % tím není zpochybněn“. Mezitímním rozhodčím nálezem ze dne 19. 3. 1997 byl shledán po právu základ předchůdcem žalované vůči České republice uplatněného nároku na náhradu škody a na nehmotné zadostiučinění (omluvný dopis). Rozhodčím nálezem ze dne 27. 5. 1998 byl uvedený rozhodčí nález změněn tak, že nárok na náhradu škody je, pokud jde o základ nároku, po právu a námitka promlčení není důvodná, a nárok na nehmotné zadostiučinění – omluvný dopis je po právu. Částečným rozhodčím nálezem ze dne 25. 6. 2002 ve spojení s rozhodčím nálezem ze dne 16. 12. 2002 byla České republice uložena povinnost zaplatit společnosti DIAG HUMAN a.s. částku 326 608 334 Kč. Ve vztahu k odvolacím námitkám žalované odvolací soud nejprve uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost a ústavnost postupu Ústavního soudu v projednávané věci, zejména ke způsobu, jakým Ústavní soud doručoval žalovanému, ani k jeho rozhodnutí. Jeho další právní závěry lze shrnout následovně: - Smlouva o právní službě uzavřená dne 1. 2. 1998 je z důvodu neurčitosti vymezení práv a povinností stran (definice právní služby, která by mohla mít vztah k řešení projednávané věci), kterou nelze překlenout ani výkladem, neplatná. - Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 2. 1998 a ze dne 4. 5. 1998 jsou neplatné z důvodu neurčitého vymezení (specifikace) pohledávek, jež mají být předmětem postoupení. Ke smlouvě ze dne 2. 3. 2001 učinil odvolací soud tyto právní závěry: - Smlouva je za předchůdce žalované podepsána oprávněnou osobou. - Postupovaná pohledávka je specifikována určitě a dostatečně, neboť jde o část pohledávky v rozsahu 30 % s odkazem na existentní a smlouvou specifikované rozhodčí nálezy, jimiž bylo rozhodnuto o základu nároku předchůdce žalovaného na náhradu škody vůči státu. - Ujednání bodu 2 smlouvy není ujednáním o úplatném postoupení pohledávky a nemá žádnou vazbu na činnost žalobce vynakládanou ve vztahu k (předchůdci) žalované, pouze ne zcela přehledným a srozumitelným způsobem stanoví povinnost žalobce při vypořádání žalovanou vynaložených nákladů; jde o smlouvu smíšenou s tím, že dotyčné ujednání není pro rozhodnutí v této věci relevantní, neboť vypořádání nákladů předmětem řízení není. - S „opětovným“ odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3223/2010 neshledal opodstatněnou námitku žalované, že absence souhlasu dozorčí rady společnosti je důvodem neplatnosti smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy bylo (částečným nálezem) pravomocně státu uloženo zaplatit žalované 326 608 334 Kč, od čehož žalobce svůj nárok i jeho výši odvozuje, a žalované byla uvedená částka (dne 17. 1. 2003) uhrazena, přičemž postoupení pohledávky nebylo dlužníkovi před její úhradou notifikováno, plnil dlužník postupiteli právem. Bylo-li postoupení bezúplatné, nelze postupovat podle § 527 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Postupitel tak postoupením pohledávky ztrácí právní titul a je povinen plnění přijaté od dlužníka vydat postupníkovi, jinak by se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Důvodnou neshledal odvolací soud námitku promlčení, kterou žalovaná uplatnila. Proti rozsudku odvolacího soudu, s výjimkou výroku, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení ze dne 4. 7. 2022, č. j. 32 Cm 28/2020-710, podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, resp. že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu. V prvé řadě dovolatelka namítá porušení jejího práva na spravedlivý proces v řízení před Ústavním soudem. Z toho, že jí nebyl řádně doručen nález vydaný Ústavním soudem (jímž Ústavní soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu a též rozhodnutí soudu dovolacího), dovozuje jeho nevykonatelnost, což ve svém důsledku (že dotyčný nález není pravomocný) zakládá překážku věci rozhodnuté. V tomto směru namítá, že Ústavní soud s žalovanou jako vedlejší účastnicí nejednal, ač jí zákon takové postavení přiznává, přičemž při doručování ústavní stížnosti postupoval vadně, což ve svém důsledku vedlo k nezákonnému odejmutí postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení. V řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, tak bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces, což samo o sobě dovolatelka považuje za důvod, pro který neobstojí napadený rozsudek jak z hlediska přípustnosti dovolání, tak jeho důvodů. Dále (v části dovolání označené „Otázky procesního práva, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“) dovolatelka s odkazem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu vydaného v této projednávané věci namítá, že odvolací soud postupoval vadně, neboť (ač měl) účastníky nepoučil, že hodlá věc posoudit jinak, že hodlá vycházet z jiného právního posouzení, než mohou účastníci řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení předvídat, v důsledku čehož dovolatelku zkrátil na jejím právu na spravedlivý proces. Absencí poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, jakož i k porušení práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud původně svůj právní závěr týkající se aplikace § 527 odst. 1 písm. b) obč. zák. posoudil v souladu s tehdy ustálenou judikaturou a výkladovými stanovisky, přičemž napadené rozhodnutí je založeno na judikatorním odklonu, nikoliv však cestou k tomu předepsané procedury. Dovolatelka připomíná, že rozhodné skutečnosti, k nimž se váže právní posouzení věci, se datují do roku 2001, žaloba byla podána v roce 2004, tedy dávno před změnou rozhodovací praxe, k níž došlo v roce 2018. Žalobce - míněno zjevně žalovaná - tak měla legitimní očekávání, že její spor bude posuzován podle rozhodovací praxe roku 2016. Totéž se týká posouzení otázky, zda k platnému uzavření v řízení posuzované smlouvy o postoupení pohledávky byl třeba souhlas dozorčí rady společnosti. Dovolatelka odkazuje na (cituje) řadu rozhodnutí Ústavního soudu týkající se důsledků změn judikatury v průběhu soudního rozhodnutí. Dále – v souvislosti se závěrem odvolacího soudu, který shledal smlouvu ze dne 2. 3. 2001 platnou – vytýká odvolacímu soudu, že ignoroval rozhodčí nález JUDr. Aleny Bányaiové, CSc., ze dne 16. 5. 2008, která platnost dotyčné smlouvy posoudila jinak, ač měl (odvolací soud) ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházet ze skutkových zjištění učiněných rozhodcem v dotyčném řízení. Dovolatelka usuzuje, že odvolací soud se měl uvedenou otázkou zabývat v rámci volného hodnocení důkazů, vypořádat se s argumentací plynoucí ze zmíněného nálezu a se skutkovými zjištěními učiněnými v rozhodčím řízení, jimž je třeba podle dovolatelky přiznat vyvratitelnou domněnku pravosti. Dovolatelka v souvislosti s výkladem § 194 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 370/2000 Sb., zdůrazňuje, že tehdejší výkladová stanoviska považovala dotyčné ustanovení za kogentní a převažoval názor (pojetí) prezentovaný v dotyčném rozhodčím nálezu, k jehož změně došlo až v roce 2012, kdy Nejvyšší soud přijal rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, v němž se uvedenou otázku zabýval jako otázkou do té doby v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou. Dovolatelka v tomto směru rovněž argumentuje odlišnými skutkovými okolnostmi projednávané věci, jež spatřuje v tom, že žalobce dovolatelku do detailů znal, neboť jí poskytoval právní služby. Podle dovolatelky odvolací soud v projednávané věci rezignoval na ústavní principy rozhodování při změně judikatury v průběhu řízení, kdy měla legitimní očekávání, že věc bude posouzena podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku ve smyslu právního názoru platného ke dni uzavření smlouvy – jde o právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Nad rámec legitimního očekávání a judikatorního odklonu ve vztahu k tomu, jak důsledky uzavřené postupní smlouvy ze dne 2. 3. 2001 vyhodnotil odvolací soud, nelze přisvědčit jeho výkladovému závěru, že ujednání bodu 2 smlouvy nemá žádnou vazbu na činnost žalobce. Dovolatelka prosazuje, že dotyčné ujednání, jež je nesrozumitelné a neurčité, nutně činí nesrozumitelným celý právní úkon postoupení, neboť není oddělitelné od ostatního obsahu. Odvolací soud svým závěrem „nad rámec výkladových pravidel bohatě dezinterpretoval původní žalobcův úmysl – za úhradu (neurčitě) uvedených nákladů zmocnit se majetku dovolatelky“. Konečně dovolatelka namítá, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Žalobce se k dovolání podrobně vyjádřil tak, že námitky dovolatelky jsou neopodstatněné, resp. žádná z nich není způsobilá založit přípustnost dovolání či jeho důvodnost. Navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání není přípustné. V projednávané věci se žalobce domáhal zaplacení částky v napadeném rozsudku specifikované včetně příslušenství. Odvolací soud právně věc posoudil tak, že žalovaná tím, že přijala od dlužníka část pohledávky, kterou předtím na základě platné smlouvy ze dne 2. 3. 2001 postoupila na žalobce (bez toho, že by došlo k notifikaci postoupení), přijala dotyčné plnění bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Výhradami, že jí nebyl řádně doručen nález vydaný Ústavním soudem, že řízení, jež předcházelo vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, bylo stiženo vadou, neboť Ústavní soud s ní nejednal, a že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Přípustnost dovolání nezakládá výtka, že odvolací soud zkrátil dovolatelku na jejím právu na spravedlivý proces tím, že ač měl, účastníky nepoučil, že hodlá věc posoudit jinak, že hodlá vycházet z jiného právního posouzení, než mohou účastníci řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení předvídat. To, že odvolací soud má oproti soudu prvního stupně na projednávanou věc odlišný pohled, samo o sobě nezakládá poučovací povinnost. Navíc je z průběhu řízení patrné, že kasací předchozího rozhodnutí odvolacího soudu Ústavním soudem (a to i se zřetelem k důvodům uvedeným v kasačním rozhodnutí) bylo oběma účastníkům dostatečně umožněno (skutkově i právně) argumentovat. Není-li napadené rozhodnutí založeno (a dovolatelka ani nic takového netvrdí) na závěru, že žalovaná ve sporu neuspěla proto, že neunesla břemeno tvrzení či břemeno důkazní - tedy že nesplnila svou procesní povinnost vylíčit řádně všechny rozhodné skutečnosti či nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, nebyl důvod k postupu podle § 118a o. s. ř. jen proto, že odvolací soud uplatněný nárok – oproti soudu prvního stupně – shledal opodstatněným. Žalované - v řízení zastoupené advokátem - nebylo bráněno, aby ve svůj prospěch skutkově i právně argumentovala. O případ, kdy soud hodlá vycházet z jiného právního posouzení, než mohou účastníci řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení předvídat, nejde. Nemohlo proto dojít k porušení dovolatelčina práva na soudní ochranu. Tvrzení žalované ohledně porušení práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům není nijak konkretizováno – dovolatelka neuvádí, ke kterým provedeným důkazům jí nebylo umožněno se vyjádřit. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že odvolací soud porušil legitimní očekávání dovolatelky tím, že se při řešení otázek, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, nepřípustně odklonil od dřívější judikatury. Nejprve je třeba poznamenat, že argument dovolatelky, že jde o právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, podle obsahu dovolání významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Dovolatelka se mýlí v přesvědčení, že napadené rozhodnutí je založeno na judikatorním odklonu (odklonu od ustálené judikatury), k němuž odvolací soud dospěl nikoliv cestou k tomu předepsané procedury, jakož i v tom, že právní závěr odvolacího soudu v předchozím rozhodnutí týkající se aplikace § 527 odst. 1 písm. b) obč. zák. byl v souladu s tehdy ustálenou judikaturou. Sama dovolatelka odkazuje na rozhodnutí 23 Cdo 4886/2016, z něhož je patrné, že šlo o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, a nikoliv, jak nyní prosazuje, že tímto rozhodnutím došlo k odklonu od dřívější již ustálené rozhodovací praxe. Nelze proto přisvědčit argumentaci, že napadené rozhodnutí bylo založeno na judikatorním odklonu bez předepsané procedury a že by žalovaná měla legitimní očekávání, že její spor bude posuzován podle (jiné) rozhodovací praxe (roku 2016). Totéž se týká otázky, zda k platnému uzavření v řízení posuzované smlouvy o postoupení pohledávky byl třeba souhlas dozorčí rady společnosti. Dovolatelka odkazuje na (cituje) řadu rozhodnutí Ústavního soudu týkající se důsledků změn judikatury v průběhu soudního rozhodnutí, ač ve vztahu k této právní otázce o změnu dosavadní (natož ustálené) judikatury nešlo, neboť v rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, Nejvyšší soud právní otázku důsledků absence souhlasu dozorčí rady se smlouvou podléhající ustanovení § 193 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění, řešil jako otázku dosud neřešenou. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. V souvislosti s výtkou, že odvolací soud ignoroval ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., neboť odlišně od rozhodce v rámci rozhodčího řízení posoudil platnost smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 3. 2001, dovolání nesplňuje zákonný požadavek vyplývající z § 237 o. s. ř. Žalovaná neuvádí, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva předkládá k přezkumu a v čem spatřuje splnění avizovaného předpokladu přípustnosti dovolání. V této části dovolání neobsahuje náležitosti stanovené v § 241a odst. 2 o. s. ř. a v důsledku jejich absence nelze posoudit jeho přípustnost. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Má-li dovolatelka na mysli otázku aplikace § 135 odst. 2 o. s. ř., přehlíží, že jí poukazované rozhodnutí rozhodce se otázky platnosti smlouvy netýkalo, neboť předmětem řízení byla část pohledávky uplatněné původně Ing. Zdeňkem Caskou. V souvislosti s úvahou dovolatelky, že se odvolací soud měl uvedenou otázkou zabývat v rámci volného hodnocení důkazů, se sluší připomenout, že dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání nejsou s to založit ani výtky, že se odvolací soud měl vypořádat s argumentací plynoucí ze zmíněného nálezu a se skutkovými zjištěními učiněnými v rozhodčím řízení, jimž je třeba podle dovolatelky přiznat vyvratitelnou domněnku pravosti; jejich prostřednictvím dovolatelka nenapadá žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno. Přípustnost dovolání nezakládá nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že ujednání bodu 2 smlouvy nemá žádnou vazbu na činnost žalobce, oproti němuž dovolatelka prosazuje, že dotyčné ujednání, jež je nesrozumitelné a neurčité, nutně činí nesrozumitelným celý právní úkon postoupení, neboť není oddělitelné od ostatního obsahu. Není nijak obsahově vymezen (v úvodu dovolání obecně avizovaný) důvod přípustnosti dovolání, tedy vymezení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této části dovolání neobsahuje náležitosti stanovené v § 241a odst. 2 o. s. ř. a v důsledku jejich absence nelze posoudit jeho přípustnost. Žalovaná napadla výslovně „výroky I. až IV. předmětného rozhodnutí“, tj. i výroky o nákladech řízení, proti nimž však dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 20. 3. 2024 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu