22 Cdo 969/2025-208 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze, Národní 58/32, proti žalované J. O., zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem v Praze, Valentinská 92/3, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 328/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2024, č. j. 39 Co 250/2024-176, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 750 Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Ondřeje Kafky, advokáta se sídlem v Praze, Valentinská 92/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2024, č. j. 14 C 328/2022-108, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované vydat žalobci movité věci žalobou blíže specifikované (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2024, č. j. 39 Co 250/2024-176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně odvolacímu soudu vytkl, že chybně vyložil tyto čtyři právní otázky: I. „Zda je možné jako důkaz v občanském soudním řízení nepřipustit zvukové nahrávky strany žalované, které byly pořízeny stranou žalující bez vědomí strany žalované, a to za situace, kdy strana žalující nemá k dispozici jiný důkaz, jímž by bylo možné prokázat existenci movitých věcí, jejichž vydání se po straně žalované domáhá, a skutečnost, že strana žalovaná s těmito ke dni rozhodování soudu disponuje.“ Odvolací soud se měl odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1267/2018; II. „Zda lze rezignovat na důkazní břemeno strany žalované a zjišťování okolností zániku držby movitých věcí v okamžiku, kdy strana žalovaná tvrdí (avšak neprokazuje), že movité věci, které nezákonně zadržuje, neexistují, resp. že tyto zanikly, byť je to žalovaná, koho v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017, tíží důkazní břemeno“; III. „Zda lze rozhodnutí ve věci založit na výpovědích strany žalované a svědkyně, která je s žalovanou spřízněna, a v jejichž výpovědích jsou závažné rozpory, aniž by soud tyto zhodnotil v kontextu všech provedených důkazů, a na základě nichž provedení dalších navrhovaných důkazů zamítnul, vlivem čehož nedostatečně zjistil skutkový stav.“ Odvolací soud se v této souvislosti měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2795/2009; IV. „Zda lze rozhodnutí ve věci založit na důkazech hodnocených v rozporu s pravidly logického myšlení a vytržených z kontextu, a tudíž nemá skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování, když odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení, a v hodnocení těchto důkazů soudem je logický rozpor.“ Tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 384/2001. 4. Dovolatel soudům vytýká, že nepřipustily jako důkaz zvukové nahrávky žalované, které pořídil bez jejího vědomí, a jimiž hodlal prokázat své vlastnické právo ke kufru, komodě a šicímu stroji. Dále že žalovaná těmito věcmi (kufrem a komodou) stále disponuje, přestože u soudu tvrdila, a soud to vzal za prokázané, že došlo k jejich zániku, a také, že šicí stroj nikdy nebyl darem žalované. Podle dovolatele odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav a nesprávně hodnotil důkazy. Také namítá nevěrohodnost svědecké výpovědi žalované a její matky. Odvolací soud podle něj rovněž pochybil při interpretaci a výkladu právního jednání, když nezjišťoval jeho skutečnou vůli ohledně údajného darování šicího stroje žalované. Odkazuje na judikaturu dovolacího soudu a s ohledem na výše uvedené důvody navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a k dovolání žalobce uvádí, že ho nepovažuje za důvodné. Má za to, že odvolací soud se při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů neodchýlil od ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítnul, případně zamítnul. III. Přípustnost dovolání 6. Dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Jako první dovolatel předložil otázku, zda je možné jako důkaz nepřipustit zvukové záznamy žalované, které byly pořízeny bez jejího vědomí, a to za situace, kdy žalobce nemá k dispozici jiný důkaz, jímž by prokázal existenci movitých věcí, jejichž vydání se domáhá i skutečnost, že s nimi žalovaná disponuje. Odvolací soud se měl při jejím řešení odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018 (uveřejněného, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). 10. Nejvyšší soud v dovolatelem označeném rozsudku ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněném pod číslem 83/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podrobně vysvětlil, za jakých podmínek je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 možné použít zvukový záznam rozhovoru pořízený bez vědomí a souhlasu nahrávané osoby jako důkaz v občanském soudním řízení. Zdůraznil, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) zachovává ochranu soukromí a tomu odpovídající povinnosti ostatních zdržet se neoprávněných zásahů do něj jako součást absolutního osobnostního práva. Rozsah omezení tohoto absolutního osobnostního práva je v současné právní úpravě širší, neboť vedle možnosti pořízení nebo použití podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu na základě zákona k úřednímu účelu (srov. § 88 odst. 2 o. z.) zákon nově umožňuje pořízení nebo použití podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu také s ohledem na výkon a ochranu jiných subjektivních soukromých práv, a to zpravidla v řízení před orgánem veřejné moci a podle předpisů veřejného práva (například podle občanského soudního řádu). K tomu však Nejvyšší soud dodal, že toto omezení je nutné – vzhledem k tomu, že jde o výjimku z práva na ochranu osobnosti člověka – vykládat restriktivně, uvedený zákonný důvod k použití podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka (srov. § 90 o. z.). S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, dále uzavřel, že základním kritériem pro rozhodnutí o použitelnosti zvukových či obrazových záznamů týkajících se člověka nebo jeho projevů osobní povahy a pořízených soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v občanském soudním řízení, je (v každém jednotlivém případě) poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, a rozhodnutí o tom, který z těchto zájmů je v konkrétním případě převažujícím. Kromě okolností, za nichž byla nahrávka pořízena, je rozhodující i význam právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník uplatňující informace z nahrávky k dispozici k tomu, aby získal takové informace jiným způsobem než za cenu porušení soukromí druhé osoby. Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimečný prostředek, jeho použití jako důkazu v občanském soudním řízení může připadat v úvahu pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy ku prospěchu. Z těchto závěrů Nejvyšší soud vychází i v následné rozhodovací praxi (srov. například usnesení ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4765/2018, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2949/2019, a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2718/2020). 11. V nyní řešené věci soud prvního stupně důkaz audiozáznamem (nahrávku konverzace se žalovanou pořízenou žalobcem dne 5. 10. 2023 bez jejího vědomí) nepřipustil, když s ohledem na předmět řízení a jeho hodnotu (žalobce chtěl nahrávkou prokázat, že žalovaná měla ve své dispozici komodu a kufr, jejichž vydání se domáhá) shledal takový zásah do osobního soukromí za „zcela nepřiměřený“. Především ale uzavřel, že dalšími důkazy provedenými v řízení před soudem prvního stupně (konkrétně svědeckou výpovědí matky žalované a účastnickou výpovědí samotné žalované) bylo dostatečně prokázáno, že žalovaná uvedené věci ve své dispozici nemá. Je tak zřejmé, že při posouzení této právní otázky se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil a dovolání proto ohledně této právní otázky není přípustné. 12. Jako druhou předložil dovolatel právní otázku, zda lze „rezignovat na důkazní břemeno strany žalované a zjišťování okolností zániku držby movitých věcí v okamžiku, kdy strana žalovaná tvrdí (avšak neprokazuje), že movité věci, které nezákonné zadržuje, neexistují, resp. že tyto zanikly, byť je to žalovaná, koho v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017, tíží důkazní břemeno“. 13. V dovolatelem zmíněném usnesení ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017, Nejvyšší soud uzavřel, že v případě žaloby o vydání věci je na žalobci, aby prokázal, že věc přešla do držby či detence žalovaného, který má, chce-li se žalobě o vydání věci úspěšně bránit, důkazní břemeno o pozbytí držby. 14. Dovolatelem vymezená právní otázka a jeho námitky se opět váží ke komodě a kufru, ohledně kterých odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná prokázala, že tyto věci již nemá ve své dispozici. K tomuto závěru dospěly soudy na základě účastnické výpovědi žalované a svědecké výpovědi její matky, které shodně uvedly, že obě věci již byly na začátku roku 2023 „zlikvidovány“. Kufr byl podle jejich sdělení rozbitý a komoda byla uskladněná dva roky ve vlhkém sklepě a zplesnivěla. 15. Z uvedeného plyne, že nalézací soudy se okolnostmi zániku držby uvedených věcí dostatečně zabývaly a na důkazní břemeno strany žalované „nerezignovaly“. Při zjišťování zániku držby postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ani tato dovolatelem formulovaná právní otázka proto přípustnost dovolání nezakládá. 16. Jako třetí předložil dovolatel otázku, zda „lze rozhodnutí ve věci založit na výpovědích strany žalované a svědkyně, která je s žalovanou spřízněna, a v jejichž výpovědích jsou závažné rozpory, aniž by soud tyto zhodnotil v kontextu všech provedených důkazů, a na základě nichž provedení dalších navrhovaných důkazů zamítnul, vlivem čehož nedostatečně zjistil skutkový stav“. 17. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Tato zásada je vyjádřena v § 132 o. s. ř., podle kterého soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. 18. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích uvádí, že hodnocení výpovědi svědka i účastníka z hlediska její věrohodnosti je věcí soudu, který provádí dokazování; ke způsobu tohoto hodnocení by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě, že by věrohodnost výpovědi byla hodnocena na základě skutečností, které se podle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005). Rovněž zjistí-li soud okolnosti, které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost (např. v dovolání namítaný poměr k účastníkům), neznamená to nezpůsobilost svědčit; tyto okolnosti vezme soud v úvahu při hodnocení svědkovy výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008). 19. Samotná skutečnost, že svědek má k věci vztah, však nevylučuje posouzení jeho výpovědi jako věrohodné. „Při důkazu výpovědí svědka soud vyhodnocuje věrohodnost výpovědi nejen z toho, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci, ale též s přihlédnutím k tomu, jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, ke způsobu reprodukce skutečností, o nichž vypovídá, a k chování při výslechu, tj. zda je svědek přesvědčivý, zda vypovídá s jistotou, plynule a zda je ochoten odpovídat na otázky. Oproti tomu u jiných důkazních prostředků, například u listin (§ 129 o. s. ř.), písemného znaleckého posudku (§ 127 odst. 1 o. s. ř.) nebo protokolu o výslechu účastníka řízení či svědka, je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen. Z uvedeného vyplývá, že závěr o věrohodnosti svědka může soud učinit jen poté, kdy tohoto svědka sám vyslechne a posoudí, jaký má vztah k účastníkům, k věci, zda vypovídá přesvědčivě, s jistotou, nebo naopak zmateně, váhavě apod.“ (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, a řada dalších). 20. Z odůvodnění napadeného rozsudku i obsahu spisu je zřejmé, že soudy nižších stupňů (především soud prvního stupně) posuzovaly věrohodnost svědka (zde matky žalované) s přihlédnutím ke kritériím definovaným v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Řádně odůvodnily, z jakého důvodu považovaly za prokázané skutečnosti tvrzené žalovanou, a nikoliv skutečnosti tvrzené žalobcem, a to i ve vztahu k jednotlivým námitkám vzneseným žalobcem (viz body 23 až 26 soudu prvního stupně a body 19 a 20 soudu odvolacího). Dostatečně se rovněž vypořádaly s námitkou žalobce ohledně věrohodnosti svědkyně s ohledem na její blízký příbuzenský vztah k žalované. V této souvislosti zohlednily obsah výpovědí obou účastníků i svědka (matky žalované), dále způsob, jakým vypovídali, i další důkazy provedené v řízení. 21. Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení důkazů provedených v řízení prosazuje vlastní verzi skutku (tedy že žalovaná má kufr a komodu nadále u sebe, protože jejich likvidaci neprokázala, a že šicí stroj s taškou dostala od žalobce darem), nelze dovozovat, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v rozporu s provedenými důkazy. V hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, nebo věrohodnosti logický rozpor. Hodnocení důkazů ani nevykazuje znaky libovůle, naopak se vyznačuje dostatečným a logickým odůvodněním respektujícím principy volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017). 22. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že ačkoliv dovolatel uvádí, že se jedná o nesprávné právní posouzení otázky procesního práva, ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu, jakým způsobem hodnotil provedené důkazy, a navrhuje mu, jakým způsobem by měl podle něj důkazy hodnotit lépe. Dovolatel se tak dovolává přehodnocení provedeného dokazování, což ovšem dovolacímu soudu nepřísluší. Proto ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. 23. Jako čtvrtou vymezil dovolatel otázku, „zda lze rozhodnutí ve věci založit na důkazech hodnocených v rozporu s pravidly logického myšlení a vytržených z kontextu, a tudíž nemá skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování, když odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení, a v hodnocení těchto důkazů soudem je logický rozpor“. 24. V rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, na který odkazuje dovolatel, Nejvyšší soud uvedl, že „skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení najevo nebo pokud soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení je logický rozpor, případně pokud výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v § 133 až § 135 o. s. ř.“ Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Z toho plyne, že hodnocení dokazování, a tedy ani jeho výsledek (skutková zjištění), nelze z jiných než výše uvedených hledisek dovoláním napadat (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017). 25. To ale není případ projednávané věci. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Odvolací soud dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu považoval postup soudu prvního stupně při hodnocení výpovědí za správný a souladný s pravidly pro hodnocení důkazů. Jelikož odvolacímu soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani uzavřít, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Proto ani poslední námitka dovolatele přípustnost dovolání nezakládá. IV. Závěr 26. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 27. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 29. 9. 2025 Mgr. David Havlík předseda senátu