23 Cdo 403/2025-142 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Severočeské vodovody a kanalizace, a.s., se sídlem v Teplicích, Přítkovská 1689, identifikační číslo osoby 49099451, proti žalovanému Ing. Leoši Janouchovi, se sídlem v Jablonci nad Jizerou, Bratrouchov 44, identifikační číslo osoby 42189713, zastoupenému Martinou Nyklovou, advokátkou se sídlem v Horní Branné, č. p. 25, o zaplacení částky 47.571 Kč s příslušenstvím, o návrhu na prominutí zmeškání lhůty, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 81 C 15/2024, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2024, č. j. 47 Co 154/2024-126, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 20. 8. 2024, č. j. 81 C 15/2024-117, zamítl návrh žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 26. 6. 2024, č. j. 81 C 15/2024-100. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 10. 2024, č. j. 47 Co 154/2024-126, usnesení okresního soudu potvrdil. 2. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. 3. Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že je nepřípustné, navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl, a uvedla, že nepožaduje náhradu nákladů řízení. 4. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. 5. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti vymezená v tomto ustanovení. Dovolání je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn přípustnost dovolání zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti stanovená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 8. Dovolání není přípustné. 9. Dovolatel přípustnost dovolání spatřuje v tom, že otázka, zda v jeho případě byl dán omluvitelný důvod ve smyslu § 58 o. s. ř., „v některých úvahách odvolacího soudu není souladná s ustálenou judikaturou dovolacího soudu“, „v konkrétní věci žalovaného, tj. se zohledněním všech specifik jeho věci, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena ve všech souvislostech“, „judikatura dovolacího soudu ohledně této otázky procesního práva je rozhodována rozdílně (ohledně závěru, že specifika určitého typu soudního řízení nebo skutečnosti mající vliv na rozhodnutí soudu o věci samé nejsou relevantními okolnostmi při posuzování omluvitelnosti důvodu)“ a odvolací soud se „při řešení výše specifikované otázky procesního práva odchýlil od judikatury Ústavního soudu“. Dovolatel požaduje zodpovězení otázky, „zda je možné za omluvitelný důvod ve smyslu § 58 o. s. ř. považovat situaci, kdy žalovaný při rozsahu podnikání si sám nekontroluje obsah svojí podnikatelské datové schránky a pouze se spoléhá na informace, které mu ohledně datových schránek sdělí zaměstnanec pověřený jejich správou, a ten sdělil žalovanému chybné datum doručení datové zprávy, od kterého žalovaný odvíjel lhůtu pro podání odporu proti vydanému platebnímu rozkazu […]“. 10. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod č. 63/2016 Sb. rozh. obč., ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1573/2020) za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou. Účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu „z omluvitelného důvodu“. Po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání provést procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost – má-li být důvodem k prominutí zmeškání lhůty – musí představovat „omluvitelný důvod“; příčina toho, proč účastník zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti, tj. toho, co lze v dané situaci omluvit. Vždy je však nutno mít na zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože zasahuje do právní jistoty ostatních účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3449/2020). Dovolací soud přitom může úvahu odvolacího soudu o tom, zda byly splněny podmínky aplikace ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř., přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3798/2020, nebo ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1122/2021). 11. V usnesení ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1015/2023 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. II. ÚS 1104/24), Nejvyšší soud dále vyložil, že příčina toho, proč žalovaná zmeškala lhůtu k podání odporu, neměla aspekt ospravedlnitelnosti, pokud vyplývala především z vnitřního nastavení přístupu k datovým zprávám doručovaným žalované, které umožňovalo přijetí zprávy osobou odlišnou od jednatele žalované. Při takovém nastavení následné přehlédnutí již dříve doručené datové zprávy jednatelem žalované, k němuž přispěla též jeho oční vada, nelze považovat za nepředvídatelnou a závažnou okolnost, jež by mohla ospravedlnit zmeškání lhůty k podání odporu. 12. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalovaný nezmeškal lhůtu z omluvitelného důvodu, neboť kdyby bylo omluvitelným důvodem pro zmeškání procesního úkonu pochybení podřízených osob účastníka či účastníka samotného, a to snad i za výjimečné okolnosti čerpání dovolené a zástupu na pracovišti, nepřípustně by se zasáhlo do právní jistoty dané pravidlem dodržování zákonných lhůt. Skutečnost popisovaná žalovaným nenaplňuje znaky omluvitelného důvodu, neboť není natolik výjimečnou a nepředvídatelnou a lze jí jednoduše předejít lepší organizací práce. Pokud by každé obdobné pochybení mohlo vést k prominutí zmeškání lhůty, ztratily by lhůty v občanském soudním řízení smysl. Ten je přitom dán právě s ohledem na právní jistotu ostatních účastníků řízení. 13. Dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu o tom, co je účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty (již citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 30/2015, usnesení ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 29 ICdo 119/2019, ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1846/2022, a ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3914/2023). Jak však vyplývá z výše uvedeného (srov. zejména citaci usnesení sp. zn. 23 Cdo 1015/2023), závěr, že pochybení zaměstnance dovolatele nenaplňuje znaky omluvitelného důvodu ve smyslu § 58 o. s. ř., je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatel dále s odkazem na již citované usnesení sp. zn. 23 Cdo 1015/2023 namítá, že odvolací soud měl vzít v úvahu i jeho aktivitu poté, co se o pochybení zaměstnance dozvěděl. Dovolatel však přehlíží, že v tomto usnesení Nejvyšší soud dovolání v části týkající se aktivity po zmeškání lhůty neshledal přípustným. Nejvyšší soud zde přitom uvedl, že odvolací soud se „při posouzení otázky omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud (implicite i s přihlédnutím k tvrzení žalované o její aktivitě před podáním žaloby, která byla žalovanou uplatněna v odvolání a byla odvolacím soudem též zmíněna) s ohledem na další zjištěné okolnosti případu dospěl k závěru, že v daném případě o omluvitelný důvod nešlo.“ V nynějším případě je situace obdobná, a odvolací soud se tedy ani v tomto ohledu od rozhodovací praxe neodchýlil. Dovolatel dále namítá, že ve skutkově téměř obdobné záležitosti Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, jako omluvitelný důvod akceptoval situaci, kdy žalobce lhůtu zmeškal kvůli poskytnutí mylné informace advokátem o tom, kdy mu byl rozsudek doručen. V daném případě však Nejvyšší soud zohlednil, že pochybení žalobcova advokáta bylo ovlivněno jeho dočasnou pracovní neschopností a hospitalizací v nemocnici. Šlo tedy sice o chybu advokáta, avšak ospravedlnitelnou. V nyní posuzovaném případě však nepanovaly žádné obdobné okolnosti, které by pochybení žalovaného, respektive jeho zaměstnance ospravedlňovalo, a ani v tomto ohledu proto nelze spatřovat v rozhodnutí odvolacího soudu rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu. 14. Odvolací soud ve svém rozhodnutí mj. citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2680/2020, dle něhož „[p]ro úsudek soudu podle ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř. jsou […] podstatné pouze okolnosti, pro které nemohl účastník (jeho zástupce) zmeškaný procesní úkon učinit, nikoli specifika určitého typu soudního řízení nebo skutečnosti mající vliv na rozhodnutí soudu o věci samé“. Dle dovolatele je tento závěr v rozporu s jinými rozhodnutími dovolacího soudu, dle nichž jsou pro posouzení omluvitelnosti vždy rozhodné konkrétní okolnosti každého individuálního případu (usnesení ze dne 29. 2. 2024, 25 Cdo 276/2024). Mezi citovanými závěry Nejvyšší soud rozpor nespatřuje, neboť specifika určitého typu soudního řízení za běžných okolností nejsou konkrétní okolností individuálního případu, která by měla vliv na povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo jiný důvod, který by ospravedlňoval zmeškání lhůty k úkonu. Dovolatel přitom neuvádí žádné specifické okolnosti jeho případu, které by toto obecné pravidlo zpochybňovaly. 15. Dovolatel dále polemizuje se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v usnesení ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3449/2022. Z tohoto rozhodnutí však odvolací soud nevycházel a z dovolání není zřejmé, jak by se odlišné posouzení otázek řešených v tomto rozhodnutí mělo projevit v dovolatelově případě. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). 16. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud porušil dovolatelovo právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, neboť nezohlednil principy institutu kontumačního rozsudku zformulované např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 4114/16. Dovolatel přehlíží, že Ústavní soud již v minulosti usnesením ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. II. ÚS 1104/24, ve skutkově obdobném případě ústavní stížnost podanou proti již citovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1015/2023 (srov. též odst. 11 nynějšího odůvodnění) odmítl, a to mj. s odůvodněním, že přijatým závěrům Nejvyššího soudu z ústavního hlediska nelze nic vytknout. Dle názoru Nejvyššího soudu i v nynějším případě odvolací soud příslušnou právní úpravu vyložil ústavně konformním způsobem, svoje rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil a nedopustil se v tomto ohledu žádného ústavněprávně relevantního excesu. 17. Ve zbývajících částech dovolání dovolatel rozvíjí argumentaci proti závěrům odvolacího soudu, aniž by však vyhověl požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud již v minulosti vyložil, že z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Dovolatel v úvodu dovolání přípustnost vymezil volbou několika alternativ (srov. výše bod 9 odůvodnění). S výjimkou pasáží, kterým se Nejvyšší soud věnoval v předchozích odstavcích, však z obsahu dovolání není zřejmé, v čem u jednotlivých námitek dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. 18. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř. 19. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. 4. 2025 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu