24 Cdo 3485/2024-1832 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po M. S., zemřelé dne 5. července 2003, za účasti 1) L. Ž., zastoupeného JUDr. Dagmar Císařovskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách č. 1882/12, 2) A. Ž., 3) J. V., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova č. 1729/8, a 4) K. V., zastoupeného Mgr. Davidem Maříkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká č. 177/35, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 25 D 238/2006, o dovolání účastníka 1) L. Ž., účastníka 3) J. V. a účastníka 4) K. V. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2024, č. j. 24 Co 135/2011-1706, takto: I. Dovolání účastníka 1) proti usnesení krajského soudu ve výroku IV. o náhradě nákladů České republiky a ve výroku V. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a dovolání účastníka 4) proti usnesení krajského soudu ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení České republiky se odmítají. II. Dovolání účastníků 3) a 4) proti usnesení krajského soudu ve výroku I. bodu 1. o určení obvyklé ceny majetku zůstavitelky, výše pasiv a čisté hodnoty dědictví se odmítají. III. Usnesení krajského soudu (s výjimkou výroku I. bodu 1. o určení obvyklé ceny majetku zůstavitelky, výše pasiv a čisté hodnoty dědictví) a usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 27. října 2010, č. j. 25 D 238/2006-498 (s výjimkou výroku I. o určení obvyklé ceny majetku ve společném jmění zůstavitelky a jejího manžela J. S. a o vypořádání tohoto společného jmění a výroku II. o určení obvyklé ceny majetku, výše pasiv a čisté hodnoty dědictví) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha – východ k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Řízení o dědictví po M. S., zemřelé dne 5. 7. 2003, bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 8. 2003, č. j. 50 D 757/2003-2, a provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byl pověřen Mgr. Jaroslav Homolka, notář v Neratovicích. Poté, co věc byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2005, č. j. 21 Nc 34/2005-164, přikázána z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu Praha – východ, byla provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce pověřena JUDr. Vlasta Lauermannová, notářka v Praze v působnosti Okresního soudu Praha – východ. 2. V průběhu řízení bylo zjištěno, že zůstavitelka pořídila dne 25. 11. 1991 závěť, která byla sepsána na býv. Státním notářství v Mělníku do notářského zápisu pod sp. zn. NZ 1049/91. Další závěť zůstavitelky, datovanou dnem 15. 2. 1997 a sepsanou její vlastní rukou, předložila soudu dcera zůstavitelky J. Ž. O dědickém právu po zůstavitelce dále vyšlo najevo, že dědění ze zákona svědčí manželu zůstavitelky J. S. a dcerám zůstavitelky J. Ž. a A. V, a že o dědickém právu po zůstavitelce vznikl mezi účastníky řízení spor. 3. Za účelem vyřešení sporu o dědické právo Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 1. 4. 2005, č. j. 50 D 757/2003-123, ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění pozdějších předpisů účinném do 18. 4. 2004) rozhodl, že na základě závěti ze dne 25. 11. 1991 bude jednat s dědici J. Ž. „ve vztahu k ½ domu čp. XY v XY s příslušenstvím“, A. V. „ve vztahu k 1/8 domu čp. XY ve XY s příslušenstvím“ a L. Ž. a J. V. ve vztahu „ke vkladům na vkladních knížkách zůstavitelky“ a že „ve vztahu k ostatnímu majetku zůstavitelky“ bude jednáno jako s dědici ze zákona s J. S., J. Ž. a A. V. Při svém rozhodování vycházel ze závěru, že závěť zůstavitelky ze dne 15. 2. 1997 je pro neurčitost a nesrozumitelnost neplatná a že závěť ze dne 25. 11. 1991 je platná s výjimkou týkající se „části pozemků v k.ú. XY“, ohledně nichž k dědění nastupují dědici zůstavitelky ze zákona. 4. K odvolání A. V. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2005, č. j. 21 Co 420/2005-160, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že soud bude dále jednat s dědici zůstavitelky ze závěti ze dne 25. 11. 1991 J. Ž., A. V., L. Ž. a J. V. a ze zákona s J. S., J. Ž. a A. V. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že závěť zůstavitelky ze dne „15. 2. 1992“ (správně 15. 2. 1997) je pro neurčitost neplatná. V závěti ze dne 25. 11. 1991 byl „jednoznačně určen jak okruh dědiců, tak majetek, který podle ní mají dědici nabýt“, a to „s výjimkou 2 ha polí v k.ú. XY“, které jsou mezi dědici „sporné“; to však „nebrání tomu, aby závěť zůstavitelky z 25. 11. 1991 byla považována za platnou jako celek“ a aby zakládala dědické právo J. Ž., A. V., L. Ž. a J. V., když další dědici z této závěti A. Ž. a K. V. dědictví odmítli. Protože závěť zůstavitelky ze dne 25. 11. 1991 „nezahrnuje její veškerý majetek“, bude jednáno též s dědici ze zákona J. S., J. Ž. a A. V. 5. Okresní soud Praha – východ poté usnesením ze dne 27. 10. 2010, č. j. 25 D 238/2006 -498, rozhodl, že obvyklá cena majetku ve společném jmění zůstavitelky a jejího manžela J. S. činí 249 250 Kč a že z tohoto majetku připadá do dědictví „1/8 nemovitostí zapsaných na LV XY k.ú. XY“ a J. S. bytové zařízení včetně elektrických spotřebičů a „1/8 nemovitostí zapsaných na LV XY k.ú. XY“ (výrok I.), a že obvyklá cena majetku činí 1 498 157 Kč, výše pasiv 10 448 Kč a čistá hodnota dědictví 1 487 709 Kč (výrok II); současně potvrdil nabytí dědictví tak, že „1/8 nemovitostí zapsaných na LV XY k.ú. XY“ připadne A. V. a že ostatní majetek zůstavitelky, sestávající z „1/2 nemovitostí zapsaných na LV XY k.ú. XY“ a 16 ks akcií LESNÍ SP. BROUMOV“ připadne rovným dílem J. S. a A. V., vyslovil, že J. Ž. „nenabývá z dědictví ničeho, neboť jí byl započten dar ½ domu čp. XY s pozemky v KÚ XY podle darovací smlouvy ze dne 20. 10. 1992 a podle darovací smlouvy ze dne 14. 6. 1996 v celkové hodnotě ke dni převodů ve výši 1 052 415 Kč (výrok III.), rozhodl o odměně notářů Mgr. Jaroslava Homolky (výrok IV.) a JUDr. Vlasty Lauermannové (výrok V.) za úkony „provedené v tomto řízení“ a správce dědictví L. Č. (výrok VI.) a jejich úhradě účastníky řízení, a uvedl, že „účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok VII.). Při rozhodování o dědickém právu po zůstavitelce soud prvního stupně vycházel „z usnesení krajského soudu“ a dovodil, že závěť ze dne 15. 2. 1997 je neplatná a že neplatná je pro neurčitost i závěť ze dne 25. 11. 1991 v části „o vymezení polí v k.ú. XY“; tyto pozemky jsou proto předmětem dědění ze zákona spolu s ostatním majetkem, na který závěť nepamatovala. Hodnota darů pro J. Ž. byla stanovena na základě „revizního znaleckého posudku, se kterým účastníci souhlasili a neměli proti němu námitky“; započtení tohoto daru na dědický podíl J. Ž. má za následek, že tato dědička „nenabude z dědictví ničeho“. 6. K odvolání J. S., J. Ž. a A. V. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2011, č. j. 24 Co 135/2011-562 (opraveným usnesením ze dne 23. 10. 2012, č. j. 24 Co 135/2011-624, a usnesením ze dne 25. 4. 2013, č. j. 24 Co 135/2011-652) zrušil usnesení soudu prvního stupně ve výroku VI. o odměně správce dědictví L. Č. a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; ve výrocích II., III., IV., V. a VII. je potvrdil (s tím, že do výroku III. o výčtu ostatního majetku, který nabývají dědicové J. S. a A. V. v rozsahu jedné poloviny, se doplňují pozemky p.č. XY a p.č. XY v k.ú. XY zapsané na LV č. XY) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil nejprve, že obvyklá cena majetku zůstavitelky byla stanovena na základě znaleckých posudků „za souhlasu všech účastníků řízení před soudem prvního stupně“ a že provádění dalších důkazů o tom, zda je jeho hodnota nižší, by s ohledem na zápočet na dědický podíl J. Ž. bylo neúčelné a nehospodárné, neboť by pro odvolatele J. Ž. a J. S. „nemohlo přivodit příznivější rozhodnutí ve věci“. Otázka dědického práva po zůstavitelce byla podle odvolacího soudu již dříve vyřešena usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2002, č. j. 21 Co 420/2005-160, a proto v dalším řízení je možné zabývat se pouze „rozsahem tohoto dědického práva ze zákona a ze závěti“. Dospěl přitom k závěru, že závěť zůstavitelky ze dne 25. 11. 1991 je pro neurčitost neplatná ohledně „polí v k.ú. XY“, a že je proto tento majetek třeba „zahrnout do majetku neobmyšleného závětí“. Při posuzování ceny majetku darovaného J. Ž. a započteného na její dědický podíl odvolací soud zdůraznil, že byla zjištěna revizním znaleckým posudkem, jehož závěry jsou přesvědčivé; dědický podíl připadající na J. Ž. ve výši 808 649 Kč je tedy pokryt hodnotou daru ve výši 1 052 415 Kč. 7. Dovolání L. Ž. a procesních nástupců „původní dovolatelky J. Ž.“ A. Ž. a Z. Ž. podaná proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2017, č. j. 21 Cdo 3130/2017-757, odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Námitky dovolatelů vyjadřující nesouhlas se závěry revizního znaleckého posudku o ceně daru, použitého na zápočet na dědický podíl J. Ž., nepředstavují podle dovolacího soudu uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ale podle ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, který v projednávané věci nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Na tomto závěru nic nemění ani námitka, že „pro spravedlivé vypořádání dědických podílů měla být použita jednotná metodika oceňování darovaných i děděných nemovitostí“, neboť podle ustálené judikatury soudů se při zápočtu na dědický podíl zásadně vychází z obvyklé ceny v době darování, zatímco pro stanovení obvyklé ceny majetku v dědictví je určující den smrti zůstavitele, a pro odchýlení se od této zásady nebyly v projednávané věci zjištěny žádné důvody. 8. K ústavní stížnosti podané L. Ž. Ústavní soud nálezem ze dne 29. 1. 2019, č. j. II ÚS 968/18, tato usnesení dovolacího a odvolacího soudu zrušil. Vytknul odvolacímu soudu, že převzal cenu „děděných nemovitostí“ ze znaleckých posudků, v nichž byla stanovena podle cenových předpisů (tedy tzv. cenu zjištěnou), zatímco cena „darovaných nemovitostí“, která byla započtena na dědický podíl J. Ž., byla znaleckým posudkem stanovena jako cena obvyklá (tedy tzv. cena tržní), a dovodil, že takový rozdílný a neopodstatněný postup při oceňování nemovitostí mohl vést k rozhodnutí v neprospěch J. Ž. (jejích dědiců). Dovolací soud podle Ústavního soudu pak při posuzování dovolání podaných proti usnesení odvolacího soudu zvolil nejméně příznivou alternativu svého postupu a odmítnutím dovolání porušil právo L. Ž. na spravedlivý proces. 9. V dalším řízení Krajský soud v Praze provedl další dokazování zaměřené na zjištění ceny nemovitých věcí (spoluvlastnických podílů), které zůstavitelka vlastnila v době své smrti, a nemovitých věcí (spoluvlastnických podílů), které byly za života zůstavitelky darovány J. Ž.), obzvláště znaleckými posudky Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, Ústavu znalectví a oceňování, a Vysokého učení technického, Fakulty stavební v Brně, a usnesením ze dne 7. 3. 2024, č. j. 24 Co 135/2011-1706, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. tak, že určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky ve výši 5 679 176 Kč, výši pasiv ve výši 10 448 Kč a čistou hodnotu dědictví ve výši 5 668 728 Kč, a že potvrdil nabytí dědictví „právním nástupcům po J. S.“ v podílu 36303/100000, „právním nástupcům po J. Ž.“ v podílu 24567/100000 a „právním nástupcům po A. V.“ v podílu 39130/100000 a vypočetl majetek, který patří do dědictví (výrok I.); současně rozhodl o odměně notářů Mgr. Jaroslava Homolky (výrok II.) a JUDr. Vlasty Lauermannové (výrok III.) za úkony provedené v tomto řízení a o jejich úhradě účastníky řízení a o povinnosti zaplatit „náhradu nákladů řízení České republiky“ společně a nerozdílně všem účastníkům řízení ve výši 156 671,60 Kč společně a nerozdílně účastníkům 1) a 2) ve výši 108 799,70 Kč a společně a nerozdílně účastníkům 3) a 4) ve výši 169 727,60 Kč (výrok IV.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím (výrok V.). Při určení obvyklé ceny nemovitého majetku patřícího do dědictví a nemovitostí, k nimž byl spoluvlastnický podíl darován J. Ž., odvolací soud vycházel z důkazu znaleckými posudky Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, Ústavu znalectví a oceňování, a zejména Vysokého učení technického, Fakulty stavební v Brně, které byly vypracovány za řízení před odvolacím soudem; zdůraznil přitom, že posléze uvedený revizní znalecký posudek byl „celkově velmi pečlivě zpracován, s vysokou mírou odbornosti a přesvědčivým písemným zpracováním i ústním odůvodněním (včetně rozdílu výsledku oproti prvnímu z uvedených posudků), že „znalec přesvědčivě odůvodnil použité metody ocenění, jejich porovnání a výsledek, včetně používaných koeficientů úprav cen“, že se „znalec přesvědčivě se zjevnou odbornou erudicí vypořádal i s nejrůznějšími námitkami a otázkami (zejména právních nástupců A. V.)“ a že „znalec přesvědčivě odůvodnil, že stanovení ceny v dané věci bez přihlédnutí“ k případné míře vlivu „jisté korekce ocenění“ požadované účastníky 3) a 4) představuje „z hlediska stanovení tržní ceny jako odborně nejpřiměřenější“. Odvolací soud uzavřel, že obvyklá cena spoluvlastnických podílů na nemovitostech patřících do dědictví činí celkem 5 677 304 Kč a obvyklá cena spoluvlastnických podílů na nemovitostech darovaných J. Ž. činí 666 500 Kč. Při rozhodování o dědickém právu odvolací soud – shodně jako ve svém předchozím usnesení – dovodil, že otázka dědického práva po zůstavitelce byla již dříve vyřešena usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2002, č. j. 21 Co 420/2005-160, a že závěť zůstavitelky ze dne 25. 11. 1991 je v části týkající se „polí v k.ú. XY“ (a nikoliv jako celek) pro neurčitost neplatná; vyplývá z toho, že v projednávané věci vedle závětních dědiců dědí rovněž dědici ze zákona. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení státu vzniklých v souvislosti s dokazováním odvolací soud vycházel z toho, že „důkazy byly provedeny v zájmu všech účastníků“, a že tedy „nelze označit některého z účastníků jako toho, který měl mít ve věci převážný úspěch“; míru úspěchu ve věci proto vyjadřuje „výše jejich dědických podílů“, podle níž se účastníci (jako právní nástupci původních dědiců zůstavitelky) mají podílet na úhradě nákladů řízení státu. 10. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali dovolání účastníci 1), 3) a 4). 11. Účastník 1) L. Ž. ve svém dovolání, které směřuje do výroků IV. a V. usnesení odvolacího soudu, v první řadě namítá, že náklady spojené se znaleckým posudkem podaným Vysokou školou technickou a ekonomickou v Českých Budějovicích by měl „nést“ stát, neboť byly způsobeny pochybením odvolacího soudu v jeho předchozím usnesení ze dne 30. 6. 2011, č. j. 24 Co 135/2011-562, a že náklady spojené s revizním znaleckým posudkem Vysokého učení technického v Brně by měli nést účastníci 3) a 4), když byl zpracován na základě jejich „požadavků“ a když se jeho závěry neliší od znaleckého posudku Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky odvolací soud nesprávně aplikoval „zásadu úspěchu“ vyjádřenou v ustanovení § 142 občanského soudního řádu, nedbal právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, a nepřihlédl k tomu, že dovolatel měl na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II ÚS 968/18, „legitimní očekávání“, že mu „v případě vyhovění jeho návrhu“ bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Účastník 1) navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadených výrocích IV. a V. zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 12. Účastník 3) J. V. ve svém dovolání, které směřuje do výroku I. usnesení odvolacího soudu, namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť nemovitosti byly v projednávané věci oceňovány „k rozhodnému dni nikoliv podle faktického stavu, ale podle stavu evidovaného v katastru nemovitostí, bez zohlednění reálných závad na těchto nemovitostech“, že znalec měl správně „odmítnout vypracování znaleckého posudku“, když dospěl k závěru, že „uložený znalecký úkon nemůže splnit“, a že usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, jestliže se soud „v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s námitkami účastníka týkajícími se znaleckého posudku“. Zdůraznil v této souvislosti, že odvolací soud zamítl žádost „znaleckého ústavu o zproštění povinnosti k vypracování znaleckého posudku“ založenou na tom, že „není v jeho reálných možnostech splnit zadaný znalecký úkon“, což pak vedlo k tomu, že při oceňování nemovitostí nepřihlédly pro nemožnost ke vlivům na výši ceny, na něž dovolatel v průběhu řízení opakovaně poukazoval. Účastník 3) dále považuje napadené usnesení za „zmatečné a nepřezkoumatelné“; postrádá v něm vypořádání se s argumenty účastníků a odmítá názor, že by znalecké posudky byly přesvědčivé a logické“. Vedle tohoto argumentu dovolatel dovozuje, že obvyklá cena nemovitostí nebyla řádně znalecky určena a že odvolací soud postupoval v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. I ÚS 2771/10, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. I ÚS 1368/11, a ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II ÚS 3588/14. Účastník 3) navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 13. Účastník 4) K. V. ve svém dovolání, které směřuje do výroků I. a IV. usnesení odvolacího soudu, v první řadě namítá, že soudy nesprávně posoudily závěť zůstavitelky ze dne 25. 11. 1991. Poukazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 4136/2001“, podle něhož „určení věcí a práv, které mají dědicům připadnout, provedené v závěti je určité a srozumitelné, jestliže postačuje k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců“; uvedla-li tedy zůstavitelka v závěti ze dne 25. 11. 1991, že odkazuje své dceři J. Ž. „2 ha polí v k.ú. XY“ a že své dceři A. V. odkazuje „zbylá pole v k.ú. XY“, přičemž „celková výměra polí je určitá“, a je-li zřejmé, co zůstavitelka myslela pod pojmem „pole“, nic nebránilo tomu, aby podle těchto údajů byly stanoveny dědické podíly J. Ž. a A. V. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nechal nově vypracovat znalecké posudky „na všechny nemovitosti, které jsou předmětem dědictví a darování, ačkoliv bylo odvolateli napadáno jen ocenění započteného daru, čímž vznikly zbytečné náklady a byla „porušena rovnost účastníků“. Nové ocenění „pozemků v areálu bývalého JZD“ navýšilo oproti předcházejícím posudkům cenu o cca 400 % a skutečnost, že ceny stanovené znaleckými posudky Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích a Vysokého učení technického v Brně se „skoro na korunu shodují“, dovolatel vnímá jako „důsledek akademické solidarity“, neboť „znalecký ústav se zkušenostmi z praxe by takový závěr nemohl prezentovat“. Podle dovolatele se Vysoké učení technické ve svém revizním znaleckém posudku nevypořádalo s podklady, které mu předložil, zejména s Územním plánem obce XY platným v roce 2003, podle něhož „další zastavitelnost pozemků bývalého areálu JZD XY nebyla možná“. V dovolání se rovněž namítá, že odvolací soud se v napadeném usnesení nevypořádal s argumentací dovolatele, týkající se určitosti závěti ze dne 25. 11. 1991 a ceny pozemků v bývalém areálu JZD XY, a dovozuje, že je nesprávný rovněž výrok IV. napadeného usnesení, neboť při rozhodování o náhradě nákladů řízení nemělo být postupováno podle úspěchu ve věci, když „už soud nerozděluje náklady řízení rovnoměrně mezi všechny účastníky“. Účastník 4) navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu v intencích jeho návrhů, přičemž by dcera J. Ž. (její právní nástupci) nenabyla z „dědictví ničeho“, popřípadě aby napadené usnesení zrušil. 14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 15. Vzhledem k tomu, že zůstavitelka M. S. zemřela dne 5. 7. 2003, je i v současné době třeba dědictví projednat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 18. 4. 2004 (dále jen „OSŘ“), a dědické právo je třeba posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 4. 2004 (dále jen „OZ“). Napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. 3. 2024; jeho přezkoumání v dovolacím řízení se proto řídí zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudí řád, ve znění pozdějších předpisů účinném v době rozhodování odvolacího soudu, tedy současnou právní úpravou dovolání (dále jen „o. s. ř.“). 16. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). 17. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Jinak je stanoveno (mimo jiné) v ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; dovolání tedy není přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení. 18. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.). Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.). 19. Odvolací soud v napadeném usnesení ve výroku IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení, které státu (České republice) vznikly placením znalečného, a ve výroku V. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. V obou těchto výrocích tedy bylo rozhodnuto o nákladech řízení a proti takovým rozhodnutím odvolacího soudu není dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání účastníka 1) L. Ž. a účastníka 4) K. V. v části (ve výroku IV.) týkající se náhrady nákladů státu (České republiky) a dovolání účastníka 1) L. Ž. v části (ve výroku V.) týkající se náhrady nákladů řízení mezi účastníky podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 20. Účastnící 3) a 4) ve svém dovolání zpochybňují závěry odvolacího soudu o tom, jakou obvyklou (obecnou) cenu měly jednak nemovitosti (spoluvlastnický podíl), které byly předmětem dědictví, jednak nemovitosti (spoluvlastnický podíl), které byly ještě před smrtí zůstavitelky darovány J. Ž., jejichž cena má být použita jako zápočet na její dědický podíl. Kritika těchto dovolatelů se týká především znaleckých posudků podaných za odvolacího řízení Vysokou školou technickou a ekonomickou v Českých Budějovicích, Ústavem znalectví a oceňování, a Vysokým učením technickým, Fakultou stavební v Brně. 21. Podle ustálené judikatury soudů je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako jiný důkaz (srov. § 132 OSŘ), ale který se od jiných důkazů liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud zkoumá (smí pouze zkoumat) přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem ve smyslu ustanovení § 132 OSŘ tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 36/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01). K jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 132 OSŘ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4541/2018). 22. Z uvedeného vyplývá, že zjištění (stanovení) obvyklé (obecné) ceny majetku v dědickém řízení představuje skutkové zjištění, k němuž soud dospěl hodnocením důkazů provedeným ve smyslu ustanovení § 132 OSŘ. Má-li být pro zjištění (stanovení) obvyklé (obecné ceny) majetku použit jako důkaz znalecký posudek, odborné závěry v něm obsažené - jak uvedeno již výše - nepodléhají hodnocení soudu; soud z nich tedy při zjišťování (stanovení) obvyklé (obecné) ceny vychází. 23. V projednávané věci účastníci 3) a 4) ve svých dovoláních – jak vyplývá z jejich obsahu – nezpochybňují právní posouzení věci (závěr odvolacího soudu o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen), ale zpochybňují skutková zjištění, z nichž usnesení odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o obvyklé (obecné) ceně nemovitostí (spoluvlastnického podílu). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemají tudíž dovolatelé k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19, ročník 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). 24. Z uvedeného vyplývá, že účastníci 3) a 4) uplatnili k napadení výroku I. bodu 1. usnesení odvolacího soudu o určení obvyklé ceny majetku zůstavitelky, výše pasiv a čisté hodnoty dědictví z hlediska zjištění (stanovení) obvyklé (obecné) ceny nemovitostí (spoluvlastnického podílu) jiný dovolací důvod, než který je jako jediný možný uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání těchto účastníků proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 25. Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právních otázek, jaký má pro stanovení dědického práva v usnesení o dědictví (vydávaném podle ustanovení § 175q OSŘ) skutečnost, že v průběhu řízení o dědictví bylo pravomocným usnesením (vydaným podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ) rozhodnuto o tom, s kým bude v řízení o dědictví dále jednáno jako s dědicem, a jak je třeba posuzovat určitost a srozumitelnost závěti, v níž zůstavitel ustanovil věci, které mají připadnout jednotlivým dědicům. Vzhledem k tomu, že při posuzování těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání účastníků 3) a 4) je proti usnesení odvolacího soudu ve výroku I. bodu 2. o potvrzení nabytí dědictví podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu v této části ve smyslu ustanovení§ 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v tomto směru opodstatněné. 26. Podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ „jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem“. Soudní praxe (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2005,) se ustálila na názoru, že v usnesení vydaném podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ (stejně jako v rozhodnutí vydaném podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ) může být rozhodnuto pouze o tom, s kým (tj. se kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž vznikl spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. se kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva toliko pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 175b věty první OSŘ tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno. Usnesení soudu vydané podle ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ (stejně jako rozhodnutí vydané podle ustanovení § 175k odst. 2 OSŘ) nepředstavuje konečné řešení dědického práva v řízení o dědictví; o něm může být rozhodnuto jen v usnesení o dědictví (vydaném podle ustanovení § 175q OSŘ). 27. V projednávané věci usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 4. 2005, č. j. 50 D 757/2003-123, změněným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2005, č. j. 21 Co 420/2005-160, bylo ve smyslu ustanovení § 175k odst. 1 OSŘ rozhodnuto po vyšetření podmínek dědického práva o tom, s kým bude v řízení jednáno jako s dědicem (dědicem ve smyslu ustanovení § 175b věty první OSŘ). Skutečnost, kdo je dědicem (a případně s jakým dědickým podílem), tím však – jak vyplývá z výše uvedeného – nebyla (nemohla být) s konečnou platností vyřešena. Názor odvolacího soudu, podle kterého „otázka dědického práva po zůstavitelce byla již dříve vyřešena usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2002, č. j. 21 Co 420/2005-160“, proto nemůže obstát. 28. Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu (srov. § 476 odst. 1 OZ). V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná (srov. § 476 odst. 2 OZ). V závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, která jim mají připadnout; nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné (srov. § 477 odst. 1 OZ). Závěť – stejně jako každý právní úkon – musí být učiněna určitě a srozumitelně (srov. § 37 odst. 1 OZ). 29. Vzniknou-li o určitosti nebo srozumitelnosti závěti pochybnosti, dospěla soudní praxe (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4136/2011) k závěru, že závěť je třeba jakožto písemný právní úkon vykládat podle ustanovení § 35 odst. 2 OZ; k posouzení obsahu skutečné vůle pisatele závěti, jsou-li o něm pochybnosti, je proto třeba zjišťovat kromě samotného znění textu listiny (slovního výkladu) také všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle obsažený v závěti učiněn a z nichž lze dovodit skutečnou vůli zůstavitele. 30. V případě, že zůstavitel v závěti určil konkrétní věci a práva, které mají jednotlivým dědicům připadnout, soud – jak dále dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 427/2008, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2010) – musí, nebyla-li uzavřena dohoda o vypořádání dědictví, potvrdit dědicům nabytí dědictví podle jejich dědických podílů [srov. § 483, § 484 větu první OZ a § 175q odst. 1 písm. d) OSŘ]. V usnesení o dědictví soud za takových okolností stanoví dědický podíl zlomkem (procentem) odpovídajícím ceně konkrétních věcí nebo práv, jež podle závěti dědici připadají, v poměru k ceně celého dědictví; nepotvrzuje tedy nabytí konkrétních věcí nebo práv jednotlivými dědici, neboť pro takový postup platná právní úprava nedává prostor. 31. Má-li být dědictví potvrzeno dědicům podle dědických podílů, protože nedošlo k dohodě o vypořádání dědictví (§ 484 věta první OZ), slouží v závěti provedené určení věci a práv, které mají dědicům připadnout, pouze - jak uvedeno již výše - k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců. Určení věcí a práv, které mají dědicům připadnout, provedené v závěti (§ 477 odst. 1 OZ), je proto určité a srozumitelné, jestliže postačuje k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4196/2011). 32. Z hlediska určitosti a srozumitelnosti závěti ze dne 25. 11. 1991 v části týkající se „polí v k.ú. XY“ nebylo významné, že tato pole zůstavitelka blíže nespecifikovala. Bylo-li zřejmé, jaké věci měla zůstavitelka na mysli pod pojmem „pole“, a byla-li zjistitelná celková výměra polí zůstavitelky v kat. úz. XY a jejich cena v době smrti zůstavitelky, pak za situace, že zůstavitelka „odkázala“ své dceři J. Ž. „2 ha polí v k.ú. XY“ a že dceři A. V. „zbylá pole v k.ú. XY“, je na místě závěr, že, navzdory nedostatečné specifikaci jednotlivých „polí“, byla závěť natolik určitá a srozumitelná, aby to postačovalo ohledně těchto věcí podle jejich ceny k určení výše dědických podílů J. Ž. a A. V. 33. Z uvedeného vyplývá, že není správný názor odvolacího soudu o neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 25. 11. 1991 v části týkající se „polí v k.ú. XY“. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu ve výroku I. bod 2. o potvrzení nabytí dědictví, jakož i v akcesorických výrocích II. o odměně notáře Mgr. Jaroslava Homolky, III. o odměně notářky JUDr. Vlasty Lauermannové, IV. o náhradě nákladů řízení státu (České republiky) a V. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. 34. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 27. 10. 2010, č. j. 25 D 238/2006-498 (s výjimkou výroku I. o určení obvyklé ceny majetku ve společném jmění zůstavitelky a jejího manžela J. S. a o vypořádání tohoto společného jmění, který již dříve nabyl samostatně právní moci, a výroku II. o určení obvyklé ceny majetku, výše pasiv a čisté hodnoty dědictví, když byla odmítnuta dovolání, kterými byl napaden výrok usnesení odvolacího soudu I. bod 1. o změně usnesení okresního soudu ve výroku II.; rozhodnutí o určení obvyklé ceny majetku, výše pasiv a čisté hodnoty dědictví tak rovněž samostatně nabylo právní moci a nebylo dotčeno výsledkem tohoto dovolacího řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha – východ) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 35. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. Jelikož tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 5. 2025 JUDr. Roman Fiala předseda senátu