28 Cdo 2446/2024-772 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) D. P. S., b) E. N. K., c) M. A. E. K., a d) M. P. K., všech zastoupených Dr. Vratislavem Pěchotou, Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, Spojené státy americké (se sídlem v České republice v Praze 2, Mánesova 1645/87), za účasti: 1) J. H., zastoupený JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, 2) statutární město Brno, IČO: 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, 3) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, 4) Ferona, a.s., IČO: 264 40 181, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, zastoupená JUDr. Janem Junkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, 5) OHLA ŽS, a.s., IČO: 463 42 796, se sídlem v Brně, Tuřanka 1554/115b, zastoupená JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, a 6) Správa železnic, státní organizace, IČO: 709 94 234, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 132/2017, o dovolání účastníka 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 18 Co 68/2020-696, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 18 Co 68/2020-704, a ze dne 21. února 2024, č. j. 18 Co 68/2020-720, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Účastník 1) je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.220 Kč k rukám advokáta Dr. Vratislava Pěchoty, Esq., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Účastník 1) je povinen zaplatit účastníkovi 5) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Juříčka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Ve vztahu mezi ostatními účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 10. 2019, č. j. 112 C 132/2017-537, určil, že žalobci a), b) a účastník 1) jsou každý v rozsahu ideálních 1/4 a žalobci c) a d) každý v rozsahu ideálních 1/8 vlastníky pozemků specifikovaných v bodech A), B), C) a D) výroku I. řečeného rozsudku a že geometrický plán Ing. Pavla Vašíčka z 19. 2. 2019, č. j. 1576-113/2017, je přílohou a součástí tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu, v jakém se žalobci domáhali určení, že jsou žalobci a) a b) a účastník 1) vlastníky každý v rozsahu ideálních 1/4 a žalobci c) a d) vlastníky každý v rozsahu ideálních 1/8 tam vyznačených pozemků (výrok II), v rozsahu výroku I nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 16. 5. 2017, č. j. SPU 224382/2017, 3239/92/94-RNP (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Žalobci se žalobou podanou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), domáhali znovuprojednání nároku uplatněného v řízení před správním orgánem a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 16. 5. 2017, č. j. 3239/92/94-RNP, kterým bylo určeno, že žalobci nejsou vlastníky tam uvedených nemovitostí, neboť předmětné pozemky nelze vydat, jejich nárok však byl prokázán. Soud prvního stupně nejprve zkoumal, zda byly splněny všechny formální náležitosti k posouzení žádosti o vydání pozemků, poté se zabýval otázkou, zda neexistuje překážka, která by vydání pozemků bránila podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a došel k závěru, že u pozemků specifikovaných ve výroku I není dána překážka k jejich vydání, zmíněné náležitosti však nebyly splněny u pozemků označených ve výroku II. Vyjádřil se rovněž k aktivní legitimaci účastníka 1), přičemž uzavřel, že v případě žaloby dle části páté o. s. ř., která je podávána žalobci, na jejichž straně v řízení stojí i J. H., jsou jeho nároky fakticky hájeny prostřednictvím žalobců. Účastníkem řízení je přitom každý, kdo jím byl i v řízení správním, tedy i J. H. Dodal také, že v řízení jde o znovuprojednání návrhu, který byl předmětem řízení před správním orgánem, tedy soud musí projednat celý návrh, jenž byl u Státního pozemkového úřadu podán, tudíž i ve vztahu k účastníkovi 1). 2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 18 Co 68/2020-696, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 9. 11. 2023, č. j. 18 Co 68/2020-704, a ze dne 21. 2. 2024, č. j. 18 Co 68/2020-720, k odvolání žalobců i účastníků 5) a 6) do výroku I bodů B), C) a D) i části výroku II rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v bodech B), C) a D) změnil ohledně tam označených pozemků tak, že se žalobci a) a b), každý z nich v rozsahu id. 1/4, a žalobci b) a c), každý z nich v rozsahu id. 1/8, určují vlastníky pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY, všech v k. ú. XY, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a dále ve výroku III potvrdil (výrok I.), ve výroku I v bodech B), C) a D) a ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobci domáhali určení vlastnického práva účastníka 1), odmítá, a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ohledně blíže specifikovaných pozemků a ve výrocích IV a V zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II). Odvolací soud se mimo jiné zabýval závěry, které soud prvního stupně učinil ve vztahu k J. H., přičemž uvedl, že oprávněné osoby mají v předmětném řízení postavení samostatných společníků, neboť hmotné právo umožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi dle § 91 odst. 1 o. s. ř., a že z povahy předmětného řízení vyplývá, že je vyloučeno, aby se žalobci ujali aktivity i za ostatní účastníky ve správním řízení. Zdůraznil, že uvedeným však není dotčeno účastenství dle části páté o. s. ř. Vzhledem k tomu, že J. H. nepodal žalobu na znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem u soudu ve lhůtě uvedené v § 247 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud žalobu ve vztahu k určení vlastnického práva účastníka 1) odmítl. 3. Usnesením ze dne 24. 7. 2024, č. j. 112 C 132/2017-761, pak Městský soud v Brně rozhodl, že na místě původního žalobce b) bude v řízení pokračováno s E. N. K., nar. XY. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně co do výroků I a II [z obsahu dovolání lze dovodit, že napadá výrok II v části, jíž se žaloba ve vztahu k účastníkovi 1) odmítá] podal účastník 1) dovolání, jež shledává přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. pro vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, případně že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně pokládá otázku, zda může soud v řízení dle části páté o. s. ř. založit práva účastníka, byť není žalobcem, ale v řízení tvrdí a prokáže, že byl napadeným rozhodnutím dotčen na svých právech, a zda lze potom žalobu vůči této osobě dle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítnout. Také se táže, zda v případě, týká-li se rozhodnutí správního orgánu vydané v restitučním řízení vícero restituentů, postačí k nahrazení celého zmíněného rozhodnutí soudem, aby byla žaloba dle části páté o. s. ř. podána jen jedním z restituentů. Dovolatel vedle toho namítá, že odvolací soud věc posoudil zcela odlišně než v nejméně čtyřech předcházejících případech posuzovaných týmž senátem Krajského soudu v Brně týkajících se obdobných práv a účastníků, pročež jde o rozhodnutí nepředvídatelné, vydané v rozporu s legitimním očekáváním. 5. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a II zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby jej ve výroku I změnil tak, že vlastníkem zde vyčtených pozemků je vedle žalobců rovněž účastník 1) v rozsahu id. 1/4, a že se žaloba vůči účastníkovi 1) neodmítá. 6. K dovolání se vyjádřili žalobci i účastník 5), kteří z obdobných důvodů navrhli odmítnutí zmíněného mimořádného opravného prostředku, potažmo účastník 5) v případě, že by bylo dovolání shledáno přípustným, doporučil jeho zamítnutí. III. Přípustnost dovolání 7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolání účastníka 1) nicméně přípustné není. 11. Dovolatel namítá, že odvolací soud v posuzovaném případě chybně odmítl žalobu, přestože byla podána osobami dotčenými na své právní sféře, a tedy zjevně oprávněnými k jejímu uplatnění. Jedním z hodnotových východisek restitučních předpisů je nicméně i teze, podle níž je pouze na oprávněných osobách, aby v souladu se zásadou dispoziční zavčasu vznášely své restituční nároky, neboť i pro ně v kontextu restitučního procesu platí zásada vigilantibus iura scripta sunt (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3037/2009, a ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, nebo jeho usnesení ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4822/2009). Tato východiska se pak prosadí nejen při prvotním vznesení restitučního nároku u povinné osoby či pozemkového úřadu, ale též při iniciování nového projednání věci soudem v režimu části páté občanského soudního řádu. I rozhodnutí, zda podá žalobu ve smyslu § 244 o. s. ř., náleží příslušné oprávněné osobě a nemůže být namísto ní učiněno oprávněnými osobami jinými. 12. Pakliže se žalobci v posuzované kauze vedle uspokojení vlastního restitučního nároku domáhali rovněž toho, aby byly sporné pozemky vydány do spoluvlastnictví účastníka 1), dožadovali se projednání případu civilním soudem též v rozsahu, v němž nemohli být původním rozhodnutím Státního pozemkového úřadu dotčeni na vlastní právní sféře, neboť k uplatnění nároku na naturální restituci sporných pozemků byl v duchu shora naznačeného výkladu oprávněn toliko sám dovolatel. Závěr odvolacího soudu, že žalobci postrádali oprávnění vyvíjet procesní aktivitu za ostatní účastníky správního řízení, a nemohli se proto ani cítit zasaženi na svých právech rozhodnutím o nevydání spoluvlastnického podílu na sporných pozemcích účastníku 1), tak obstojí jako souladný s judikaturou Nejvyššího soudu. Tvrdili-li pak žalobci, že byli i v daném rozsahu rozhodnutím pozemkového úřadu dotčeni na právní sféře, ačkoli je to v řešeném případě z povahy věci vyloučeno, postupoval odvolací soud korektně, jestliže jejich žalobu v uvedené části odmítl podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2672/2024, a ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2744/2024, či jeho usnesení ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4346/2017). 13. Dovolatel se dále táže, zda je možné v řízení o žalobě podle části páté občanského soudního řádu založit práva osoby, která není žalobcem, avšak byla napadeným rozhodnutím dotčena, a uvádí konkrétní návrh, jak má soud ve věci rozhodnout. Poukazuje zde na své vyjádření ze dne 24. 8. 2017, v němž požádal, aby soud vyslovil též jeho spoluvlastnictví na sporných nemovitostech, a argumentuje, že § 246 o. s. ř. nebrání tomu, aby další účastníci správního řízení podporovali žalobce a navrhovali vydání stejného rozsudku, cítí-li se být napadeným rozhodnutím zasaženi na svém právním postavení. 14. Tu je však nutno opětovně podotknout, že také řízení podle části páté občanského soudního řádu je ovládáno zásadou dispoziční. Soud tedy projedná věc toliko v mezích, ve kterých se nového posouzení sporu či jiné právní věci domáhal žalobce (§ 250f o. s. ř.). Věc, o níž rozhodl správní orgán, smí být v řízení podle části páté občanského soudního řádu rozhodnuta výhradně v rozsahu vymezeném žalobcem (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1885/2021, uveřejněné pod č. 53/2023 Sb. rozh. obč., a rozhodnutí v něm citovaná). 15. Rozmezí projednání případu v řízení podle části páté tudíž svým dispozičním úkonem vymezuje žalobce a podání jiných účastníků předmět daného řízení modifikovat nemohou. Pakliže dovolatelův přípis ze dne 24. 8. 2017 nebyl samostatnou žalobou [což účastník 1) netvrdí, patrně vzhledem k tomu, že by musela být hodnocena jako opožděná ve smyslu § 247 odst. 1 o. s. ř.], je toto podání nepodstatné z hlediska stanovení rozsahu, v němž byl soud oprávněn rozhodnout o spoluvlastnictví k nárokovaným objektům. Stejně tak je z daného pohledu irelevantní dovolatelem tvrzená mimoprocesní dohoda o společném postupu se žalobci, jejíž existenci ostatně žalobci ve svém vyjádření k dovolání emfaticky popřeli. 16. Klade-li dovolatel otázku, zda k nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu v restitučním řízení postačuje podání žaloby toliko jedním z restituentů, nezbývá než uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu mají žalobci v řízení podle části páté o. s. ř. postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) a že v tomto společenství jedná každý z nich jen sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních společníků žádný vliv (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1383/2005, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5922/2016). 17. Nemají-li procesní úkony jednoho ze žalobců v řízení podle části páté občanského soudního řádu dopad na procesní postavení žalobců ostatních, tím spíše nemá podání žaloby ve smyslu § 244 a násl. o. s. ř. některými účastníky správního řízení vliv na postavení ostatních účastníků správního řízení, již znovuprojednání své věci soudem vůbec nenavrhli. Tento náhled koresponduje s výše vícekrát připomenutou dispoziční zásadou, podle níž je iniciativa při uplatňování soukromých subjektivních práv – mezi něž se řadí i restituční nároky – ve sporném řízení dána do rukou účastníků, kteří v řízení hájí své právní zájmy, a jimž tudíž soud ochranu práv nevnucuje, nevyvíjejí-li sami odpovídající procesní aktivitu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4089/2010). Je tedy ponecháno na vůli účastníků, zda se budou přezkumu svého právního postavení civilními soudy domáhat anebo – tak jako v projednávané věci účastník 1) – nikoli. 18. Argumentuje-li dále dovolatel, že mu předchozí postup odvolacího soudu založil legitimní očekávání, že není nezbytné, aby sám podával žalobu podle § 244 a násl. o. s. ř., je v první řadě zapotřebí konstatovat, že oprávněná důvěra v konzistenci rozhodování soudů, chráněná mimo jiné podle § 13 o. z., předpokládá stabilní rozhodovací praxi ustáleně řešící určitý problém. Naproti tomu ojedinělé nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně ani – účastníkem 1) v této věci zmiňovaný – soubor nižších jednotek takových rozhodnutí podobně silnou právně významnou důvěru ve shodné řešení předloženého problému nezakládá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2535/2022, nebo usnesení téhož soudu ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1346/2023, a ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 3500/2023). 19. Současně je nutno podotknout, že žalobcem citovaná rozhodnutí odvolacího soudu byla vydána v březnu 2018, tedy tři čtvrtě roku poté, co mu uplynula lhůta k podání žaloby na znovuprojednání jeho nároku v této věci soudem. Postup Krajského soudu v Brně v jím citovaných řízení tedy již z tohoto důvodu nemohl mít žádný vliv na dovolatelovo rozhodování, zda žalobu podle § 244 o. s. ř. v nyní přezkoumávané kauze podat, či nikoli, a v rozhodný okamžik tu proto ani nemohlo být žádné legitimní očekávání, jež by požívalo ochrany ve smyslu judikatury vrcholných soudu, na niž se účastník 1) odvolává. 20. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí zdejšího soudu, od níž se není namístě odklánět, a dovolání účastníka 1) proto odmítl jako nepřípustné ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. 21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání účastníka 1) bylo odmítnuto. K nákladům žalobců patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024. Dle § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bodu 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 9.920 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu mají tak žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.220 Kč. Účastník 5) má pak právo na náhradu nákladů, již tvoří odměna advokáta za jeden úkon právní služby činící – v souladu s § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bodem 5 advokátního tarifu – 3.100 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada za DPH ve výši 714 Kč, celkem tedy 4.114 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. 5. 2025 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu