28 Cdo 3520/2024-306 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: VEMEX Energie a.s., IČO 28903765, se sídlem v Praze 6, Evropská 2591/33e, zastoupená Mgr. Ondřejem Vaňkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 379/18, proti žalované: ARGAS CNC s.r.o., IČO 04012151, se sídlem Předslav, Němčice 82, zastoupená Mgr. Antonínem Wirthem, advokátem se sídlem v Klatovech, Kpt. Jaroše 94, o zaplacení 72 808,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 47/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2024, č. j. 64 Co 40/2024-262, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2024, č. j. 64 Co 40/2024-262, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. 2. Podle § 556 odst. 2 o. z. při Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2023, č. j. 5 C 47/2023-225, ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 72 808,21 Kč s 11,75 % úrokem z prodlení z částky 72 608,21 Kč jdoucím od 9. 4. 2022 do zaplacení a z částky 200 Kč jdoucím od 3. 6. 2022 do zaplacení a úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil jej v nákladovém výroku II (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 3. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 72 808,21 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že na základě smlouvy o sdružených službách dodávky energie ze dne 5. 6. 2018, ve znění dodatku ze dne 1. 3. 2021, dodávala žalované elektrickou energii, přičemž jí dne 30. 12. 2021 oznámila, že se s účinností od 10. 1. 2022 zvyšuje její cena (z 1 724 Kč/MWh ve vysokém tarifu a 1 523 Kč/MWh v nízkém tarifu na 5 940 Kč/MWh ve vysokém tarifu a 5 290 Kč/MWh v nízkém tarifu), v důsledku čeho žalovaná dne 28. 1. 2022 s účinky k 28. 2. 2022 od smlouvy odstoupila; žalobkyně v přítomném sporu uplatňuje doplacení cenového navýšení za dobu od 10. 1. 2022 do 28. 2. 2022, včetně pokuty 200 Kč za zaslání upomínky. 4. Soud prvního stupně žalobu zamítl (z důvodu chybného vyúčtování provedeného fakturou č. 2211005619, v němž bylo „nesprávně kalkulováno s daní z přidané hodnoty“), dovozuje přitom, že uplatněná pohledávka není dosud splatná a žaloba byla podána předčasně. Odvolací soud naproti tomu uzavřel, že v situaci, v níž žalobkyně v rozporu se smluvním ujednáním obsaženým v čl. II bodu 8 obchodních podmínek tvořících na základě dodatku ze dne 1. 3. 2021 součást smluvního vztahu účastníků řízení (dle něhož, pokud je smlouva uzavřena na dobu určitou, může kterákoliv smluvní strana zabránit prodloužení smlouvy na další období tak, že doručí druhé straně nejpozději 90 dnů přede dnem ukončení účinnosti smlouvy písemné oznámení, že si nepřeje její pokračování a trvá na ukončení smlouvy k uvedenému datu, jinak se doba trvání smlouvy prodlužuje, a to i opakovaně, na stejnou dobu, na kterou byla uzavřena, nejméně o 12 měsíců, nejvíce o 24 měsíců, a to za ceny podle aktuálně platného produktu flexi, který je uveřejněný na internetových stránkách dodavatele /dále jen automatická prolongace/; jde-li o novou cenu po automatické prolongaci doby trvání smlouvy po uplynutí základní doby trvání smlouvy či předchozí automatické prolongaci, která byla zveřejněna před uplynutím lhůty pro oznámení o nepokračování smlouvy a zákazník tak měl možnost se s ní seznámit a učinit rozhodnutí, zda chce ve smlouvě pokračovat, nedochází ke zvýšení ceny ani změně jiných smluvních podmínek ve smyslu zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů /energetický zákon/, ve znění pozdějších předpisů) a zněním § 11a odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., účinným do 31. 12. 2021 (dle něhož, zvýší-li dodavatel cenu za dodávku elektrické energie nebo změní-li jiné smluvní podmínky, je zákazník oprávněn bez uvedení důvodu odstoupit od smlouvy do tří měsíců od data zvýšení ceny nebo změny jiných smluvních podmínek; to neplatí, pokud dodavatel oznámí zvýšení ceny nebo změnu jiných smluvních podmínek nejpozději třicátý den přede dnem jejich účinnosti a současně zákazníka poučí o jeho právu na odstoupení od smlouvy – v takovém případě je zákazník oprávněn bez uvedení důvodu odstoupit od smlouvy nejpozději desátý den přede dnem zvýšení ceny nebo změny jiných smluvních podmínek), oznámila žalované jednostranné zvýšení ceny elektrické energie až 30. 12. 2021, ačkoliv cena byla navyšována již s účinností od 10. 1. 2022, nemá na zaplacení zvýšené ceny elektrické energie (cenového rozdílu oproti dosavadní úpravě) požadované za dobu od 10. 1. 2022 do 28. 2. 2022 (kdy žalovaná od smlouvy odstoupila) nárok. Žalobu proto zamítl. 5. Žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání. Kladla otázku, zda smluvní ujednání účastníků řízení lze vyložit tak, že v případě oznámení o zvýšení ceny elektrické energie učiněného ve lhůtě kratší než třicet dnů od cenového navýšení nemá dodavatel elektrické energie (pro případ odstoupení zákazníka od smlouvy) na úhradu zvýšené ceny nárok. Měla za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, případně že se odvolací soud při výkladu právního jednání účastníků řízení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1872/2023, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018. Vyjadřovala názor, že smluvní ujednání účastníků řízení ani znění § 11a odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., účinné do 31. 12. 2021 (s účinností od 1. 1. 2022 uvedený zákon posuzovanou právní problematiku ve vztahu mezi podnikajícími právnickými osobami již neřešil – zabýval se toliko vztahy mezi dodavatelem energie a spotřebitelem či podnikající fyzickou osobou), pro případ, kdy bylo zvýšení ceny elektrické energie oznámeno ve lhůtě kratší než třicet dnů od cenového navýšení, nárok dodavatele na úhradu zvýšené ceny elektrické energie (za dobu do odstoupení zákazníka od smlouvy) nevylučovaly. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 7. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky výkladu právního jednání účastníků řízení, jež byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou). 8. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá. 9. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 11. Podle § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. 12. výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. 13. Podle § 558 odst. 1 o. z. v právním styku s podnikatelem se výrazu připouštějícímu různý výklad přisoudí význam, jaký má v takovém styku pravidelně. Není-li však druhá strana podnikatelem, musí ten, kdo se toho dovolává, prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám. 14. Podle § 558 odst. 2 o. z. v právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna. 15. Interpretaci výkladových pravidel obsažených v § 555 a násl. o. z. poskytl dovolací soud např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém uvedl, že ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (srov. důvodovou zprávu a v právní teorii např. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 578). Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje pak ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. výše, s. 594-595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. (ve věcech týkajících se podnikatelů též ustanovení § 558 o. z.) uvádí pak demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (shodně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2024, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, či ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2486/2020). 16. Výkladu podle § 555 a násl. o. z. přitom podléhá jakékoliv právní jednání, tedy i takové, jehož význam se objektivně jeví jako jasný či nepochybný. Výkladové pravidlo obsažené v § 556 odst. 1 věta první o. z. s sebou však nese následek, že konstitutivním prvkem právního jednání, popř. smlouvy, je skutečná vůle jednajícího, byla-li druhé straně známa, anebo musela-li o ní vědět, naproti tomu její nesprávné vyjádření, byť by objektivně nevzbuzovalo pochybnosti, je v takovém případě pouhé falsa demonstratio, které zůstává bez právního významu (srov. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 479). Uvedeným závěrům odpovídá i judikatura Ústavního soudu, který již za platnosti občanského zákoníku z roku 1964 opakovaně vyslovil, že doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy (srov. již nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, k jehož závěrům se Ústavní soud přihlásil rovněž v poměrech nové soukromoprávní úpravy např. v nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21). Tyto závěry přejal ve své judikatuře rovněž Nejvyšší soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1893/2011). 17. Odvolací soud se výše citovaných judikatorních závěrů důsledně nedržel. Nikterak se totiž (ve smyslu § 556 odst. 1 věty první o. z. a uvedené judikatury) při výkladu posuzované smlouvy ve znění obchodních podmínek tvořících její součást nezabýval úmyslem smluvních stran (skutečnou vůlí jednajících). Při subsidiárním posouzení projevů vůle účastníků řízení z hlediska objektivního významu užitých slov – textu sjednaných obchodních podmínek (viz čl. II bod 8) odkazujících též na zákon č. 458/2000 Sb. (viz čl. VI bod 5) – pak odhlédl od toho, že hodnocené ujednání čl. II bodu 8 obchodních podmínek (dle něhož, pokud je smlouva uzavřena na dobu určitou, může kterákoliv smluvní strana zabránit prodloužení smlouvy na další období tak, že doručí druhé straně nejpozději 90 dnů přede dnem ukončení účinnosti smlouvy písemné oznámení, že si nepřeje její pokračování a trvá na ukončení smlouvy k uvedenému datu, jinak se doba trvání smlouvy prodlužuje, a to i opakovaně, na stejnou dobu, na kterou byla uzavřena, nejméně o 12 měsíců, nejvíce o 24 měsíců, a to za ceny podle aktuálně platného produktu flexi, který je uveřejněný na internetových stránkách dodavatele /dále jen automatická prolongace/; jde-li o novou cenu po automatické prolongaci doby trvání smlouvy po uplynutí základní doby trvání smlouvy či předchozí automatické prolongaci, která byla zveřejněna před uplynutím lhůty pro oznámení o nepokračování smlouvy a zákazník tak měl možnost se s ní seznámit a učinit rozhodnutí, zda chce ve smlouvě pokračovat, nedochází ke zvýšení ceny ani změně jiných smluvních podmínek ve smyslu zákona č. 458/2000 Sb.) a ustanovení § 11a odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., účinné do 31. 12. 2021 (s účinností od 1. 1. 2022 uvedený zákon posuzovanou právní problematiku ve vztahu mezi podnikajícími právnickými osobami již neřešil – zabýval se toliko vztahy mezi dodavatelem energie a spotřebitelem či podnikající fyzickou osobou), dle něhož zvýší-li dodavatel cenu elektrické energie nebo změní-li jiné smluvní podmínky, je zákazník oprávněn bez uvedení důvodu odstoupit od smlouvy do tří měsíců od data zvýšení ceny nebo změny jiných smluvních podmínek; to neplatí, pokud dodavatel energie oznámí zákazníkovi zvýšení ceny nebo změnu jiných smluvních podmínek nejpozději třicátý den přede dnem jejich účinnosti a současně zákazníka poučí o jeho právu na odstoupení od smlouvy ̶ v takovém případě je zákazník oprávněn bez uvedení důvodu odstoupit od smlouvy nejpozději desátý den přede dnem zvýšení ceny nebo změny jiných smluvních podmínek, zakládají (za užití jazykového a logického výkladu) toliko ten následek, že zákazník, jemuž dodavatel energie nejpozději třicátý den přede dnem účinnosti cenového navýšení neoznámil zvýšení ceny anebo změnu jiných smluvních podmínek a nepoučil jej o jeho právu na odstoupení od smlouvy, není limitován tím, že by od smlouvy mohl odstoupit nejpozději desátý den před oznámeným zvýšením ceny nebo změnou jiných smluvních podmínek, a je tak oprávněn učinit až do tří měsíců od data jednostranného zvýšení ceny nebo změny jiných smluvních podmínek. Článek II bod 5 obchodních podmínek přitom dle svého výslovného znění řeší otázku zvýšení ceny elektrické energie toliko v souvislosti s „automatickou prolongací“ smluvního vztahu (za zvýšení ceny opravňující k odstoupení od smlouvy ve smyslu čl. VI bodu 5 obchodních podmínek se dle uvedeného smluvního ustanovení nepovažuje zvýšení ceny nastalé po prolongaci smlouvy, měl-li zákazník možnost se s cenovým navýšením včas seznámit a nevyužil-li práva oznámit, že si nepřeje pokračování smluvního vztahu), k níž však v posuzovaném případě nedošlo (žalovaná využila práva odstoupit od smlouvy k 28. 2. 2022, když smluvní poměr byl sjednán na dobu do 28. 2. 2023). Otázku, zda zákazník, jenž od smlouvy odstoupil v průběhu trvání smluvního vztahu, je za dobu od cenového navýšení povinen platit zvýšenou cenu, tedy posuzovaný text smlouvy, resp. jeho část (se zřetelem k objektivnímu významu užitých slov a slovních spojení) – ani jemu korespondující znění § 11a odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., účinné do 31. 12. 2021 – nikterak neřeší. Vyložil-li jej tedy odvolací soud tak, že nedostatek oznámení dodavatele energie o zvýšení ceny elektrické energie nejpozději třicátý den přede dnem cenového navýšení vylučuje (pro případ odstoupení zákazníka od smlouvy) jeho nárok na úhradu zvýšené ceny, aniž se při výkladu právního jednání účastníků řízení zabýval jejich úmysly (skutečnou vůlí účastníků dojednat důsledky odstoupení od smlouvy na povinnost platit nově zvyšovanou cenu elektrické energie) a projevům jejich vůle přisuzoval význam za důsledného užití výkladových pravidel dle § 555, § 556 a § 558 o. z., jsou jeho závěry zjevně předčasné, a tudíž nesprávné. Odvolací soud totiž v souvislosti s řešením otázky, zda zákazník, jenž od smlouvy odstoupil v průběhu trvání smluvního vztahu, je za dobu od cenového navýšení povinen platit zvýšenou cenu energie, neinterpretoval smluvní ujednání účastníků řízení v souladu s účinnou právní úpravou a citovanými judikaturními východisky a nesprávně vycházel z § 11a odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., účinného do 31. 12. 2021, ačkoliv uvedené ustanovení nastolenou otázku nikterak neřešilo; s účinností od 1. 1. 2022 pak uvedený zákon posuzovanou právní problematiku ve vztahu mezi podnikajícími právnickými osobami již nereglementuje – zabývá se toliko vztahy mezi dodavatelem energie a spotřebitelem či podnikající fyzickou osobou. 18. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu (včetně závislých nákladových výroků) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). 19. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.). 20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). 21. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. 4. 2025 Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu