MSPH 76 INS 2762/2011 176 ICm 2789/2017 29 ICdo 111/2024-336 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce GAIMAN HOLDINGS LIMITED, se sídlem v Nikósii, Stasinou & Boumpoulinas 3, 1060, Kyperská republika, registrační číslo 292674, zastoupeného JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00, proti žalovanému TEMPERATIOR s. r. o., se sídlem v Liberci, Kociánova 453/11, PSČ 460 06, identifikační číslo osoby 27881369, zastoupenému Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, PSČ 110 00, o určení pravosti a výše pohledávek pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 176 ICm 2789/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka OLEO CHEMICAL, a. s., naposledy se sídlem v Praze 4, Holušická 2221/3, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 27167909, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2023, č. j. 176 ICm 2789/2017, 102 VSPH 564/2023-276 (MSPH 76 INS 2762/2011), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce žalovaného. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 17. března 2023, č. j. 176 ICm 2789/2017-225, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že dílčí pohledávka č. 1 přihlášená žalobcem (GAIMAN HOLDINGS LIMITED) přihláškou P7 do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011 na majetek dlužníka (OLEO CHEMICAL, a. s.) je po právu ve výši 133 938 644,53 Kč (bod I. výroku). [2] Zamítl žalobu, aby insolvenční soud určil, že je po právu dílčí pohledávka č. 1 ve výši 182 514 088,46 Kč, dílčí pohledávka č. 2 ve výši 229 600,41 Kč a dílčí pohledávka č. 3 ve výši 320 335,67 Kč přihlášená žalobcem přihláškou P7 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (bod II. výroku). [3] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku). 2. Vzhledem k tomu, že insolvenční řízení pravomocně skončilo v průběhu řízení před insolvenčním soudem a dlužník zanikl výmazem z obchodního rejstříku (na základě fúze sloučením), rozhodl insolvenční soud o procesním nástupnictví současného žalovaného (TEMPERATIOR s. r. o.) usnesením ze dne 11. října 2022, č. j. 176 ICm 2789/2017-185. 3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 12. prosince 2023, č. j. 176 ICm 2789/2017, 102 VSPH 564/2023-276 (MSPH 76 INS 2762/2011), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 4. Odvolací soud – vycházeje z § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), z § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), z § 174 odst. 2 a § 198 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z § 42, § 118a a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl ohledně pohledávek pod pořadovými č. 5 až 17 dílčí pohledávky č. 1 k závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Ve vztahu k dílčí pohledávce č. 2 odvolací soud uzavřel, že smlouvy o půjčce jsou absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. ve spojení s § 196a obch. zák. Ohledně dílčí pohledávky č. 3 odvolací soud uvedl, že přihláška pohledávky je v tomto rozsahu vadná a neurčitost přihlášky již není možné zhojit s ohledem na to, že insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka skončilo. 5. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to výslovně (srov. bod 2.1 dovolání) proti té části, jíž odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu ohledně zamítnutí žaloby v rozsahu pohledávek pod pořadovými č. 5 až 17 dílčí pohledávky č. 1. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 6. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel klade otázku, „co se rozumí pod pojmem důvody vzniku pohledávky“ ve smyslu § 198 odst. 2 insolvenčního zákona. Za rozhodné skutečnosti považuje, že dlužník odebral od jeho právního předchůdce „určité zboží“, za které nezaplatil; v přihlášce „pouze nepřesně“ uvedl, že pohledávky vznikly „na základě rámcové zpracovatelské smlouvy“, ačkoliv vznikly „pouze v souvislosti s ní na základě dílčích zpracovatelských smluv, respektive objednávek“; po celou dobu ale měl dovolatel „na mysli tu samou cenu toho samého zboží“ dodaného dlužníku. Odvolacímu soudu vytýká, že se v napadeném rozhodnutí aplikací § 198 odst. 2 insolvenčního zákona „vůbec nezaobírá“, jakkoli insolvenční soud uzavřel, že dovolatel nepřípustně změnil tvrzení „o původu pohledávek ve zpracovatelské smlouvě“ na původ pohledávek „v modifikovaném tollingu“. 7. Žalovaný ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. 8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 9. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (16. února 2017) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka a ve sporech jím vyvolaných uplatní (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci) i v době od 1. června 2019 insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.]. 10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 11. V intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.). 12. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže v takovém případě ovlivnit výsledek řízení a dovolání je nepřípustné jako celek. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč. 13. Tím spíše pak dovolání nemůže být přípustné, pokud se s argumentací odvolacího soudu určující pro dovoláním napadené rozhodnutí zcela míjí a vyřešení těch právních otázek, na nichž toto rozhodnutí stojí, nijak nezpochybňuje (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 48/2022). 14. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na závěru, že dovolatel nesplnil požadavky kladené na něj § 198 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy že by uplatnil v žalobě jako důvod vzniku pohledávek pod pořadovým č. 5 až 17 dílčí pohledávky č. 1 jiné skutečnosti než v přihlášce pohledávky (a jejím doplnění), respektive že by důvod vzniku pohledávek „nepřípustně změnil“ na „původ pohledávek v modifikovaném tollingu“. Odvolací soud uzavřel, že žalobce nesplnil břemeno tvrzení (a břemeno důkazní), neboť ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoplnil svá tvrzení tak, aby tvořila „v čase ucelený sled“ ohledně uplatňovaných nároků za dodání zboží, neboť z předložených listin (rámcová zpracovatelská smlouva, faktury, objednávky) podle odvolacího soudu „nevyplývá závazek původního dlužníka zaplatit kupní cenu“ za dodané zboží (srov. odst. 12 a 17 napadeného rozhodnutí). Dovolatel přitom v dovolání nijak nezpochybnil závěr odvolacího soudu o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. 15. Námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. V něm vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. 16. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání podané 17. dubna 2024), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. prosince 2024, činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4 114 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat nuceného splnění povinnosti exekučním návrhem (návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí). V Brně dne 17. 12. 2025 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu